V době meetingů ožila na horách také památka Mistra Jana Husi. Čechové tehdy vykonali pouť do Kostnice a v jihočeském Husinci se 6. července 1870 sešlo na 50 tisíc lidí. To bylo na paměť, že od Husova narození uplynulo 500 let.
Oba naši informátoři o meetingách mluví také obšírněji o tom, co se dálo v předvečer Husova dne. Podrobnější je zase zpráva vysocká:
Každoročně v svatvečer Husovy památky přes zákaz z okresního hejtmanství, policajtem po městě vybubnovaný, zapalovali jsme ohně na návrších: u Marinkova kříže, u sv. Máří Magdaleny a hlavně na Petruškových vrších. A vyvěsili jsme na sokolně na stěžni kolovadla černý prapor s rudým kalichem. Konali jsme to navzdor četnickým hlídkám. Náklad na seřízení praporu a opatření petroleje na menší ohně sehnali jsme mezi sebou. Proč jsme zapalovali víc než jeden oheň? Abychom oklamali četnictvo. Zapálí-li se oheň první, druhý a další na opačných stranách, než kde jsme měli v úmyslu a také zapálili naposled největší hranici, kam se obyčejně shromáždilo hodně obecenstva, četníci ztrmáceni snad marným běháním k ohňům prve zapáleným, k poslednímu největšímu, obecenstvem navštívenému, ohni asi nepřijedou. Někdy přišli i občané stanovští, a pamatuji-li se dobře, jedenkrát se dostavil i katolický farář ze Zlaté Olešnice.
Na jeden takový oheň mám živé vzpomínky. V kovárně Korábově jsme se usnesli zapálit veliký oheň na Petruškových vrších. Práci jsme mezi sebe rozdělili. Učitel Mařatka se uvolil navést ve škole děti, aby k večeru po setmění přišly k Božím mukám pod Petruškův vrch. Klempíř Nečásek měl na starosti, jako bývalý dělostřelecký ohňostrůjce, dopravit na vrcha 3 moždíře a střílet z nich při početí ohně. Já s kovářem Skrbkem jsme připravili lampiony a koupili svíčky do nich. Mimo to s Patočkou při poledni, když se četníci oddávali polednímu spánku, zpod oken jejich bytu jsme naložili vozík plný suchých otýpek, které nám Josef Patočka-Varoulů, knihař, bydlící v témž domě, věnoval, a odvezli jsme je na vrchy.
Zvečera, když se setmělo a když hořely ohně kolem, Skrbek a já zapálili jsme pod hřbitovem a u Marinkova kříže, Petrák na Tříčských vrších, Hásek-eskamotér střílel u Máří Magdaleny. Máří Magdalena a Marinkův kříž byla místa, kde se dříve pálila košťata o sv. Janu Křtiteli. Potom jsme nepozorovaně odnesli k Božím mukám, kde čekalo již hodně dětí, lampiony, rozdělili je rozsvícené dětem, které v polokruh rozestaveny šly nahoru. Tam zatím vzplanul oheň, ohlášený třemi ranami z moždířů. Jako by byli hlásnou troubou svoláni, sešlo se nahoře mnoho občanstva nedbajícího zákazu. Odbylo se to bez zvláštních řečníků, jen národní písně hlaholily nocí, hlavně „Hranice vzplála“. Tehdy téměř každý z přítomných uměl celý text písně, což nelze říci o návštěvnících Husových oslav v posledních časech. Nescházela ovšem píseň „Kde domov můj“ a „Hej, Slované“. Dva četníci, kteří později šli po silnici k vrchům, když viděli tak mohutný vracející se průvod, obrátili se zpět a úředně nezakročili. Skončilo se všecko bez vyšetřování.
Topení ohně petrolejem nalitým do nádoby naplněné pilinami, kterýžto oheň dlouho trvá bez jakéhokoli ošetřování, poradil nám vysocký rodák Ladislav Petrák, usazený v Orlu na Rusi a tehdy ve Vysokém návštěvou dlící. Zákazy páliti ohně k oslavě Husově opakovaly se každoročně. Přesto jsme zapáliti oheň nezapomněli, i při vystřídání četníků. Z nich jeden viděl v každém chatrněji oblečeném člověku nebezpečného zločince a velitel četnické stanice byl císařský žándár. Ten jednou, když jsme zapálili Husův oheň u Máří Magdaleny, koulel kuželky u Hrdých, odkud bylo dobře vidět v tu stranu, kde oheň plán. Nechal koulení, šel se služebně upravit a spěchal k ohni, zjistit účastníky a snad i původce onoho ohně. Hostinský Hrdý byl ale rychlejší, a aniž četník co tušil, rozběhl se nejkratší cestou k ohni a tam nám, účastníkům, sdělil příchod četníkův. Většina oslavovatelů se rozutekla. Jen několik nás si lehlo nedaleko ohně na mez a dočkali jsme příchodu strážmistrova. Ten se na nás obořil slovy: „Co zde děláte?“ Obecní tajemník Hanzl mu odpověděl: „Koukáme na oheň.“ – „Víte-li, že jest to hejtmanstvím zakázáno? Kdo ten oheň udělal?“ – „Co nám je do toho?“ odvětil Hanzl. „My se procházeli po silnici, a když jsme viděli zde oheň, šli jsme se sem podívat. Kdo oheň zapálil, se neptáme.“ Zapsal si nás a tím byl výslech skončen. Za několik dnů dostal Hanzl obsílku na hejtmanství. Ale nedostavil se ani na druhé vyzvání, kde mu bylo pohroženo předvedením od četníka. Než hrozbu neprovedli. Jistě, že rozumně na hejtmanství založili řízení v zapomenutí.
Nejen oheň, ale i černý prapor s rudým kalichem, vztyčený ráno na vysokém stěžni kolovadla na sokolně, nedal pokoj četníkovi. Šel na městského starostu s rozkazem, aby dal prapor sundat. Ale starosta jej odbyl slovy: „Já tam pro něj nepolezu a jednat někoho také nebudu, aby prapor sundal. Nevezmu sobě odpovědnost za to, kdyby někdo při sundávání spadl a zabil se. Víte co, vlezte si pro něj sám, anebo počkejte, však on ten, kdo prapor tam pověsil, zajisté jej i sundá.“ Od starosty přišel četník ke mně. Natíral jsem právě okna Na staré poště. Tázal se, zdali vím, kdo prapor na stěžeň pověsil? Já mu odpověděl otázkou, proč se mne na to ptá. Prý proto, že zůstávám v zákostelí. Jiří Schröter se smíchem četníkovi pravil: „Inu, kdyby to věděl, on vám to nepoví.“ A já doložil: „To máte pravdu.“ Nebyl jsem takovým ctižádovcem, abych bezúčelně dělal ze sebe mučedníka a prozradil, že to byla má práce, pozdě v noci prapor na stěžeň zavěsit. Se soudruhem Skrbkem, kovářem, který mi pod stěžnem dělal stráž, měli jsme smluveno, pakli bych náhodou spadl a se zabil, aby mě zatáhl někam do hřbitovního příkopu a mlčel jako hrob. Bylo to ode mne nerozvážné hazardování se životem, a to tím větší, že stěžeň byl v zemi silně podehnilý. Jednou na den sv. Anny (26. července 1887), brzy po svátku Husově, vítr stěžeň zvrátil. Tehdejší farář Horký kázal o moci Boží, která vyvrátila sloup, na nějž byl věšen kacířský prapor na potupu katolické církve. Poslouchejte to kázání, uvažoval jsem v mysli, že božské milosrdenství bylo větší nežli msta, když nebyl vyvrácen stěžeň kymácející se při zavěšování praporu asi 11 dní před skutečným vyvrácením a hlavní hříšník, podle náhledu farářova, ztrestán nebyl.
Aby zjistili, kdo bude prapor odstraňovat, hlídali četníci, hlídal večer i kostelník, ale marně! Prapor vlál několik dnů, až jednoho odpůldne náhle zmizel. Stalo se to takto:
Jednota hasičská a Sokol uspořádaly cvičení na hasičské věži postavené opodál sokolského cvičiště na straně ke hřbitovu. Mezi oběma cvičišti stál stěžeň kolovadla a na něm posud vlál husitský prapor. Účastenství členů bylo hojné, ale i četník se přimísil. I stalo se, když jeden hasič zavěsil sobě hákový žebřík na střechu ve výši druhého patra a po něm lezl nahoru, že se vysmekl jeden hák žebříku špatně do střechy zabodnutý a žebřík se počal s lezcem na jednom háku kymácet. Lezci hrozilo spadnutí. Všichni zaleknuti běželi k hasičské věži a přičiňovali se ohroženému pomoci. Jeden z nás husitů vybídl přítomné kluky, který by chtěl rychle vylézt na stěžeň a prapor shodit dolů. Bez dlouhého rozmýšlení se syn pernikáře Šilhana vyšplhal na stěžeň, prapor dolů shodil a my jsme jej rychle svinuli a strčili do ssavé roury stříkačky. Než se kdo nadál, byl i hoch dole. Zatím i lezec byl vyproštěn z nebezpečné situace a tím byla odvrácena pozornost od hasičské věže. Ale první pohled četníka na vrch stěžně přesvědčil o zmizení praporu. Ulevil sobě nepříliš esteticky: „Kušte, neřádil!“ a odešel.
Po vyvrácení stěžně neměl prapor určitého místa a býval zavěšován i na lípu proti faře. Jako tak mnohé na světě zevšední, ba i se přežije, a není-li tlaku, nebývá ani protitlak, tak bylo s oslavami Husovými. Vyměnilo se četnictvo, přišli jiní faráři a k jiným náhledům došla snad i politická správa. Některý rok se zapomnělo vůbec oslavovat.
*
Podobně vzdorný ráz měly původně Husovy oslavy ve Stanovém. Jednou se Stanovákům divili ve Vysokém, proč na Huse (netopili) oheň. „Vždyť nikdo nic nezakazoval,“ byla jejich odpověď.
Stanový, obec mající jen 52 domů a 16 menších hospodářství, kde žilo kolem 300 obyvatel, měl právem pod Krkonošemi pověst uvědomělé vesnice. „Raději ztuhnem, nežli uhnem,“ to prý byla životní zásada stanovských rebelantů. Jan Zeman takto vypráví o jejich husovských dnech:
Již r. 1867 Stanováci oslavili ponejprv památku Jana Husa, a to zapálením hranice a střelbou. Za mého života se konala nejpamátnější oslava r. 1868. Roští na hranici a k dalšímu udržování velikého ohně vozili někteří sedláci po několik dnů. Hranice byla stavěna z velikých tyčí, mezi které bylo dáno mnoho suchého roští. K oslavě si Stanovští z Návarova vydlužili šest moždířů, které se před zapálením hranice nabily. Když se počalo stmívati, hranice byla zapálena, a když už hořela, jako kdyby hořel barák, zahřímaly moždíře. Účast lidu byla veliká. Byli přítomni i lidé z Jesenného, Vysokého, ba i ze Sklenařic. Když moždíře hřímaly a lidé zpívali národní písně, tu jako účastník oslavy se objevil u ohně i olešnický farář Ješina. Lidé jej uvítali voláním Nazdar českému kněžstvu! Topilo a střílelo se téměř do svítání. Od té doby Stanováci oslavovali Jana Husa každoročně.
Jednu, ovšem přísně zakázanou, oslavu ještě připomenu. Večer předtím se nás sešlo asi dvanáct mladíků. Každý nesl dvě otýpky roští a putovali jsme na vrch směrem k Peci. Tři moždíře byly tam již minulou noc připraveny. Dříve nežli jsme zapálili oheň, vyšly dvě hlídky, aby nás ostatní před možným příchodem četníků varovali táhlým písknutím. Potom jsme zapálili oheň a stříleli z moždířů. Když jsme již asi hodinu topili a stříleli, najednou slyšíme táhlé písknutí směrem od Pece. Nabité moždíře jsme hned schovali vedle do žita a pak jsme se všichni mezičkami od ohně na různé strany vzdálili a do žita schovali. Já se skryl asi třicet kroků dále v žitě. Za malou chvilku se objevili u ohně dva četníci. Jeden z nich šťoural do hořícího ohně holí. Potom odešli směrem k Stanovému. Tam stála také hlídka. Po odchodu četníků hlídka přišla k ohni a oznámila nám, ovšem tlumeně, že četníci docházejí do Stanového. Po té zprávě nabité moždíře byly ze života vyneseny a také vystřeleny. Co sobě ti četníci při moždířových ranách pomysleli, to věděli jen oni. My se všichni po opětované střelbě odebrali různými směry a každý zvlášť domů. Vždyť šlo o tresty.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
