Horským krajům dávají zvláštní ráz chalupy roubené ze silných kmenů. Na nízké kamenné podezdívce spočívají trámy a jejich spáry jsou vyplněny mazaninou. Z jílu, plev, pilin z pazdeří a drobně nařezané slámy namačkali mazáči buchty a pak tuto směs vmazávali do štěrbin klikatým dřevcem, jemuž říkali potěranda. Potom se toto mezitrámí oblíbilo a tak vznikly ty bílé pruhy zvané lištami. Přední stěna mívá zpravidla tři menší okna; u nich jsou trámy dovnitř zkoseny. Zvláštní péči věnovali horáci štítům svých stavení. Ty jsou zpravidla rozděleny na několik vodorovných pásů, jež se zase dělí na čtverce, obdélníky, lichoběžníky a trojúhelníky. V nich jsou prkna různými směry vkusně skloněna a celek tedy výstižně označuje název lomenice. Svislé trámky mezi jednotlivými plochami bývají obklopeny laťkami s ozdobným profilováním. Jejich okraje jsou vroubkovány, takže vznikají umné pletence. Vyšší pásy lomenic mívají obyčejně okénka, pěkně orámovaná. Při samém hřebenu střechy je trojhranná zkosená stříška, které horáci říkají kukla. Pod ní je vodorovné prkno (záklopa, kabřinec), na jehož spodní ploše jsou staré nápisy. Začínají obvykle Božím požehnáním a potom jmenují hospodáře, který stavení budoval, i tesaře, jenž práci provedl. Na konec stává datum, kdy byla stavba skončena. Znění několika takových nápisů jest:
Pochválen buď Ježíš Kristus! Toto stavení jest vyzdvižený s pomocí Boží a nákladem Jana Bouzka roku 1768.
Léta Páně 1704 dne 7. Juni jest vyzdvižena tato lomenice s pomocí Boží nákladem Jana Krejčova. Mistr Jan Železný, tovaryš Anton Mach.
Pán Bůh račiž nám požehnání dáti!
Požehnej Pán Bůh stodole týto, aby nikdy prázdná nebyla.
Nedopust nikdy Pane Bože, aby byla u nás nouze.
Svatý, milý Floriáne, chraň nás od pádu ohně a ode všeho zlého. (Horní Nová Ves, r. 1819)
V Ústí u Staré Paky mají lomenici datovanou dne 2. října 1862: Rok po konstituci dané císařem svým národům, toho roku, kdy zemřela naše Božena Němcová.
I vtipem si na tomto záklopu lomenicové kulkly naši předkové ulevovali. Z r. 1785 je jeden nápis: Lehčí práce při sklenici nežli zdvíhat lomenici.
Uvnitř jsou stará stavení rozdělena na dvě části příční síňkou, z níž jdou dveře na jedné straně do světnice, na druhé do chléva. Roubené světnice mají povalový strop z oblých smrkových trámů do černa fermežovaných, mezi nimiž bíle svítí pruhy lišt, protože mezery jsou vymazány cihlářskou hlínou, omítnuty a obíleny. Strop podchycují silné čtverhranné trámy se sraženými hranami, které přečnívají až ven ze stavení na záhrobeň; říká se jim římsy.
Často je vnitřek roubených světnic dán do kožichu, je nahozen maltou a omítnut.
Nábytek stává stereotypně na týchž místech: naproti dveřím v levém rohu stůl, při stěnách lavice s lenochy, nad nimi u stropu obrazy světců; v protějším koutě široká postel, nastlaná peřinami pro celou rodinu. U ní bývala malovaná truhla s prádlem. Za okny kvetou muškáty, rozmarina, mořská cibule, bazalka.
*
Ale dejme se již infromovati o vnitřním zařízení lékárníkem Kramářem!
Ve světnici stál v rohu veliký čtverhranný staročeský stůl z tlustých fošen na čtyrech vykrojených podstavcích, které byly spojeny uprostřed rozporu a níže podnožkami (trnožemi). Stůl takový měl veliké šuple, do něhož hospodář své papíry, důležité listiny i také peníze ukládal. Býval jedinou téměř schránkou hospodářovou a obyčejně červenou barvou natřen, kromě vrchní tabule, která z tvrdého dřeva (javoru) složená, každodenně se omývala a čistá bílá zachovávala. Za stolem v koutě bývala malá almárka (koutnice), v níž se ukládaly všeliké maličké vzácnosti, i také knihy.
Na stěně protější, vedle dveří, byla veliká police od stropu až k zemi dosahující. Vrchní část, uprostřed malým skleníkem opatřená, pro lepší stolní nářadí, sklenice, vzácnější nářadí atd., spodní část pro nádobí hliněné. Kromě té police bývaly poličky na stěnách o jednom toliko prkně se zábradlím blíže stropu pro cínové talíře a misky, s dřevěnými hřebíky pod prknem, na něž se věšely hrnečky z kameniny, porcelánu, i také džbánečky.
S druhé strany dveří stála veliká kamna s kamnovcem (měděncem), kachelníkem, plechovou a kamennou troubou, záhrobcem a křesadlem. Kolem kamen byly lavice.
Stolní nářadí, talíře, mísy a lžíce byly u rodin zámožnějších cínové, u rodin chudších hliněné a lžíce plechové aneb dřevěné. Nádobí kuchyňské částečně měděné a nádobí dřevěné s měděnými obručemi, které se vždy lesklé zachovaly. Několik přádků (kolovrátků) doplňovalo mimo prosté židlice obyčejný nábytek, který celá pokolení přečkal.
Nevěsta z domu zámožného mimo peněžní věno a prádlo obdržela prádelník se skleníkem na prádelníku stojícím, který býval vykládaný a čistě leštěný (pulérovaný); truhlu také vykládanou a almaru, jež se postavily ve zvláštní místnosti (komoře). V takové místnosti bývalo i klekátko k modlení, někdy uměle vykládané.
Vykládání dřevěného nábytku bylo ještě ve zvyku co pozůstatek z doby parukové a obsahovalo všeliké okrasy z pestrých dřev. Byly to na příklad: dámovnice, dvojbarevné kostky, kosníky, rámečky mosaice se podobající, vykládané květiny, ptáci, stromečky a jiné věci. Umělé vyvedení mnohých těchto okras svědčilo o schopnosti tehdejších truhlářů, zvláště vykládaná klekátka jevívala umělý vkus.
Přádek a několik svazků lnu byly důležitým přídavkem každé nevěsty, poněvadž předení náleželo k prvním povinnostem dobré hospodyně. Po vykonání denní práce předla každá hospodyně i také čeládka na plátno.
K pořádku náleželo, aby se napředlo na veškeré plátno, jež se v domě spotřebovalo. Spotřeba plátna nebyla však nepatrná, poněvadž se kromě košil nosily i plátěné tištěnky a zástěry jako vrchní oděv. Kromě toho se předla příze na prodej. Starší osoby neužívaly přádků, ale předly na vřeteno.
*
Kramář má na mysli, hlavně když mluví o nábytku, domácnost spíše městskou. Na vsi zůstalo mnohé z toho, co bylo před stoletím, téměř beze změny. Ale nejvíce se změnila kamna. Až do polovice minulého století se na venkově držely černé kuchyně. To byla klenutá místnost a na klenutí byl postaven komín. Z kamen se valil kouř nejprve do černé kuchyně a jejím stropem se vytáhl do komína. Z černé kuchyně byl totiž veliký otvor do kamen stojících ve světnici. Tím se nanášelo na oheň palivo, tím se i hrnce k ohni přistavovaly. Říkalo se mu prsk. Prskem se hrnce pošinovaly na stojánku zvaném vozejček vidlicí až k ohni. Kamna za dveřmi ve světnici byla kachlová a velmi objemná. Jeden jejich roh byl upraven jako malá plotna, zvaná rohovník. Stanovský hospodář Jan Zeman umí vyprávět tuto historku z těch starých časů.
*
Musím vám povědít, co se mi přihodilo v úterý ve Staré Vsi. Už než jsem tam šel, má stará mně povídá: „Poslouchej, starý, nechoď dnes nikam, já měla večer praošklivý sen. Zdálo se mně o čertech.“ A já jí na to: „Však ono z tebe bývá taky někdy půl čerta!“ Teď však musím už začít.
Šel jsem Kubovými končinami a staroveskými drahami k švagrovi. Tam jsme si povídali a odpoledne tam přišli pobejt taky sousedi. A to víte, když jsme si popovídali, dali jsme se do hry v karty. Hráli jsme ferbla, jen tak o krejcary, aby ušla chvíle. Hráli jsme celé odpůldne. K večeři nám uvařila švagrová kyselo a dala nám k němu bramborové pečánky.
Po večeři jsme hráli dál.
Když bylo asi deset hodin večer, přihnala se nehorázná bouřka. Švagrová rozsvítila hromničky, ale my hráli pořád. Ženské se modlily. Tu vám tu najednou škvrkne, ale bylo to dál. My ale hrát nepřestali, třeba ženské počali hartusit.
Netrvá to dlouho, tu najednou vám hrom uhodil a nám se zdálo, že zrovna mezi nás. Zároveň – Pánbůh hříchy odpust! – kamna ve světnici se rozletěla a z nich vletěl do světnice opravdovský rohatý čert. Ženské se křížovaly svěcenými hromničkami proti čertu, a při tom si myslily, že si pro nás bezbožné hráče přiletěl čert rovnou z pekla.
Ve světnici bylo smradu, kouře a prachu, že jsme jiného neviděli, jen toho čerta, jak skáče po světnici. To vám, na mou duši! mohu říci, že leknutí bylo hrozitánské. Když se ten prach, popel a saze trochu usadily, tu vidíme, že to nebyl čert, co skáče po světnici, ale švagrův kozel. Švagr má kozla, který se naučil, když byl ještě malý, líhat na noc v kamnech. Vždycky do nich vlezl prskem, a že je v kamnech po topení teplo, rád tam líhal. Když ten hrom tak někde nablízku udeřil, kozel se v kamnech lekl a skočil rohy do kachlů, ty rozrazil a byl ve světnici. Měli jste vidět ten pořádek! Kamna rozbitá, sazí a popela bylo dost i na nás všech. To se ví, že bylo po hře. Ženské na nás hráče hartusily, že nás Pán Bůh potrestal a je polekal, že ani mluvit nemohli. Po druhé, abychom při bouřce nehráli.
Když bouřka přešla, šli jsme všichni domů. No, a švagr musí stavět nová kamna. To má z toho, že nechával kozla spát v kamnech.
*
Ani vaření nebylo po staru radostné. Hospodyně dost zkusila, než v té černé kuchyni uvařila. Bylo tam stále tma, jen plamen v nístěji ji rozptyloval. Proto bylo velikou událostí zavádění nového typu kamen. Jak se novinka přijímala, vypráví zase Jan Zeman:
Jednou ráno přišel staroveský zedník Hlava do stanovského statku. Hospodář, který jej pozval, povídá: „Hlavo, tuhlety starý kamnišťata rozeberte a řekněte tuhletěm klukům, co mají dělat! Voni vám budou pomáhat.“ Za hodnou chvíli byla stará kamna s rohovníkem, medencem a troubou srovnána v podkůlní. Potom hoši přinášeli ze stodoly do světnice všecky věci, kterých bylo zapotřebí k stavbě nových kamen. Hospodyně všecko prohlížela a ptala se zedníka, k čemu to jsou tyhle železné pláty. „To budou kamna s plotnou, na těch se bude vařit. Hrnky budete mít pěkně při ruce a nemusíte je strkat do peci.“ Zedník musel stavět kamna hned od základu. Hoši přinosili do světnice cihly, maltu a jiné a jiné věci. Stavba kamen trvala skorem půl třetího dne. Když byla kamna s dvěma troubami a s kotýlkem pro ohřívání vody postavena, povídá hospodář hospodyni: „Teď v těch kamnech zatop a postav hrnky na plotnu a uvidíš, jaké to budeš mít pohodlí. Já viděl taková kamna ve Vysokém u Votočků. Těm je taky stavěl Hlava, proto jsem ho zjednal.“
Hospodyně zatopila pod plotnou a postavila na ni hrnce s vodou a s mlékem. „Teď jsem žádostiva, brzo-li se to bude vařit.“ V kamnech oheň hučel. Za půl hodiny už se všecko vařilo. „No, víš, táto, za ty kamna ti mockrát děkuji. Co jsem se jakživa s těmi hrnky a v té peci nazlobila a do peci nakoukala, jestli se to hárá! A co mně v té peci vyteklo mléka! Teď se na ty hrnky dívám, jako by byly na stole.“
Před polednem se na nová kamna přišel podívat Havel Jakubů. „Dej Pámbů dobrý předpolední! Matouši, já slyšel, že stavíš nová kamna, tak se jdu na ně ještě za tepla podívat. No, pěkně to vypadá. Jakpak se na tom vaří?“ – „Moc dobře, vždyť se mi zdá, jako bych vařila na stole. To mně můj starý připravil pohodlí!“ Havel prohlížel kamna ještě jednou a koukl se i do trouby. „Jen jestli se taky bude v té troubě dobře píct.“ – „To ještě nevím. Zejtra to zkusím, budu píct flejšky.“ – „Jestli ty kamna budete taky za týden chválit, tak to mámě taky pořídím.“ Dal spánembohem a šel domů.
O obědě se mluvilo jen o nových kamnech. „Ale mám ještě strach,“ říkala hospodyně, „jestli se mně v troubě nebudou flejšky pálit. Když jsem topila a koukala se taky do trouby, ona vám byla zdola celá červená.“ – „Z toho si nedělej nic, top málo a nebude červená. Nesmíš tolik na oheň přikládat,“ radil hospodář.
Po obědě táta vyplatil zedníka. Ten poděkoval za peníze a povídá: „No tak vidíte, hospodyně, že taky dovedu něco nového postavit. Tohle jsou už jedenáctá kamna, co jsem postavil. Tak tu buďte spánembohem!“ A zedník šel domů.
Druhý den pekla hospodyně flejšky a o obědě chválila, jak se v té nové troubě pěkně pekou a málo se při pečení spálí dříví. „Dřív jsem při pečení topila jako v chlebové peci a ještě byly flejšky bledé, a teď jsou jako čermák červené.“
Každý, kdo přišel do světnice, nejdříve si prohlížel nová kamna. Pometlářka, když je prohlédla, povídá: „Na pohled vypadají pěkně. Ale povězte mi, hospodyně, jak se na tom vaří? Vždyť skrz to železo oheň k hrnkům nemůže!“ – „Jak se na tom vaří? Kale. Voda je dřív uvařená než v peci. A míň spálím dříví. To je velká výhoda. Co jsem se jakživa naseděla u peci na stoličce a nakoukala přes tu chvilku do peci, aby mně to nevyhrejkalo! A pak! Dřív jsem mohla postavit k ohni jen dva hrnky, a teď jich mohu mít plnou plotnu a za chvilku se to ve všech hárá. A ani na to nemusím moc koukat.“ – „A v troubách se to taky kale peče?“ – „Flejšky a fofrovanec jsem už pekla a věřte mně, že ani v hrubé peci se lepší nepeče!“
Brzy přišla na pobyt stará chalupská. Když pozdravila, šla hned okukovat nová kamna. Hospodyně musela zase všecko vykládat. A nakonec se ptá stará chalupská: „Jakpak se budou ty kamna čistit? Peciválek přeci do nich nevleze!“ – „K čištění jsou záklopky a těmi se kamna vyčistí.“ –„Hospodyně, teď ti lidé ve světě vymyslí kdeco a všecko na újmu chudých lidí! Železnice vzaly výdělky formanům a šenkýřům. Fabriky nám sežraly přádlo. Zůstalo chudému lidu jen to mlácení a žetí obilí. No to přece mašiny nevymyslí. Jakpak by mašina zdvihala cepy a zubáky, aby žala?“ – „Anežko, nedivte se ničemu. Onehdy přišel náš starý z Vysokého a povídal, že v hospodě u Bílků svítí nějakým petrolejem. Mají na to zvláštní lampy se sklem. A je prý to laciné a světla prý od těch lamp plná světnice. A ještě vám musím něco ukázat, co přinesl starý v neděli z Vysokého.“ Šla a od kamen přinesla škatulku sirek. „Koukejte, Anežko, tohle stojí krejcar!“ Hospodyně vytáhla ze škatulky sirku a škrtla jí Anežce před očima. Chalupská na to zůstala koukat. „I pro pána krále, to už se ani křesat nemusí? Ono to škrtnutí dá hned plamen! No, tohle musím všecko povědít doma.“ – „Jo, jo, Anežko, těmi sirkami se může v kamnech zrovna roští zapálit. Co jsem se někdy natloukla křesadlem, než mně chytil od jisker troud a pak od troudu tříšťka z louči. Někdy jsem do troudu foukala, až jsem byla v obličeji počerněná.“ – „Tak, hospodyně, spánembohem, musím už domů!“ – „Spánembohem, Pámbu vás provázej!“
Jindy se zas přišel na nová kamna podívat starý Říhů. Chvilku na ně pokukoval, všecko prohlédl a zotvíral a pak se ptal: „Tak mně, Blažková, povězte pravdu, jak se na těch kamnech vaří, a peče!“ – „Když vám mám pravdu říci, ta kamna nejsou k zaplacení. Já bych je teď z domu nedala ani za hrubého vola.“ – „Jakpak mnoho se v nich spálí?“ – „O polovičku míň než v těch starých kamnišťatech. A v domě je taky tepleji.“ – „A kde to všecko starý koupil?“ – „Byli s Vaškem v Semilech a tam je někde koupili.“ – „A dlouho-li vám je zedník stavěl?“ – „Půl třetího dne.“ – „Namoutě duši, to ty kamna budou u nás ještě do posvícení stát.“
A tak přicházeli sousedé jeden za druhým schválně se dívat na novou vymoženost. „To abych nic jiného nedělala, jen abych těm koukačům ukazovala a vykládala. Musím říci, že mě to někdy až zlobí.“ – „Mámo, já vám něco poradím. Kdo se na kamna přijde koukat, ať dá šesták, jako v Sklenařicích, kdo chce vidět chodicí betlém.“ – „Vojto, to si ty šestáky shrábni sám, já ti jich dopřeju.“
Kamna se začala ve Stanovém přestavovat. I při tom vyvedla mládež nějakou nekalotu.
Taky u druhodomských (u sousedů) dávali novou plotnu; stavěl jim to Jáchym koktavej. Ale když ráno Francka zatopila, šel jim všechen kouř z kamen do světnice. Čudilo se jim i z oken. Petr sakroval, až běda. Letěl pro motyku, a že to všecko rozkope a rozmlátí. Že to nechtěl, a to že Francku pořád čerti ponoukali, a jen a jen novou plotnu. „Tu to máš,“ povídá. „Není to k ničemu.“ A jen pořád proklínal ty sakramentské novoty, a že to rozkope.
Francka ho prosila, aby počkal, že skočí pro Jáchyma, aby se šel na to podívat. Jáchym přišel a v sednici pro čoud ani kamna neviděl. „Strejče, nemáte zas zacpaný komín?“ ptal se Petra. „To jsem už koukal. Komínem je vidět, ale černá kuchyň je taky plná čoudu.“ „No, to mně je divné! Včera, když jsem je postavil a v nich zatopil, přece to dobře hořelo!“ Jáchym se šel podívat do kuchyně. Komínem bylo známko vidět. Vrtalo mu to hlavou, a šel se podívat ven, jestli se z komína čudí. Tu viděl, že se nečudí. Vylezl po střeše ke komínu, a ten byl přikryt kusem skla. Jak to sklo shodil, čoud se hned vyvalil.
Jáchym šel hned do světnice a povídá druhodomskému: „Víte, strejče, někdo vám dal na komín kus skla, aby nemohl čoud ven.“ – „To zas ta pakážská chasa! Ta, když se večer sejde, tu patří hned mlátit. Nic kalého nikomu neudělá. Už kolikrát mně ta banda zacpala komín, ale já to už věděl a jen jsem se do komína podíval a šel jsem ho odecpat. Ale že by to sklem přikryli, to mně nenapadlo. Počkej, ty holoto, až půjdeš zas okolo, já ti dám co proto!“
A večer, když šli mladí kolem baráku, vyletěl na ně a křičel: „Který z vás neřádů mně to včera zacpal komín?“ Jeden z chasy mu hned, jakoby nic, povídá: „Ale, strejče, kdepak my, to jistě udělal Šourek. Má na vás zlost, že jste ho nevzal kamna přestavovat.“
Tím se druhodomský utěšil. Ale ona to přece jen udělala chasa.
*
Ne veřejích starodávných světnic visela ocílka a ve výklenku byl troudník s křesacím kamenem; obého bylo třeba k rozdělávání ohně. Osvětlování se dálo asi do 50. let loučemi, které se zasazovaly do železného svěráku na podstavci přes metr vysokém. Pod tím se stavěl škopek s vodou, aby do něho padaly uhlíky. Jedna louč vydržela asi hodinu, takže se jich za zimní večer spotřebovalo asi pět. Na trh přicházely louče ve svazích po šesti otýpkách; otýpku činilo 20 – 30 loučí.
Teprve kolem r. 1860 se horáci počali seznamovat s lampami petrolejovými. Fr. Rón vypsal, jak vypadalo první svícení petrolejem.
V prostších domácnostech se svítilo loučí. Oheň se rozkřesával křesadlem, tj. narážením křemeničky na ocelovou skobu. Jiskry padaly do troudníku, skřínky to ze dřeva vydlabané, v níž byly na troud zdoutnalé hadry. Jiskrami se ten troud rozdoutnal tak, že při prudkém pohybování troudníkem chytl konec dřívka namočeného v síře. Kuřáci nosili s sebou nůž na hřbetě opatřený ocílkou a v kapse u vesty hubku a pazourek. Křesáním počala hubka na pazourku přidržená doutnat a od toho i tabák ve fajfce. Kouřit doutníky bylo zde vidět za mého dětství málo, později již více; cigarety naprosto žádné. Domnívám se, že s nimi u nás začali hudebníci, kteří chodili do Ruska a tam se s kroucením papiros seznámil.
Při řemesle, kde nešlo svítit loučí, svítilo se lojovými svíčkami, které vyráběl mydlář, a lampami plněnými řepkovým olejem. V jaké oblibě bylo svícení loučemi, je vidět z toho, že hodinář Marinků při louči, kterou jemu dcera svítila, spravoval kapesní hodinky; ovšem tehdáž se nosily hodně velké cibule. Můj otec, truhlářský tovaryš, pracoval u mistra Votočka. Jednou v noci lakoval lakem z kalafuny, v terpentině rozpuštěné, a mistr Votoček mu při tom loučí svítil. Pojednou, snad z ospalosti, přistrčil hořící louč k rakvi, která hned byla v plamenech, a oběma dalo po čertech práce, aby u Votočků nevyhořeli.
V hospodách, při divadle, v panských domech a u Vincenců (u kupce) svítilo se olejovými, u stropu pověšenými lampami. Město osvětleno nebylo. Jen někdy při hostinci U Langerů blikala olejová lampička v lucerně před výklenkem prvního patra, ve kterém bývala soška, nevím, zda Panny Marie či svatého Floriána. Svícení to bylo nadační, na tomto domě vtělené. Když později zavedli v Praze jiné uliční osvětlení než olejové, koupil tam Pajla-Svatý, který často do Prahy chodil, čtyři vyřaděné uliční lucerny. Byly to skleněné báně, opatřené plechovou stříškou a na stranu jdoucím komínkem, uvnitř pak olejovou lampou sestrojenou tak, že se širší plochý knot mohl posunovat podle libosti a tím se světlo regulovalo. Lucerny tyto upevněny byly na rohu U lantverů, Na staré poště, u Bílků a u Vincenců Kramářů. Ošetřování těchto luceren svěřeno bylo ponocnému.
V hostinci U lantverů, v krámě u Vincenců a v trafice u Frlegrů seřídili si lampy na petrolej, před tím zde neznámý. O něm byla rozšířena pověst, že je nebezpečný, prudce výbušný, což ovšem nebylo pravda. Nedovedli jej tak čistit jako nyní, světlo však proti louči a oleji bylo nepřirovnatelně jasné. Avšak strach z výbuchu, nepříjemný zápach a nezvyklá manipulace s rozsvěcením, to vše u nás brzdilo osvětlování petrolejem. Přesto můj otec koupil u Frlegrů petrolejku na stojánku, jak nyní usuzuji, pětilinkovou. Dal za ni, již opotřebovanou, jeden zlatý a dvacet krejcarů. A ač mu vysvětlili, jak má rozsvěcovat, nedovedl to. I vzal lampu a šel k sousedu Liškovi, pilníkáři, do jeho dílny. Tam se sešlo několik sousedů, kteří rozumovali o nové lampě. Zvláště měl mnoho řečí Liška, rozumec, ale ještě větší lhář, o kterém říkali, že sám věří, co nalže. Rozsvěcovat lampu se však žádnému nechtělo. Konečně se k tomu odhodlal Liška. Postavil lampu na kovadlinu. Sousedé hezky zdaleka přihlíželi, jak on hodně daleko odtažen sirkou v napjaté ruce knot připaloval. A já, který jsem též zdáli na to koukal a nějaké nebezpečí nechápal, musel jsem se smát, když při stáčení knotu světlo počalo poskakovat, jak všichni rázem odskočili. A dost strachu a námahy stálo, než lampa řádně svítila.
*
Dnes je celé Podkrkonoší elektrizováno a vnuci už si ani představit nedovedou, jak jejich dědům čpěl a do očí je štípal kouř z loučí. Slova písmáků nechť aspoň oživí mrtvé věci v museích! Kdo se nad nimi zamyslí, nepůjde bez účasti kolem vystavených otýpek loučí a kolem rohatinek na jejich upevnění.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
