Seriál Zeměpis hladu, který jsme publikovali v 65 pokračováních, vzbudil u našich čtenářů velký zájem (všechny části jsou odkazem Z historie). Budeme proto v tomto trendu pokračovat. Přineseme na pokračování, počínaje dnešním dnem, pasáže z knihy prof. Františka Jílka – Oberpfalcera Jak žili naši otcové, která vyšla s podtitulem Mezi písmáky pod Krkonošemi v roce 1946. Autor v ní přibližuje život a tradice v Podkrkonoší v 19. století, jak je ve svých zápiscích zaznamenali místní písmáci. Pisatel knihy na jejich adresu říká: „Horská příroda nedělá lidem jen starosti. Ona také jejich mysl povznáší svou jedinečnou krásou. Východ slunce i jeho západ provázejí takové záplavy barev, že je oko ani vnímat nestačí. A v tahu svěžích větrů bystří se i myšlenky. Pod horským nebem rodí se častěji než v rovinách mudrlanti, kteří své zkušenosti, výsledky svého přemýšlení také zaznamenávají. Říkáme jim písmáci. Je to výraz do jiného jazyka nepřeložitelný, protože se u druhého národa typ písmáka nevytvořil.
Přečetl jsem množství zápisů, jež podkrkonošští písmáci zůstavili, a často mě zaujal jejich postřeh i způsob podání. A protože je nyní velký zájem o nedávnou minulost, vybral jsem z rukopisů, co by mohlo obecně zajímat, a seskupil výňatky podle obsahu. Při tom se ukázalo, jak se jednotliví vypravěči doplňují a potvrzují.“
V knize jsou zejména citováni: Věnceslav Metelka (1808-1867), Josef Kramář (1814-1859), Antonín Zeman (1821-1912), který měl deset synům, z nichž nejstarší se proslavil jako spisovatel Antal Stašek, po něm zdědil zápisky svého děda spisovatel Ivan Olbracht, na zachování starých pamětí se podílel i jeho desátý syn Jan Zeman (1862-1945), František Rón (1848-1931), František Housa (1861-1922), Josef Dlask (1782-1853).
Prof. Oberpfalcer na závěr úvodu knihy dodává: „Písmáci mají dar věcně a názorně vyložit své zkušenosti. Píší jazykem spisovným, jen občas jim proklouzne nějaký provincialismus. Některý si libuje v dlouhých, málo přehledných souvětích, jiný zase dává slovům nezvyklý pořádek. Ponechal jsem jejich textům všecky typické znaky; jen slohově jsem celou knihu zladil, aby se i formou projevil jeden společný duch všech těch drobných vyprávění.
Kniha tato byla pro tisk hotova už r. 1940, ale Němci třikrát odmítli povoliti její vydání.“
Lidové hry biblického obsahu
V Podkrkonoší se v minulém století konaly na různých místech hry, předvádějící biblické děje. Zprávu o nich poslal dobře informovaný pistel r. 1855 do Mikovcova „Lumíra“. Odtud víme, že původcem her byl staroveský hospodář František Vodseďálek, který žil v letech 1762 – 1843. Číst se prý naučil na bibli, a to ve věku již pokročilém. Pravé divadlo uviděl, když asi 1809 šel do Prahy za synem, tam na vojnu odvedeným. V neděli pracoval o svých divadelních hrách, z nichž první byla „Mojžíš“ (1811). Jiné hry Vodseďálkovy byly Tobiáš, David, Daniel, Petr a Pavel (1816). V celku se držel bible a veršoval pohodlně. Abychom poznali ráz těchto her, všimneme si blíže „Tobiáše“, jehož text známe z rukopisu, pořízeného r. 1830 od Josefa Havla z Vlastiboře č. 68 (na Železnobrodskou) pro Josefa Doležala, který byl od roku 1836 pořadatelem biblických her ve Vlastiboři. Rukopis „Tobiáše“ laskavě zapůjčil spisovatel Zdeněk Rón.
Biblickou fabuli zachoval autor „Tobiáše“ věrně. V zajetí assyrském se Tobiáš těší přízni krále Solmazara (v bibli se nazývá Salmanazar), stýká se se soukmenovci a Gabaelovi v Ráges půjčí váhu stříbra. Za nového krále Senacheriba upadne v nemilost, protože pohřbívá své krajany, od krále utracené. Je připraven o majetek, ještě také oslepne a úplně zchudne. I posílá syna svého do Ráges ke Gabaelovi. K mladému Tobiáši se přidruží jako společník ušlechtilý mládenec a radí mu, co má dělati. Z ryby, na cestě chycené, vyjmou srdce, játra a žluč, jež mají být mladému Tobiáši později ku prospěchu. Oba mladí muži vstoupí pak do domu izraelity Raguela. Jeho dcera Sára pozbyla už sedmi manželů, po každé ve svatební noci. Přesto radí mládenec požádat o její ruku. Původce vražd dřívějších manželů ďábla (Asmodea), zapudí kouřem z rybího srdce a jater. Pak jde mládenec do Ráges pro stříbro ke Gabaelovi. Se Sárou se potom vracejí ke starému Tobiášovi. Tu natře syn oči svého otce rybí žlučí a ten prohlédne. Následují slavné hody. Mládenec se projeví jako anděl Rafael. Starý Tobiáš se dožije vnuků a před smrtí dává synovi moudrá naučení. Po jeho pohřbu se syn s manželkou vrátí ke svému tchánovi.
Tento děj je rozdělen do 21 výstupů a zaměstnává na jevišti 52 osob. Autor je totiž položil několika žertovnými scénami. Hlavním nositelem humoru je v „Tobiášovi“ Honzbuřt. To je postava, která od XVII. věku paroduje v německých hrách vážné děje. Honzbuřtovi vložil autor do úst kritiku společenských řádů.
Staroveský písmák Fr. Housa poznamenal o biblických hrách podle toho, co slyšel od starých pamětníků, toto:
Do roku 1866 se ve Staré Vsi hrávala divadla. První je zavedl krejčí Čermáků, vlastním jménem František Vodseďálek. Vyučil se ve Vídni. Byl to, jak staří říkali, mudrc. Divadla vypisoval nejvíce ze Starého Zákona. Hrávalo se v neděli odpoledne a mnoho občanů bylo při tom nápomocno. Diváků býval veliký nával, až od Turnova a Tatobit a z nejvzdálenějšího okolí. Jméno Stará Ves bylo široko daleko ve známosti. Nejdříve se hrálo mezi Starovou stodolou a korytem, to bylo asi v letech 1820 – 1830. Ohrada nebyla žádná. Potom se také pohrálo na tom místě, kde dnes stojí zvonice. Třetí místo, kde se hrálo, byla bývalá Vršťálova stodola. Tu stavěl v třicátých letech Josef Polouprutský a nechal kvůli divadlu jen hranici bez vazby. Hrálo se na patře a hlediště bylo nad stodolou v kopci. Nakonec to byla louka u sochy Jana Nepomuckého. Lavice stály nahoře, co je dnes zahrada, a nad sochou bylo vyvýšené jeviště. Ředitelem byl nejstarší syn Čermáků, František (nar. 1807). Ten obstaral prkna. Úlohy rozepisoval Josef Polouprutský. Zkoušky se konaly u Starů. Na vydání se vybíralo: k stání pěťák, k sedění desetník, na první místo dvacetník. Dříve brali, co kdo dal.
Hrály se samé biblické příběhy a herci byli většinou stále touž osobou: Samsonem Pavel Vodseďálek, Bohem jeho bratr František, ředitel divadla. Ten měl na sobě nádobu v podobě dlouhého sudu, polepenou zlatým papírem. Představovala onen ohnivý sloup, v němž Hospodin předcházel vyvolený národ na pochodu do země zaslíbené. Davidem byl Josef Polouprutský, Goliášem Josef Hotovička, Mojžíšem František Polouprutský, usazený ve Vysokém. To byl nejlepší herec. Největšího blázna ze sebe dělal švec Antonín Novák. Měl kalhoty bílé a modře pruhované, na kabátě našity červené flíčky, klobouk špičatý a zahnutý. Když hráli, jak se sedláci stěhují do zaslíbené země, měl Josef Večerník koženky, v ruce rozsvícenou lucernu a na zádech v roztrhaném pytli drobné brambory. Ty mu z něho padaly a lidé se moc smáli. V přestávkách se spustila opona z plátna a staroveská kapela hrála: Jan Mňuk a harfu, jeho syn Edvard na housle, Jan Karlas na klarinet, Rechcigel z Vysokého na koňskou nohu, nástroj to s jednou strunou.
Začátkem války s Pruskem se všecky věci k divadlu potřebné schovaly do sklepa u Krejčů. Po dvou letech se prodaly v dražbě; nejvíce jich koupili Vysočtí pro své divadlo. U nás byl od té doby s divadlem konec.
*
Housovy zprávy doplňuje časopis „Lumír“, ročník V. (1855). Odtud vybíráme zapadlé podrobnosti, jen jim dáváme hladší jazykovou úpravu, než v jaké je uveřejnil Ferdinand B. Mikovec:
Kusy byly všecky pod širým nebem hrány v tak zvaném ´palácu´. Palácem se rozumí velká louka, ne docela rovná, nýbrž drobet šikmá, prkny ohrazená, na jedné straně přiléhající k některému domu, který byl skladištěm. Na nižší straně té louky bylo „trátrum“ totiž theatrum. To bylo zvýšeno od země asi čtyři nebo pět loket a bylo naše vlastní jeviště. Bylo asi takto zřízeno. Přední opona byla zprvu nemalované plátno, které viselo na šňůře a na stranu se sešouplo. Vzadu bylo též plátno, ale nepohyblivé a napjaté. Za ním nebylo již žádné místo a osoby vycházely tedy jen se strany. Toto zřízení bylo u prvního kusu, u Mojžíše. V pozdější době byly opony malovány a na ´cimry´ rozděleny. Přední opona byla v pět kusů po výšce rozstřižena, takže se mohla pětkrát odšoupnout, každý kus zvlášť. Vnitřek byl též na pět kusů plátny oddělen, takže jeden díl představoval pokoj (cimru), druhý les, třetí zahradu, čtvrtý světnici, pátý skálu. Když např. Mojžíšův lid pouští táhl, jen onen díl přední opony se odšoupl, který představoval skálu, a ostatní díly zůstaly zavřeny. Tak se hrálo dle potřeby v jednom neb druhém dílu. To byl ten palác a to theatrum!
Oblek hrajících byl rozmanitý a pestrý. Každého herce povinnost byla o něj se starati a herci ke cti sloužilo, čím lépe byl oblečen. V palácu ale nebylo tolik místa, kde by se mohlo padesát neb šedesát osob oblékat. Proto se k tomu volilo místo od palácu vzdálenější, kde se as ve dvě hodiny s poledne všichni herci sešli a oblíkli. Rázem třetí hodiny se brali z tohoto domu v průvodu hudby a čekajícího lidu. Seřadění byli tak, že ´král´ šel napřed a ´blázen´ neb ´čert´ za ním. Pochod ten se nazýval průvod. Když přišli k palácu, který se teprv pak otevřel, vešli první a čert neb blázen s hlavní osobou, s králem nebo nejvyšším knězem, se postavili u vrat a vybírali. Groš bylo obyčejné vstupné, honorace, která někdy i seděla, dávala dva; mrštní kluci se tam dostávali zdarma, neboť přelízali prkenou ohradu. Čert dával obyčejně pozor, by nikdo darmo nevklouzl do lavic. Samo sebou se rozumí, že kmotři a kmotry, pak ženy herců, kolikrát s celým hejnem dětí, se zdarma pustiti musely. Stalo se i, že když čert ženu jednoho herce neznal a ji zdarma nepustil, došla si za plachtu pro svého muže a musel jíti domů. Chtěli-li tedy ostatní herci, aby se hrálo, musili ženu pěkně prositi, a sami ji uvedli na (první palác), k sedění. Čert dostal dosti huby za to, že všecky baby ve vesnici neznal.
Muzika se od palácu opět vrátila a ostatek vše bez muziky hráno i zpíváno. Asi půl hodiny nebo hodinu potom se počalo hráti. Kus se počal obyčejně zpěvem žen. Uprostřed trátrum stála dlouhá lavice, na které sedělo obyčejně sedm žen výtečně ustrojených. Ty zpívaly, co se mělo ´fikurovati´, obyčejně známou notou. Při tom měly jednu ruku na prsou a druhou vedly po zazpívání každého řádku z klína k ústům a zase nazpět. A ježto v ruce té obyčejně měly šátek bílý, někdy také červený, bylo to jako ´fofrování´ k ochlazení.
Po zazpívaném obsahu odešly a vystoupil předpověda. Dlouhý kabát, bílé punčochy a střevíce, modrá vesta a červený šátek s hrozitánskou mašlí, na hlavě třírohý, ´generálský´ klobouk s bílým peříčekem byly obyčejně jeho oblek. Přepověda byl vybraný, nejkrásnější muž z vesnice. Ten měl též nejvíc ´říkání´, neboť to, co zpěvačky odzpívaly, on nyní obšírněji a při každém výstupu předpovídal.
Jinou hlavní osobou byl šašek, obyčejně ´blázen´, někdy též ´paňáco´ nazvaný. Jeho místo časem zaujal i čert. Šašek nesměl téměř při žádném kusu scházet a musil při všem býti na začátku i na konci. Tak ku příkladu seděl při Mojžíšovi na začátku někde v koutku trátrum a přezpěvoval poslední řádku každé sloky od zpěvaček zpívané a svatým obličejem je v ´posuňkách´ následoval. Později pásl s Mojžíšem ovce, neustále karabáčem práskaje. Brzy ale jde zas za svatbou Mojžíšovou a chce na nevěstě šátek. A ke konci ještě přiběhl a napomínal obecenstvo k hojné příští návštěvě. Šatstvo jeho bylo ušito ze samých malých kousků, a to co nejkřiklavějších. Na hlavě špičatá čepička, pak bosé nohy, toť byla ´figura´. Býval také šašek ve zvláštním ´libentu´ a celé publikum bývalo žádostivo neustále jen jeho. Ve Staré Vsi a ve Vysokém každé malé děcko o tom povídalo, jak blázen držel kolomaznici v rukou a Belovi ve hře „Daniel“ kadil řka: „Beli, Beli! jak to voní? Jest to kadidlo z cizích zemí; věř mi, jest z daleka, až z Mimoně od kolomazníka.“ Tak si dělal z babylonského Bela šašky. Blázen měl ne rolníček, ale hodný kravský zvonek a nikoli na čepici, ale mezi nohama; ten dělal zvláště velké ´lermo´.
Král byl oblečen dle vzoru v jesličkách malovaných tří králů. Na zádech měl červený plášť, v ruce žezlo, na hlavě špičatou korunu ze zlaceného papíru nebo turban a vysoké boty ´s kopnami´. Po boku mu častěji visel na široké čepcové pentli meč, arci obyčejně husarská nebo kyrysnická šavle. Připomenouti sluší, že král obyčejně jen seděl a málokdy vstal se sesle, vulgo „trůnu“.
Mojžíš měl též střevíce a punčochy, dlouhý kabát a okolo sebe pentli, bílou vestu, kulatý klobouk a hůl v ruce.
David měl žluté, krátké koženky, punčochy a drátařské sandály, krátký kabát, přes sebe tašku a v ruce pastýřskou hůl. Na hlavě měl kulatý klobouk; jeho krk byl holý.
Goliáš byl zvláštností. K představení tohoto filištínského Herkula byl vybrán nejvyšší muž z vesnice, ba i z okolí, a to ještě nebylo dost. Daly se mu tedy malé krčky pod nohy, což nejen velký hřmot činilo, nýbrž jemu i hrozné podoby dodávalo. Oblečen byl asi takto: červené, široké, dole zadrhnuté kalhoty, taková též vesta, bílá košile, vysoukané rukávy a přilba na hlavě, pak holý krk. Na jednom rameni (na levém) měl dveře rovné neb lehké jako štít upevněné a v druhé ruce držel nesmírnou ´hráz´, kterou po odříkání každého řádku do štítu, vlastně do dveří, uhodil. Po boku mu visel ukrutný meč.
Abner, polní hejtman (v „Davidu“) měl oděv obyčejný, na hlavě vysoký klobouk s portou a po boku šavli na čepcové pentli.
Vojáci se rozdělovali na bílé a na červené podle barvy kabátů. Tu bylo vidět směsici obleků. Dělostřelec měl husarské kalhoty neb čáko, jiný opět granátnickou čepici atd. Ale přece to šlo a líbilo se to!
Smrt nosila bílé, přiléhající vlněné spodky a bílou kazajku, na níž strašně namalována byla žebra černou barvou.
Napověda tu byl též, jenže neměl budku a jen vzadu za plátnem stál a napovídal. Tím byl obyčejně principál a spisovatel v jedné osobě. Vodseďálek sám.
Rýmy v kuse byly říkány recitativně, na konci s pozdviženým hlasem.
V Jilmě, vesnici blíže Vysokého, se takové kusy též hrály. Když dávali „Umučení“, měli vojáci a žoldnéři římští oděv našeho vojska, arciť třeba kabát dělostřelce a nohavice granátníka, helmu kyrysníka a šavli husarovu. Pilát měl na příklad velkou beranici na hlavě a čubu od některého faráře vypůjčenou na těle. Tento obstárlý muž asi dobře svou roli neuměl, neb v ruce ji držel stočenou a čas po čase, když na něm ´říkání´ bylo, do ní jako do nějakého ´rejstra´ nahlížel. Smrt byla celá bílá a na bílé kazajce měla hrozná žebra namalovaná; tak též obličej. Kosa, jak se rozumí, nesměla scházet.
Časem se arciť přihodilo leccos komického a vypravují se v okolí Staré Vsi některé anekdoty o sousedském divadle, ku příkladu:
Ve hře „Vzkříšení“ se stalo v Jilmě, že Ježíš, který při meziscéně kouřil, když měl náhle býti výstup, s dýmkou v ústech z mrtvých vstával.
Při „Umučení“ tamtéž křičel opět Ježíš na kříži: „Chci pít“. Jeho kmotr, který právě lotra dělal, mu však šeptal: „Kmotře, to nesmíte křičet: Chci pít, musíte říct: Žízním.“ Načež onen hodně neslušně mu odsekl.
Při témž kusu se stalo, že když Ježíš se v Jetsemanské zahradě modlil, jeho syn právě na tom stromě seděl, pod kterým otec klečel, a když pravil: „Ne má, ale tvá vůle se staň,“ že syn hlasitě zvolal: „Táto, vy neposlechnete mámu, cožpak mne!“
*
Vedle Staré Vsi provozovala biblické hry dlouho i Vlastiboř. O té jsou zprávy ve Sborníku okresu železnobrodského (II. ročník z r. 1925), kde píše Antonin Pršala:
Ve Vlastimoři se dlouho provozovaly dvě hry: „Umučení Pána Ježíše“ a „Vzkříšení Pána Ježíše“. Opsal je už Josef Havel (1778 – 1838). Havlův rukopis „Umučení“ si přepsal r. 1856 baňkář Josef Doležal-Kopečák (1809 – 1860). Baňkář mu říkali proto, že nemocným odnímal krev baňkami. Doležalův opis shořel 1899, ale je zachován přepis jeho syna Petra z r. 1874.
„Umučení“ se začíná hádkou Smrti a Ďáblem a malou episodou Pýchy a Pokory. Hra je rozdělena na 29 výstupů, jednajících o různých událostech ze života Kristova. Končí se ukřižováním. Skladatelem je snad D. J. Metelka, který byl od r. 1749 kaplanem v Držkově, kam je Vlastiboř přifařena, a pilně sbíral místní dějiny.
Všech herců bylo na 90. Shromažďovali se pod velkým ořechem Na kopci a šli pak pochodem k jevišti. Počátek jejich průvodu ohlašovala střelba ze šesti moždířů a při pochodu hrála zesílená hudba. Napřed šla Smrt s kosou, pak tři čerti, Majdalena, židovští kněží, služebníci, kati, Kristus a apoštolové, matka Ježíšova se ženami, vojsko a ostatní. Třikrát přešli jeviště.
Hrát se začínalo ve 2 hodiny odpoledne a hrálo se bez přestání až do západu slunce, v létě tedy asi do 9 hodin. Jeviště bylo na vyvýšeném nádvoří na louce. Hlediště měli prostorné, pro mnoho set diváků, ohrazené prkny a plachtami. Od rána se scházeli diváci z celého okolí. Od stanice Jesenného a Návarova táhly zástupy lidstva. Na vlastibořské „Umučení“ přicházeli horáci z celého širého okolí, až z kraje za Lomnicí. Obleky a potřeby ke hře si herci většinou opatřovali sami. Koruny pro světská knížata byly z korálů.
Vstupné bylo pro děti 5 kr., dospělí platili k stání 10 kr. Sedadla stála: I. místo 30 kr., II. místo 20 kr. Bývalo vždy plno.
Text si přizpůsobovali svému nářečí. Místo „Žízním!“ volal Ježíš na kříži „Já bech pel!“
Naposledy se hrálo v neděli 7. června 1891.
František Jílek – Oberpfalcer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
