Když procházíte musei v městech pod Krkonošemi, vidíte ve vitrinách součásti mužského a ženského kroje, které zachránili sběratelé před zapomenutím.
Vystavují se zlaté a stříbrné čepce, lemované paličkovanou krajkou, s dlouhými fábory vzadu a vedle nich líbezné vápeníčky, bílé, pokryté ornamenty z droboučkých uzlíčků. Vzpomenete při nich maně slov písně: On hledá bohatý, s mašlemi na paty, a já jsem chudičká… Pak jsou tu šněrovačky ztužené kosticemi, z květovaného brokátu nebo z hedvábného damašku. Místo šněrovaček se nosily v druhé polovici XIX. století špenzry, přiléhavé duhové i pestře květované živůtky s dlouhými rukávy, k zápěstí zúženými, ale v horní části s vydutými pauši. Přes ramena se kladl trojcípý šátek (půlka), jehož dva cípy se na prsou křížily. Sukně byly široké a sahaly jen do půl lýtek, nadité jsou zvony, protože pod nimi bylo několik hodně širokých spodniček, z nichž vrchní musela stát naškrobená. Jde jako mandel nebo je jí plnej ouvoz říkalo se o takové nastrojené horačce. I na fěrtochu si dávaly záležet. Byl bílý, velmi široký a zdobený prolamováním.
Muži nosili krátké kalhoty, jen přes kolena; chalupníci plátěné nebo bavlněné štruksovky, sedláci koženky, a to kozlovice, skopovice nebo jelenice. K tomu dlouhé, vlněné punčochy, nebarvené. Vesty měli z modrého sukna, pošité knoflíky buď žlutými mosaznými, nebo bílými cínovými. Do kostela nosili šosaté kabáty s krátkým životem; barevný kapesník býval ukryt v šose. Rychtář a vážení sousedé měli ještě plášť, dlouhý a bez rukávů, s dvěma širokými límci nad sebou; spotřebovalo se na něj až 12 loket sukna.
Ani parádivosti nezůstal náš kraj ušetřen. Josef Dlask zapsal pro paměť potomkům:
R. 1806 byly peníze stříbrný, sedmíky, pak osmigroše a čtyrgroše. A bylo jich tuze moc, až lidé zpyšněli. Měli špičatý obuje, takže na 5 coulů dlouhý byly špičky, a ženský pálily vlasy. R. 1813 přestala paráda s špičatým obujem.
Nosily se pak v Podkrkonoší černé safiánové střevíčky nebo botky brynelky se svršky z vlněné atlasové tkaniny, po straně šněrované. Muži zase obouvali holínky, faldovačky nebo uherky, kterým říkali také kanony.
*
O tom, jak se staří šatili, našel jsem zprávu u lékárníka Kramáře. Ten ovšem přihlíží hlavně k lidu městskému.
Dospělé osoby se šatily dosti skvostně, ale přitom přece šetrně. Co se podařilo, trvalo mnohá léta. Všední oděv byl z látek pevných a práci přiměřených. U mužských spodky kožené aneb z hrubého sukna neb plátna, u ženských sukně a zástěry z modré tištěniny, na něž si hospodyně plátno samo upředly.
Látky sváteční byly poměrně drahé, ale dokonalé a trvanlivé. Ženské nosily čepce kulaté, na hlavu přiléhající, vyšívané, stříbrem, zlatem i českými drahokamy (nejvíce granáty) a perlami protkávané a drahocennými krajkami lemované, se širokými, dlouhými, v dvojitou mašli složenými pentlemi z hedvábí, které vzadu až po pás visely. Ale zachovaly je po celá pokolení v rodině. Mnohé nosily je po matce, ba i po babičce. Živůtky stříbrem a zlatem prošívané, sukně ze vzácných látek vlněných i hedvábných, k tomu zástěry (fěrtochy) hedvábné aneb jemné bílé. Drahé, vzácnými kožišinami vyložené kožíšky. Na nohou sličné safiánové aneb vyšívané pantoflíčky. Mladá děvčata nosila již střevíčky, které se přivazovaly černými stužkami, kolem bílých punčošek vkusně svinutými. Za své nožky se tehdy ještě ženská pleť nestyděla; jakkoli se jinak cudně odívala, nosila šaty krátké, řasnaté, a nevymetala drahým oděvem blátivé ulice.
Boty, které u nás teprv po válce francouzské zobecněly, nosili z mužské pleti pouze mladší mužové; staří zámožnější, tak i dědeček můj, nosili vesměs střevíce s přezkami stříbrnými. Kalhoty jejich byly krátké, pod koleny sepjaté. Starobylé střižené kabáty měli bez límce, poseté velikými kovovými knoflíky od krku až dolů, se širokými, třemi knoflíky opatřenými výložky u rukávů. Na hlavě poděbradku, beranici aneb třírohý klobouk (trojici). V ruce španělku se stříbrným kováním a střapcem.
Otec můj, jakož i mladší pokolení vůbec, nosil již kalhoty dlouhé do bot aneb zobecnívající pantalony k střevícům, které však již neměly bývalých velkých a nádherných přezek. Kdo nosil kalhoty do bot, měl je u kotníků řemínky přivázané a pod nohou páskou (štruplemi) připjaté, aby se nevyhrnovaly a zůstaly napjatější. U špičky bot holínek visel pak na přední straně černý střepec, aneb byly holínky potaženy odshora až dopolou žlutým lesklým povlakem (kopnami) z hladké kůže.
Na hlavě byl kastorový klobouk s úzkou střechou, aneb kašket se šiltem plechovým neb koženým na přední straně na ochranu proti slunci a pro pohodlnější smekání. Kabáty se blížily tvaru kabátů nynějších; měly již přeložené límce. I fraky s dlouhými úzkými šosy se nosily.
*
Co se týče obleku lidí z vesnic, poznamenal Antonín Zeman:
Ve statkách mužové i synové chodili většinou v kalhotách kožených. Chovali se k tomu účelu kozlové i kozly, ano i telata, a když se to prodávalo, kůže se vymínila a do Vysokého Háskoj jirchám na kalhoty vydělat dala. Mnozí sobě nechávali takové kože na černo barvit. Někteří chodili i do kostela v koženkách, buď černých, aneb i žlutých.
Služky se šatily látkami z plátna. Plátno cuckové nebo z příze koudelné daly sobě pobarviti, jak říkaly, potisknouti a říkaly šatům tištěnky. Spodničky mívaly také z nebarveného plátna. Do kostela v létě šly bosé a teprve u kostela se obuly. Také čeledínové a dělníci chodili v kalhotech z plátna cuckového. Do Stanového chodil každou zimu jistý Borovička se svou ženou z Brodu a předli nám přízi z cucků. A my nechali z ní plátno utkat buď starýmu Hučkoj nebo Václavíkoj. Mnozí sobě takové plátno vybílili a na košile používali.
V zimě, když jsme cepama obilí vymlátili, otec na kolovratě předl z koudele přízi na loktuše a pytle, matka babky (náčesky) na plátno na košile, jež jsme sobě doma vybílili. Já s čeledí jsme předli přízi tenkou z vochlovaného lenu k prodeji. Do staré pazdrny, kde byli Štěpánci v nájmu, tam jsme chodili s kuželem a půlštokovali, dvě přadénka za den. Za ty dvě přadénka se dostalo 24 kr., ovšemže šajnů.
Tato poslední Zemanova zmínka nás vede k výkladům o tom, jakými penězi naši otcové platili.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové. Vrchlabí 1946
