U Dominů byl hospodář a tři podruzi v jedné světnici. V zimě zavřeli u světnice dveře na háček a chodili všichni kuchyní, jen aby teplo neuteklo. Dveře a okna za celičkou zimu neotevřeli. Ve světnici pařili píci pro dobytek a to zrovna nevoní. Když se vylíhlo tele nebo kůzlata, všecko bylo ve světnici. Vždyť tam bývalo 18 lidí!
Rychtář Tonda si vzal za ženu nevěstu z kraje, krajku, a ta u nich zaváděla nový pořádek. Když rychtář s rychtářkou odešli do Vysokého, počala se švagrovou po domě smejčit. Nejdřív kde jaká pavučina a prach, to všecko setřely. A potom se daly do podlahy. Vzaly kratec a lopatu a všechny škraloupy po ševci Štěpánkovi, který tam byl na podruží, seškrabaly a odnesly na hnůj, Potom začaly podlahu mýti. Krajka ani mýdla nešetřila. Když celou podlahu vydrhly, viděly, že vypadá hůře než dříve. Ale to nebyl ještě konec. Udělaly sobě ze slámy nové věchty, vzaly ještě více písku a pustily se do mytí ještě jednou. Drhly, až tříšťky z podlahy lítaly. Po tom vydrhnutí podlaha arci vypadala jinak.
Když přišla stará rychtářka domů, láteřila a hartusila. Povídala dceři a nevěstě, že měly příst, a ne takovou hloupou práci provádět. To že jen v Návarově v zámku drhnou podlahu. Ale krajka se nedala. Řekla tchyni, že se bude podlaha drhnout každou sobotu. Tele a kozlata že se taky nesmějí nosit do světnice, ten smrad že čichat nebude. Pařit krmení, že se ve světnici nebude, pro to že je chlév.
Za nějaký čas to i horačky začaly dělat po krajce.
*
Tak vypravoval Jan Zeman. Při takové čistotě nebyly ovšem zdravotní poměry na horách zcela příznivé. Dýchá se tam sice přečistý vzduch a sluneční paprsky působí na zdraví blahodárněji než ve velikých městech, nad nimiž se téměř po celý rok vznáší škraloup a způsobuje, jak říkají lékaři, biologickou tmu. Ale obecně platná je zkušenost vyjádřena příslovím: Čistota půl zdraví, půl života. To se osvědčuje zvláště za velikých epidemií, jako je cholera.
Tato hrozná nemoc je domovem v Přední Indii, odkud přes Persii pronikla do Ruska. Evropu postihla po prvé r. 1829, ale potřebovala dvou let, než vnikla z Ruska přes Polsko do Německa a do Rakouska. Čechy jí byly zasaženy r. 1832. Protože se brzy poznalo, že hlavní vinu na šíření cholery má styk obyvatel, chránilo se Rakousko isolováním. Dolánecký Josef Dlask o tom zapsal:
R. 1831 přestala půlnoční skrze choleru a skrze krádeže. Proti choleře stavěli boudy okolo celé země císařské, a za čtyři neděle je zas roztahali pryč. A byla jedna od druhé jedno i dvě i tři sta kroků a koštovaly mnoho milionů, nebo jen místem jedna 200 zl. w. w. koštovala.
Je příznačné, že to bylo jen nekonání kostelních pobožností o vánocích a finanční náklady na pohraniční boudy, co zaujalo mysl Dlaskovu. Srovnejme s tím záznam stanovského Antonína Zemana! Tomu bylo 11 let, když byl dán r. 1832 „na handl“ do Karolintalu za Libverdou, aby se naučil německy. V obci neuměl ani jediný člověk česky a Antonínovi říkali Stockböhm. Ve škole mu učitel věnoval pozornost, protože v učení vynikal. Zeman byl na výměnu ještě s jedním hochem. Na společný návrat do Stanového měl tyto vzpomínky:
Na cestě z Karolintalu domů jsme viděli, že se tam stala v těch pralesích změna. Vypukla totiž v Německu cholera a snad, aby se i do Čech nedostala, byl les několik sáhů zšíří zporážen, kmeny na obě strany naválené nebo do výše narovnané, a to přes celý les. Dřevěné domky úhledně postavené, tak aby bylo od domku k domku vidět, a v každém několik vojáků ubytováno. My byli v tom lese několikrát od vojáků zastaveni a musili jsme vypovídat, odkud a kam jdem. Měli jsme z nich strach, ovšemže zbytečně. Takové domky byly prý stavěny po celých pruských hranicích přes Krkonoš a dále. Byly ze silných dřev, pěkně otesané.
Když jsme přišli domů, mluvilo se jen o choleře. Vypravovali nám, že se ve školách dává žákům šňupat jistý tabák a že pak po něm dostávají průjem. Tam a tam že od cholery už neumírají. Tím že jsou vinni doktoři, ano, že nás je mnoho, že nás chtějí otrávit, a jiné a jiné kolovaly pověsti. Kdo to lidem vymlouval, tomu nebyla víra. Že prý se všecko proti chudému lidu spiklo.
Ale že se nestal žádný případ onemocnění, strach pomalu mizel, a jak náhle ty pověsti vznikly, tak zase mizely a stalo se uklidnění.
Z našich krajů šla cholera do západní Evropy. V Paříži na ni r. 1833 umřelo z každého tisíce obyvatel 50, v čistých ulicích jen 19, v nejšpinavějších však 33 lidí. Stěsnání v malých a nečistých bytech bylo tedy velmi nebezpečné.
*
O zdravotních poměrech v krkonošském kraji nám Antonín Zeman vypráví dále:
Co se týče zdravotnictví, na tom jsme byli věru velmi špatně. Doktor zde v okolí nebyl žádný. V Návarově byl úřední felčař, prohlížet rekruty. Ve Vysokém byl felčař Horna, dosti dovedný, málokdy však střízlivý. Ve Sklenařicích starý Metelka, herbářník. Zlámaniny lidem rovnal Havlík z Plav a Kočina v Příkrým.
Nebyl proto div, když byla do obce zavlečena epidemie, že se málokterému domu vyhnula. „Ta a ta umřela se vším.“ „Tomu a té se po panu páteru ulehčilo.“ Tak si lidé vypravovali. O doktoru ani zmínky. Vajs návarovský byl sice lékař praktický, avšak moc drahý; každý se ho pro drahotu bál. Prováděl operace sám a sám. Málokdy byl doma. Vozil ho Josef Šimoňů. Jednou o něm vypravoval, že s ním byl na německým Šumburku u ženy, která se chtěla zbavit volete. Když byl s operací hotov, bába omdlela. Vajs křičí: „Otevřete dveře i okna!“ Muž zase křičí: „Zavřete, aby mně nevylít čermák!“ Když jeli, Vajs povídá: „Jozífku, Jozífku, není s volaty nic!“
Byl to vydřiduch. Když přišel jednou k mé sestřence k Vojáčkovům ku porodu, to bylo jeho první oslovení: „Jo, jo, tam to jde lehce, ale ven to nechce!“
*
K lékaři se chodívalo, až když byla duše na jazyku. Mnoho velmi mnoho vydržela sama horácká nátura a mezi lidem bylo odedávna známo dost praktik, jak pomoci ke ztracenému zdraví. Dva obrázky z lidového léčení zaznamenal vysocký Fr. Rón:
V několika týdnech po narození jsem prý dostal osypky. Babička s matkou na radu sousedek, že prý je to svrab, namazaly mě svrabovou mastí, jejíž hlavní obsah byl nickamínek. Když ale viděli bolestivé svíjení lidského červíka, zavolala dra Syrovátku z Vysokého. Ten, když mu sdělily, co provedly, pořádně je vypeskoval a vytýkal jim, že se mne chtěly zbavit. Nařídil mě hned vykoupat a dát do síně, ač byl už pozdní podzim. Řekl jim: „Bude-li s ním asi za hodinu zima klepat, bude zachráněn. Pak ho vezměte a dejte do tepla, možná však, že nějaká pokáza na zdraví mu přece jen zůstane.“ Třesavka se dostavila (a chýlí se mně k osmdesátce a já jsem zde dosud), avšak za dětství jsem byl přece jen titěrný a mrňavý.
Po svatbě strýce Karla, asi v r. 1854, zbyla zásoba kořalek, snad i samožitné. Strýc asi v týdnu po svatbě se napil tak, že, jak se říkalo, kořalka se v něm vzňala. Byly prý tehdy kořalky mnohem silnější, než jsou nyní. Zlý to pro mne, kluka, byl pohled na strýce, který se jako pominutý drápal po zdi v síni u Kopáčků a pára mu z úst šla jako kouř z komína. A když potom jako mrtvola v síni na zemi ležel, tu jeden ze sousedů poradil a provedl radikální lékařský prostředek; vymočil se mu do úst. Prostředek ten snad pomohl jak k vyhojení z opice, tak pro další život k vyhojení z pití kořalky. Strýc tomu předtím holdoval, ale od té doby toho úplně zanechal.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
