Příčiny zakládání nových vsí, čtyři období hromadné kolonisace vesnické
Dnešní pokolení má nejlepší možnost pochopiti příčiny a význam vzniku vsí. I dnes vznikají nové vsi; od převratu v osvobozeném státě bylo založeno několik vsí nových, zejména na Slovensku, a četné staré vsi byly podstatně rozšířeny. Je to kolonisace čili osazování, které bylo umožněno pozemkovou reformou, a pozemková reforma byla proto možná, že se uplatnily určité sociální a národohospodářské názory. Totéž obdobně platí o vzniku všech vsí v celé minulosti: vsi vznikaly zpravidla tehdy, když nastaly k tomu vhodné sociální a hospodářské poměry. V českých dějinách několikrát vyskytla se taková možnost v rozměrech tak velikých, že vsi byly zakládány hromadně, ne ovšem v jediném roce, nýbrž v celých desítiletích,
ba i stoletích. Tak lze rozeznávati čtyři období hromadné kolonisace vesnické: 1. vnitřní kolonisace slovanská na počátku naší historie, 2. kolonisace německá v 13. a 14. století, 3. raabisace v 18. století, 4. pozemková reforma ve 20. století.
Staroslovanská ves: rody, nedíl, živobytí, obydlí pastevců. Zakládání polí, žďáření, vsi zemědělců, příbytky
O skutečných vsích můžeme mluviti teprve v 8. – 10. století. Jejich vznik souvisí úzce s rozvrstvením obyvatelstva a s jeho způsobem živobytí. Až do té doby Slované ve své pravlasti i později v krajinách, do nichž se přestěhovali, žili v jednotlivých rodech tak, že celé příbuzenstvo několika rodin zůstávalo pohromadě pod správou obyčejně nejstaršího člena (starosty). Rod se jeví jako jednotka společenská (sociální) a právní, ale zároveň byl také jednotkou hospodářskou a ovšem i vojenskou. Všichni členové rodu žili v „nedílu“, tj. měli společné živobytí, dohromady pracovali, dohromady se živili, všechen majetek měli společný. Zdrojem živobytí, kromě lovu zvěře a ryb, byl především chov dobytka, pastevectví. Dobytek se arci nechoval ve stájích a nekrmil pící jako dnes, nýbrž pásl se volně tam, kde příroda sama poskytovala dosti trávy. Rozumí se však, že pastvina, o kterou nikdo nepečoval, nedávala trávu stále a proto byl obyčej, když všecky pastvy v okolí sídla rodu byly již vyssáty, že celý rod se přestěhoval jinam. Tomuto způsobu života byla přizpůsobena i obydlí staroslovanská a podobně i starogermánská a jiných národů v dobách, kdy se živili pastevectvím, aby bez veliké škody mohla býti opuštěna nebo přenesena. Byly to chaty dřevěné nebo pletené z proutí, vymazané hlínou, někdy z části vyhloubené a ukryté v zemi. Byly to spíše stany a celá osada spíše tábor kočovníků nežli ves.
Změna nastala tehdy, když k pastevectví přistoupilo také polní hospodářství. Stalo se tak záhy, v Čechách asi Slované již od svého příchodu chovali dobytek, lovili zvěř a ryby a zároveň si zařídili jakési polní hospodářství. I to bylo s počátku tak jednoduché, že se omezilo na půdu, z níž bylo možné udělati pole bez větší přípravy, jenom hrubým zoráním. Ale takové půdy nebylo mnoho a záhy bylo nutno novou půdu vyrvati lesům, jimiž větší část země byla zarostlá. Les byl žďářen – vykácen a vypálen, obyčejně byla na stromech oloupána kůra, aby uschly a pak lépe hořely – půda zorána a místo lesa tak vznikla pole. To byla velmi namáhavá práce a rod (nebo jeho část), který si tak těžce z kusu lesa udělal polní půdu, dovedl si toho také vážiti a neodhodlal se k tomu, aby svá pole zase opustil a stěhoval se jinam jako dříve s dobytkem, kde by jej čekala tato práce znova. Celý rod bydlil nyní trvale pohromadě v stálé osadě, která byla zvána „sedlo“ (odtud i ruský název vsi sělo) nebo také „ves“, což bylo původně zájmeno znamenající „všichni“, tj. všichni příbuzní. Polní hospodářství, lze říci zemědělství vůbec, tedy vyvolalo hromadné zakládání prvních vsí; zároveň s jich vznikem tvořil se také pojem soukromého vlastnictví, zejména pozemkového, a pak i soukromého vlastnictví vůbec. Nestalo se to rázem, nýbrž přechod od stěhovavého života k usedlému zemědělství trval několik století. Začal v 5. a 6. století po Kr. a dokončil se u nás teprve v 9. a úplně v 10. století, za vlády knížat Boleslavů. Také rodové zřízení zaniklo v té době a v 9. století nevznikaly už vsi rodové, nýbrž sousedské, jichž osadníci už nepatřili k témuž rodu.
Půdorys staročeských vsí: dvorcové, řadové, okrouhlice
Čím stálejší bylo sídlo, tím větší péče byla věnována příbytkům ve vsi. Hlavním stavením bylo obydlí náčelníka rodu, rozličně veliké podle jeho bohatství. Dokud nebyl rod příliš četný, žili ostatní jeho členové společně v tomto příbytku, ale když jich přibývalo, jednotlivé rodiny se oddělovaly a stavěly si vlastní stavení, jež byla opět dřevěná, ale přece už pevnější než pastevecké chaty. Tu je zajímavé, v jaké poloze byla tato obydlí, čili jaký byl půdorys slovanských a staročeských vsí. O tom rozhodoval zvyk, ale hlavně ráz krajiny, neboť ves musila se přizpůsobovati terénu, potokům, návrším apod. Tvar vsi jest důležitý pro studium společnosti staročeské, tj. obyvatelstva, jež v těchto vsích bydlilo (sociologie): pozorujete-li, jak určitým způsobem včely stavějí plástve medu nebo jak mravenci budují mraveniště, všímejte si také, jak lidé stavěli své příbytky, nyní
i v těchto nejstarších dobách, kdy bylo ještě tak daleko k dokonalému rozvoji stavitelského umění.
Celkem lze už v tomto nejstarším období rozeznati tři typy, čili soustavy v zakládání vsí: 1. Dvorcové vsi, vznikající tehdy, jestliže jednotlivými rody nebo rodinami byly zakládány dvorce (statky, chalupy) daleko od sebe tak, aby kolem dvorce byly pohromadě příslušné pozemky. 2. Vsi řadové čili ulicové stavěly příbytky podél hlavní cesty do dvou řad. 3. Okrouhlice měly stavení v kruhu kolem kruhové (nebo čtverhranné, trojúhelníkovité) návsi, k níž býval často jenom jediný příchod; takový tvar vsi byl vhodný z důvodů obranných proti nepříteli a také proto, že uprostřed vsi byl zřízen rybník pro celou ves. Obytné stavení bylo průčelím obráceno do návsi, za ním byl dvůr, humna a pole (na obrázku).
Původní vsi byly malé, jestliže čítaly 10 stavení, byl to již počet značný; vždyť také lidnatost země byla velmi řídká. Celé Čechy až do 12. století měly sotva půl milionu obyvatelů.
Vsi v době sjednocení Čech a při vzniku velkostatků v 10. století, otroci, otrocké vsi
Vliv na další vývoj vsí měly důležité změny, které se staly ve společnosti staročeské. Základem jich byla významná politická okolnost, že kmeny české za silné vlády knížat Boleslavů byly sjednoceny v mocnou říši. Kníže nabyl velké moci a jmění, jednak z majetku dosavadních náčelníků kmenových, jednak i proto, že byl pánem veškeré půdy dosud neosazené. Na místě starých náčelníků rodových, kteří svou vyvýšeností představovali rodovou šlechtu, vzmáhala se nyní šlechta úřednická a vojenská, když kníže úřední služby odměňoval dary pozemků a statků. K nim od 11. století přibyla ještě třetí moc v zemi, totiž kláštery. Kníže, šlechta i kláštery měli rozsáhlé velkostatky, které jim vzdělávali většinou otroci. Otroctví má původ v starších dobách, kdy ve válkách i u nás byli zajímáni protivníci a pak prodávání jako otroci. Od 10. století obchod otroky do ciziny přestával, neboť i na velkostatcích místo pastevectví byla zakládána pole a ke žďáření lesů i k ostatní práci polní bylo s výhodou používáno otroků. Proto i otroci byli usazováni trvale ve vsích, obyčejně v podhradí nebo aspoň v blízkosti dřevěného hradu pánova.
Odtud chodili do práce nebo také prováděli řemeslo; obyčejně celá taková ves otrocká byla určena k stejnému zaměstnání. Velkostatek mohl tak svými otroky nejenom opatřiti polní hospodářství, nýbrž i všecky řemeslné výrobky, jichž potřeboval; to bylo hospodářství přírodní čili naturální.
Bylo tedy ve vsích jednak toto otrocké obyvatelstvo, jednak obyvatelstvo svobodné (a to úplně svobodné nebo aspoň méně závislé), zvané také dědici (protože dědili statek jako vlastnictví své rodiny); z nich bohatší sluli zemané. Byl však možný přechod mezi oběma vrstvami, otrok se mohl vykoupiti a státi se svobodným, když si prací našetřil jmění, kdežto svobodný dědic často zchudl a pak dával pánovi i do osobní závislosti. Kromě vsí byly tvrze a hrady, původně také dřevěné, z nichž byl knížecím správcem spravován celý okolní okres. V podhradí bývaly tržní vsi. Měst však ještě nebylo.
Německá kolonisace v 13. – 14. století, vsi na německém právu, typy vsí. Podnikatelský způsob zakládání, lanová soustava. Pohorský typ vsí
Rozmach velkostatků měl veliký vliv na vývoj v dalších dvou stoletích, 11. – 12. Nové vsi byly zakládány již pouze ojediněle, vnitřní kolonisace byla dokončena. Někdy byli voláni již také osadníci z ciziny, zvaní hosté. Ale nová změna v situaci hospodářské zase způsobila hromadné zakládání vsí. Čechy staly se za králů z Přemyslovského rodu bohatou zemí, měly slavné stříbrné doly; v západní Evropě, v Nizozemsku i v německém Porýní bylo nadbytek obyvatelstva, kdežto u nás ho nebylo ani tolik, aby poklady země mohly býti využitkovány. Velkostatek, ať patřil králi, klášterům nebo šlechtě, v hospodářství se soustavou otrockou dosáhl vrcholu, ale chtěl svou nadbytečnou půdu zužitkovati ještě lépe. Proto byli voláni a podporováni cizinci ze západní Evropy; nastává období německé kolonisace od konce 12. do 14. století, s vrcholem za králů Přemysla Otakara II. a Václava II. Prvním účelem této kolonisace po vzoru západoevropském bylo zakládání měst, ale potom i zakládání vsí. Poněvadž vnitřek země byl již osazen, postupovala tato vlna do pohraničních hvozdů, kde opět na vyžďářené půdě vzniklo mnoho vsí nových, nejdříve v Čechách a na Moravě, ve 14. století i na Slovensku. Na rozdíl od starších vsí českých měly nový základ právní a sociálně hospodářský, neboť novým osadníkům byly dávány výhodnější podmínky, aby byli spíše zlákáni ke kolonisaci. Byli osobně svobodní, půdu si koupili od jejího majitele v dědičný nájem za určité roční nájemné, zvané úrok neboli činže. To bylo právo zákupní, podle svých původců zvané právem německým neboli purkrech. Podle vzoru těchto nových „zakoupených“ osadníků často také mnozí nezakoupení obyvatelé staročeských vsí, kteří trpěli dříve rozpínavostí velkostatků, takže často i svobodní nuceni bídou dávali se v poddanství, nyní zlepšovali vlastnické právo ke svým pozemkům.
V tomto období nové vsi byly zakládány často podnikatelským způsobem. Podnikatel, zvaný locator, sjednal platební podmínky pro všecku půdu, na které měla býti postavena nová ves, a rozděloval ji jednotlivým osadníkům; stal se tam potom zpravidla také rychtářem. Půda pro jednotlivé usedlosti byla vyměřena na lány (průměrně 60 korců) a ke každému stavení přidělována pokud možná v souvislosti. Pravidelné rozdělení pozemků je hlavním znakem této kolonisace. Nové vsi byly větší než staré vsi české, obyčejně 10 – 20 statků. Půdorysně byly zakládány nejvíce vsi řadové, ale někde také okrouhlice. Rozhodovaly zase místní poměry zvláště směrem do hor; už tehdy a ještě v několika stoletích následujících vznikal vázaný typ pohorský, v němž stavení jsou daleko od sebe a táhnou se často několik kilometrů ve směru hlavní cesty v údolí nebo na svazích. Je to v podstatě také typ řadový, přizpůsobený však pro horské poměry.
Zničení některých vsí v XV. století. Nová změna hospodářských poměrů. Kopanice, paseky. Konec kolonisace na lesní půdě
Po hromadné německé kolonisaci nastal ke konci 14. století poměrný klid a při rostoucí lidnatosti byly založené vsi rozšiřovány, zejména za Karla IV. Války husitské, jako každá válka, přinesly vsím spíše škodu nežli prospěch. Mnohé vsi byly zničeny tehdy i později v 15. století, jako na Moravě za vpádu maďarského krále Matyáše, v bojích proti králi Jiřímu z Poděbrad. V klidnějších dobách byly zpustošené vsi obnoveny, někdy na původním místě, jindy však opodál, podle vhodnosti půdy. Na místě zaniklých vsí časem leckde vyrostl les. Zatím však opět se měnily hospodářské poměry. Selskému obyvatelstvu na vsi ve válkách vedlo se hůře, i svobodní se stávali závislejšími na svém pánu čili vrchnosti, vznikalo a utužovalo se poddanství. Nestalo se to rázem, nýbrž pozvolných vývojem v několika stoletích (14. – 18.). Šlechta zanechávala života rytířského a vlivem všeobecných hospodářských poměrů zakládala v 15. – 16. století vlastní dvory. Ke dvorům zaokrouhlovala veliké pozemky, zakládala rybníky. Tím byl znemožněn další vznik vsí a selských usedlostí, neboť nebylo pro ně půdy. V třicetileté válce opět mnoho vsí zpustlo, po válkách pak hospodářství selské nevynášelo, zatíženo jsouc robotami
a platy, takže trvalo dlouho, nežli byly jen obnoveny vsi zaniklé. Nové osady v této době vznikaly pouze jednotlivě, většinou zase na lesní půdě v horách, zvláště v pohraničních lesích. Tak v 16. – 18. století vznikaly „kopanice“ čili „paseky“ (tj. vsi na pasece z vykáceného lesa), např. ve Valašských horách, kde nové osady byly zakládány pastýři rumunského původu, kteří již ve 14. století se přistěhovali z Rumunska (Valašska) na Podkarpatskou Rus a Slovensko, některé vsi v Orlických horách, na Šumavě a jinde, byly s obyvatelstvem nejen selským, nýbrž také dřevařským. Byly to vsi dvorcového typu, rozptýlené, podle toho, jak jednotliví osadníci vyklučili les nebo porostliny kolem svého příbytku. To byly však již poslední dozvuky kolonisace a vzniku vsí podle starého způsobu, totiž na lesní půdě. Poměr mezi půdou lesní a polní byl již ustálen, neboť nové směry v lesním hospodářství se snažily, aby rozsah lesní půdy nebyl dále zmenšován. Jestliže v 10. století bylo lesní půdy asi dvojnásob tolik, jako je dnes, byly za tu dobu až do 18. století nadbytečné lesy vykáceny a přeměněny v půdu zemědělskou
a bylo zřejmo, že další zmenšování lesů bylo by již zemi nebezpečné. Tím končí doby, kdy půda hledala lidi, aby ji zpracovali, uvedli v kulturní stav a postavili na ní nové vsi a nastává období, 18. – 20. století, kdy spíše lidé hledají půdu, aby nově přibývající rodiny mohly se na ní ještě usaditi.
Zakládání nových vsí na rozdělených panských dvorech v 18. století a v pozemkové reformě ve 20. století. Půdorys nových vsí. Číslování
Vhodnější situaci pro vznik vsí mohla přivoditi zase jenom změna hospodářských názorů. Bylo třeba, aby zvítězilo přesvědčení, že veliké dvory panské nejsou vždycky k hospodářskému prospěchu nejen celé země, ale ani vrchností samotných. V ojedinělých případech již v první polovině 18. století některé vrchnosti tak počítaly a rozdělovaly zejména odlehlé dvory na selské usedlosti, obyčejně za roční nájemné, rušíce při tom zároveň robotu. Ve větším měřítku byla tato reforma provedena za Marie Terezie a Josefa II. v l. 1775 – 1788 na státních statcích (raabisace). Při tom vznikaly nové usedlosti ve vsích nebo byly zakládány i celé vsi nové. Pro odpor soukromých vrchností tato reforma nebyla dokončena ani na všech statcích pod státní správou a panství soukromých se téměř nedotkla. Proto celé další období až do začátku 20. století není příznivé vzniku nových vsí. Rozvoj průmyslu v této době působil na rozšiřování vsí stavbou nových domků, většinou dělnických, bez půdy nebo jenom s malou výměrou pozemků. Snahy po rozdělení velkostatků, zejména rozsáhlých latifundií, sice se projevovaly občas, ale politická převaha velkostatku tomu bránila. Teprve po převratu r. 1918 byla uzákoněna pozemková reforma, při níž opět staré vsi se rozšiřují o nové selské usedlosti anebo vznikají i celé vsi nové. Od roku 1921 do konce r. 1928 bylo založeno 28 nových vesnic a 120 vesnic bylo zvětšeno z pozemkové reformy o nové selské usedlosti. O půdorysu nových vsí jak v 18. století rozhodují poměry místní, komunikace, poloha rozdělovaných polí. Často stavby ze zrušených dvorů velkostatku bývají upravovány na příbytky nových osadníků a tomu se přizpůsobuje celá ves. Význam pro přehled celé vsi má číslování domů zavedené r. 1770 a nově upravené po r. 1804 definitivně ve stabilním katastru. V novější době na výstavbu a vzhled vsí působí zákony administrativní, moderní znalosti stavební a zdravotnické i hospodářské. Půda se přesně vyměřuje a zkoumá, o výsledcích vznikají odborné studie půdoznalecké (např. o vsi Hodžově na Slovensku).
Kromě souvislých vsí vznikaly v dřívějších dobách i dnes samoty, odloučené od vesnice obyčejně pro zvláštní zaměstnání obyvatele, jako mlýny, rasovny (pohodnice), myslivny, hájovny, hostince, kovárny; někdy však jsou o samotě i selské usedlosti.
Vesnické stavby
V celkovém vývoji vesnice také jednotlivá stavení prošla mnohými změnami. Ráz jejich byl určen vždycky účelem, a protože obyvatelstvo vesnické bylo až do 19. století vesměs zemědělské, byly také stavby prováděny účelně pro zemědělství. Lišily se rozsahem, podle velikosti pozemků, na statky selské, zvané také grunty (německým názvem od dob německé kolonisace), chalupy, podružné domky. Základem statku jest dvůr, kolem něhož na třech stranách stojí budovy (obydlí, chlévy, špýchar, stodoly), s čtvrté strany je vjezd, za stodolou sad a humna; takový typ statku sluje též francký (snad vznikl částečně z napodobení cizích vzorů stavebních) a jest u nás nejrozšířenější. Statky bývají ohrazeny zdí nebo plotem, chalupy a domky jsou bez ohrady, nemají také tolik hospodářských stavení. Výjimky jsou, někdy z chalupy se stal statek i naopak. Někde bývaly ještě zvláštní hospodářské budovy, jako sušárna, haltýře (nadzemní sklípky na potraviny), vinné sklepy. Pro celou ves bývala společná pazderna (na sušení lnu), některý statek však míval i vlastní pazdernu. Společně pro celou ves bývá kostel, kaplička, zvonice, od 18. a 19. století zvláštní škola, konečně v novější době i hasičské skladiště.
Na vesnici se stavělo z hlíny (z lepenice nebo z vepřovic) a ze dřeva, kryt střechy byl doškový nebo šindelový; teprve od 18. století jsou vesnické stavby také zděné, s počátku aspoň komíny, střechy taškové, nejnověji eternitové. Do 13. století sedlák si vystavěl celé stavení ještě sám, později však stále více stavbu prováděli vesničtí tesaři a zedníci. Stavěli podle vzorů staveb, jež vídali v městech, ovšem jen přibližně, a doplňovali podle vlastních nápadů výzdobami, zejména na lomenici a v ozdobných malbách na stěnách. Stavěli obyčejně bez plánů (teprve od r. 1835 je nutno před stavbou i na vsi předložiti plány), také materiál nebyl dosti trvanlivý a proto brzy bylo nutno dům přestavovati.
I nejstarší stavení na vesnicích v dnešní době nejsou starší přes 200 – 250 let. Dříve byly rozdíly v jednotlivých krajích, zejména pokud trvalo vrchnostenské panství (do r. 1848), takže lze rozeznati několik typů ve stavbách vesnických. V Čechách typ středočeský (z Podbrdska přes Českomoravskou vysočinu k Brnu), západočeský (na Velvarsku, Slánsku, Rakovnicku), chodský, severočeský a východočeský (Pojizeří, Polabí, Podřipsko), blatský (zděné a kamenné statky z 1. pol. 19. století), z Českomoravské vysočiny. Na Moravě se odlišují stavby hanácké, slovácké a valašské i chudší typy kopaničářské a kurné chaty (bez komínu). Podobně je i na Slovensku a na Podkarpatské Rusi zejména rozšířeny jsou chudobné kurné chaty.
V nynější době se mnoho přestavuje, podle městského vzoru se staví z cihel a z kamene, ale často bývají to stavby nevkusné. S přírůstkem obyvatelstva nezemědělského na venkově, zejména dělnického, přibývá v 19. a 20. století také stavení, jichž účel není již zemědělský; jsou to dělnické domky, sdružované někdy v celé kolonie. Je to zcela přirozený vývoj, že i staré stavby na venkově zanikají, protože buď jejich stavební materiál už déle nevydrží, nebo lze jej nahraditi materiálem lepším a trvalejším (dřevo, došky). Je však nutno, aby pro příští paměť takové stavby byly fotografovány a popsány a nové stavby aby byly prováděny účelně a při tom vkusně.
Půdorys vsi podle katastrálního plánu. Jména vsí. Úřední místopisy
Půdorys vsi a katastrální plán jest důležitou pomůckou pro místní dějiny. Podle katastrální mapy nakreslí se nynější půdorys. V pozemkových knihách a jiných archivních zápisech zjistí se doba vzniku jednotlivých stavení v časech dřívějších. Zvláště se v plánu vyznačí stavební a umělecké památky.
Pro budoucnost lze k takovému přehledu dáti základ v pamětní knize obecní, načrtne-li se pro ni nynější plán obce, do něhož se budou zakreslovati nová stavení tak, že přírůstek v různých dobách se odliší i barevně. V novém zákoně stavebním, na němž se pracuje, bude asi povinně uloženo obcím, aby si pořídily a vedly stavební plány celé obce.
Jména vsí souvisí s naznačeným vývojem. Kde není jiných památek archeologických ani historických, aspoň s těchto jmen jest možné soudit na dobu vzniku vsí, ovšem jen přibližně a velice opatrně. V době nejstarší bylo několik způsobů, jimiž vsi byly pojmenovány, ale tyto způsoby všecky vyskytují se už v nejstarší době zároveň vedle sebe: 1. Jména patronymická na –ici, -ice, odvozená ze jména zakladatele rodu nebo vsi: po Čakovi slul rod a celá ves Čakovice; Kojata – Kojetici – Kojetice. 2. Jména služebná, podle zaměstnání, které prováděla celá ves, zejména vsi otrocké: Mydlovary, Senožaty. 3. Jména podle polohy místa a vlastností půdy, jimiž byli nazýváni obyvatelé, např. Dolané, a jméno to později přešlo na ves: Dolany, Chlumčané – Chlumčany, Lažané – Lažany. 4. Jména přivlastňovací po majiteli dvorce (v soustavě vsí rozptýlených) ve tvaru přivlastňovacího přídavného jména na –ov, -ín, (změkčením poslední hlásky) Čakov, Radotín, Chotěč. Konečně dávána byla i jména podle potoků, řek a stromů: Roztoky, Rudka, Javorník. O vzniku vsí na lesní půdě, kde lesy byly vypáleny nebo vykáceny, svědčí též mnohé názvy, jako Žďár, Pohoř, Mýto, Prosek, Porub.
Obecný název mnohých vsí ze starší doby české byl Újezd, značící původně obvod celého katastru, který byl zjištěn objížďkou. V době německé kolonisace ke konci 13. a ve 14. století vzniklo mnoho Lhot; byly to vsi, kterým byly sleveny platy za přidělené pozemky na určitou dobu čili „lhotu“, nežli se zřídily. Některé Lhoty (na Slovensku Lehoty) vznikaly i v pozdějších stoletích. Jiné hromadné jména dostávaly Paseky. Ostatek v době kolonisace německé dávána vsím jména po majiteli panství, po zakladateli vsi, často německy, ale i po starších českých jménech místních. Bylo tak nejen v Čechách, nýbrž i na Slovensku, kde v okolí báňských měst vznikaly hornické osady, nazývané podle zakladatelů – hornických a uhlířských mistrů: ve 14. století např. v okolí Báňské Bystřice Henczmannová podle zakladatele Henzmanna, ještě v 16. a 17. století tak vznikly např. Donovaly podle uhlíře Donovala aj. Osady vzniklé v 18. století z panských dvorů se nazývaly jménem rozděleného dvora, majitele panství nebo členů jeho rodiny, podle úředníků, kteří dělení prováděli. Z úřední moci bylo při tom dáno mnoho jmen německých, která později byla změněna (např. ves Dornfeld, nazvaná podle německého úředníka z Vídně, byla později nazvána Trnové Pole). I v pozemkové reformě 20. století tvoří se jména nových vsí podle starších názvů místních anebo také podle význačných osobností (Holečkov, Štefánikov, Hodžov).
Jak zjistíte správné jméno každé osady? Víte přece, že některé vsi měnily svá jména, někde byly názvy časem zkomoleny, zvláště za Rakouska byly poněmčovány. Proto hned po převratu zvláštní místopisná komise v ministerstvu vnitra provedla revisi dosavadních názvů všech míst v Československé republice a podle této revise byly sestaveny seznamy úředních názvů. Změna názvu jest možná jedině se svolením ministerstva vnitra. Tyto seznamy vyšly dosud dva a obsahují zároveň pro každou obec a osadu bližší údaje o počtu obyvatelstva podle sčítání z r. 1921. První seznam pod názvem „Statistický lexikon obcí v republice Československé“ vyšel ve 3 dílech: I. Čechy, II. Morava a Slezsko, III. Slovensko a Podkarpatská Rus. U každé obce i osady jest uvedena plocha katastru, počet domů a počet obyvatelstva podle národnosti i náboženství. Druhý seznam „Administrativní lexikon obcí“ (r. 1927 ve 4 dílech) obsahuje zase všecky jména míst, počet obyvatelstva, nově však údaje o tom, kde každé místo má poštu a nádraží, obecnou školu, faru, četnickou stanici a zdravotní obvod.
Dr. Václav Černý, 1930
