Jak v Polsku hořce poznávají, že si za stovky miliard inflaci pouze odsunuli v čase. Mělo by se na vysokých školách platit školné?

Komentář Lukáše Kovandy

Polské veřejné finance se dostávají pod značný tlak a země bude zřejmě kvůli tomu nucena ukončit své programy ochrany obyvatelstva před inflací, známé jako „inflační štíty“. V jejich rámci Varšava už loni snížila spotřební daň a DPH z elektřiny, plynu či paliv a v letošním roce pak například DPH ze základních potravin, ale třeba také hnojiv až nulu. „Inflačních štítů“ ve velkém využívají i Češi z příhraničních oblastí, kteří d o Polska vyrážejí na nákupy potravin či pohonných hmot. Vyhledávaný je v Polsku také třeba nákup cigaret, jelikož krabička tam vyjde o několik desetikorun levněji než v Česku.

Například nákup 25 vybraných položek – pečiva, masa, mléčných výrobků, nápojů, ale také drogistického zboží – vyšel díky „inflačnímu štítu“ letos v létě v prodejně Lidl v polském městě Bogatynia hned za českými hranicemi na v přepočtu 838 korun. V severočeském Frýdlantu, v tamním Lidlu, přitom ten samý nákup stál hned 1181 korun, tedy o 343 korun více. Přitom autem lze z Frýdlantu do Bogatynii dojet za 14 minut.

Jenže uvedená úleva na daních polskou vládu jen letos vyjde v přepočtu na více než 200 miliard korun. Proto nyní varšavský kabinet bude zvažovat, zda „inflační štíty“ prodlouží za horizont konce letošního roku, kdy jejich platnost zatím končí.

Šéf polského státního fondu PFR Pawel Borys, poradce premiéra Mateusze Morawieckého, minulý týden uvedl, že Varšava opravdu může přistoupit k ukončení programů pomoci s drahotou už letos. Nutí ji k tomu stále problematičtější stav polských veřejných financí. Úrok na desetiletém dluhopisu polské vlády se v říjnu dostal přes úroveň devíti procent, tedy nejvýše od roku 2001. I nyní se stále drží kolem úrovně osmi procent. Pro srovnání, Česko si nyní půjčuje na deset let pouze za 5,7 procenta, tedy o dva až tři procentní body levněji.

Tento týden i sám premiér Morawiecki potvrdil, že s „inflačními štíty“ se musí něco udělat. Zdůvodňuje to však nikoli obavou z rozvratu veřejných financí, nýbrž pohrůžkami Evropské komise. Bruselu se totiž podle Morawieckého nelíbí, že Polsko v některých případech snížilo daň z přidané hodnoty přespříliš. Prý ta to Varšavě hrozí pokutami.

Nutno však říci, že polské vládě může nyní zdvižený prst Bruselu přijít velmi vhod. Umožnil by jí totiž vycouvat z nákladných opatření, aniž by tím přitom ztratila body u svých voličů. Nutnost ukončit platnost „inflačních štítů“ by totiž zdůvodnila právě tlakem Bruselu.

Pokud Varšava své výdaje, včetně těch na „inflační štíty“ neomezí, může dostat již brzy od finančních trhů podobnou „lekci“ jako nedávno britská vláda padlé premiérky Liz Trussové. Úrok na britských dluhopisech začal dramaticky narůstat poté, co kabinet Trussové po svém zářijovém nástupu oznámil nejrozsáhlejší daňové škrty na ostrovech od roku 1972, aniž ovšem trhy přesvědčil, že vzniklý výpadek bude moci hradit jinak než z dalšího dluhu. To by bylo zarážející samo o sobě, tedy i za běžných podmínek, ještě více však v čase inflace pohybující se na čtyřicetiletých maximech. Trussová tak dostala britskou ekonomiku do chaotické situace, pročež nakonec musela jako premiérka skončit. Nový premiér Rishi Sunak už prohlašuje, že naopak bez zvýšení daní nelze dát ostrovní veřejné finance do pořádku.

„Inflační štít“ polské vlády je obdobný. Polsko jako Británie snižuje daně v době, kdy jeho makroekonomická kondice je na pováženou a zemi sužuje rapidní inflace. Bank of America v říjnu vydala analýzu, v níž neskrývá své znepokojení, že deficit polských veřejných financí by v příštím roce mohl kvůli uvolněné fiskální politice přesáhnout hodnotu sedmi procent hrubého domácího produktu. Přitom maastrichtské kritérium pro přijetí eura povoluje nejvýše tři procenta daného deficitu.

Inflace v Polsku přesahuje hodnotu sedmnácti procent, země se navíc potýká s dvojím deficitem – jak veřejných rozpočtů, tak běžného účtu platební bilance. Navíc výkon polské ekonomiky je úzce svázaný s výkonem ekonomiky německé, která však padá do recese.

To vše signalizuje, že Polsko opravdu bude muset v rámci snahy o stabilizaci svých veřejných financích v ekonomicky náročné době přistoupit právě ke zrušení „inflačních štítů“. Zatím není zřejmé, zda by zrušilo veškerá tato opatření, nebo jen některá z nich. Pokud se však Varšava rozhodne od ledna příštího roku opravdu zrušit všechna opatření svých „inflačních štítů“, inflace v zemi dosáhne v únoru 2023 až 24 procent, jak nedávno uvedl Ludwik Kotecki z bankovní rady polské centrální banky. Zrušení daňových úlev se totiž samozřejmě projeví následným zdražením příslušných produktů a citelně tak přispěje k dalšímu nárůst inflace.

Varšava nyní hořce poznává, že si za více než 200 miliard korun koupila vlastně jen odsunutí inflace v čase.

Mělo by se na vysokých školách platit školné?

 Stát by si měl zamést před vlastním prahem.

Je dobře, že se opět začalo mluvit o zpoplatnění školství. Vysoké školy by určitě zpoplatněny být měly. Argumentem není jenom navýšení příjmů veřejné kasy a žádoucí zkvalitnění výuky. Argumentem je i motivační prvek, který zpoplatnění má. Mladí lidé budou po zpoplatnění důsledněji zvažovat, co studovat. Jsou-li lidé s humanitním vzděláním oceněni trhem práce v řadě případů hůře než lidé se vzděláním exaktním, jde o signál. Celá společnost jeho prostřednictvím dává mladým lidem vědět, co by od nich ráda. Devatenáctiletý člověk si takový signál vezme k srdci mnohem spíše tehdy, když už sám s penězi nakládá a sám si je také vydělává. A sám si vzdělání platí. Nebo platit bude. Klidně ať je vzdělání hrazeno zpětně, poté, co daný člověk s diplomem začne v plnoúvazkovém zaměstnání vydělávat.

Zkrátka pokud mladý člověk na vlastní kůži pocítí, že vzdělání vážně není zadarmo, že je to naopak jedna z nejlepších investic života, bude k němu přistupovat zodpovědněji a z celospolečenského hlediska přínosněji. Za účelem udržení žádoucí společenské propustnosti lze sestavit kritéria, která sociálně opravdu slabé rodiny oprávní ke studiu zdarma. Ale proč by relativně dobře situované domácnosti měly mít gratis tak zásadní věc, jakou vzdělání je?

Pochopitelně, jestliže stát takto získá peníze, měl by je do školství opět vracet. Ne jimi třeba financovat předvolební navyšování starobních penzí. A stát by si měl také zamést před svým prahem. Když chce něco po mladých lidech, měl by být sám schopen vstřícnosti k nim. Třeba v té podobě, že dereguluje stavební legislativu tak, aby se více stavělo, a postupně tak vznikl tržní tlak, jenž studentům a obecně mladým lidem umožní cenově dostupné bydlení. (12.11.2022)