Nejprve vybereme ze starých pamětí několik zpráv o tom, jaká byla vydání za známé věci.
Za svých studií na gymnasiu v Praze platil Josef Kramář koncem 20. let minulého století částky, jak je sám uvádí: Když jsem vstoupil do třetí třídy latinské, počal jsem se sám stravovati. Dostával jsem měsíčně od rodičů na všecko 5 zl. ve stříbře. Jeden zlatý jsem platil za byt a 4 zl. musely vystačiti na celou stravu. Prádlo jsem posílal domů.
5 kr. víd. čísla jsem platil ráno za polévku k snídani; 11 kr. za oběd; k večeři jsem snědl za 2 kr. chleba, někdy k tomu za 2 kr. piva, když mi peníze stačily. V létě mě stálo snídaní jenom 2 kr. Koupil jsem sobě za 1 kr. žejdlík mléka, za 1 kr. žemličku k tomu, a byl jsem syt.
*
Z doby asi o deset let později máme zprávu Věnceslava Metelky, co ho stál pohřeb jeho sklenařického otce. Uvádíme ji i s připojenou škarohlídskou úvahou:
Středa, 19. srpna 1840
Narodí-li se člověk z bídy lidské, musí babičce zaplatit její meškání. Chce-li být pokřtěn, aby se dostal do nebe, musí platit. Chce-li se naučit číst, a třebas ani nechtěl a do školy nechodil, kantorovi musí zaplatit. Chce-li umřít, lékaři již zdaleka naň čekají, aby jim tu nemoc a své soužení zaplatil. Umře-li skutečně a přestane-li dýchat, všichni od prvního až do posledního zdvíhají ruce a křičí: „Plať! Zaplať! Dej, co máš, vše, i tu košili, v níž jsi zemřel, do země ji beztoho nepotřebuješ!“
Když zemřel můj otec, tolikhle jsme museli dát: za truhlu 12 zl. 30 kr., zámečníkovi za kruhy 2 zl. 30 kr., ministrantům a od kříže 18 kr., vikářovi 8 zl., páteru Kavalírovi 4 zl., páteru Neťukovi 2 zl. 30 kr., učitelovi 7 zl. 25 kr., hrobaři 3 zl 30 kr., cechu 3 zl. 50 kr., kostelníkům 1 zl. 40. kr, za světlo 3 zl. 15 kr.
Kde zlato prší, i nejdůkladnější střecha promokne. A byť i zlato nepršelo, dost stříbra jest a promokne; obměkčuj se, a byť se i zdálo, že není možné, jen je nech hodně padat. Jdi do fary a přesvědčíš se, jak u nejvyššího panovníka, tak u bídného baráčníka platí peníze. Za peníze obdržíme vše, zadarmo není nic. Bývala prý smrt zadarmo, i to přešlo. Já jako pomocník, co by mě měl mráz obejít, když slyším umíráčkem zvonit, pomyslím si, mnoho-li dostanu. Není to hřích? Útrpnost ani za mák nad svým bližním, jen peníze dej!
Nejohavnější řemeslo je preceptorství. Ani jednoho pomocníka neznám, aby přál 100 let učitelovi; rád by každý, aby ho vzal čert a on by se dostal na jeho místo. Jsou to křesťané? Ó, žel! Zlý svět, zlí lidé, závist a nepřízeň, satanovo to ovoce prastaré!
*
Ve Vysokém dostával podle J. Kramáře r. 1842 roční odměny purkmistr 15 zl., účetník též 15 zl., druzí 2 radní a městský písař ročně po 12. zl. ve stříbře.
Stanovský sedlák Antonín Zeman píše:
Roku 1854 jsem platil čeledínovi ročně 67 zlatých šajnů, děvečce 40. Podle dnešních peněz – r. 1905 – měla tedy děvečka 35 K 20 h. Dnes jí platím 200 K.
Dělník dostal denně 7 grošů, nynějších asi 30 h. Nyní platíme dělníkovi denně 1 K.
Stavební smlouva v rodině Zemanově z r. 1842 uvádí:
Nevěsta přináší svému ženichovi to její mající šatstvo, almaru, veškosten, 6 kusů peřin, 3 krávy i také na penězích per 800 zl. c. m., pravím: osm set zlatých v stříbrných dvacetníkách, 3 na jeden zlatý počítaje.
Naproti tomu přínosu on ženich věnuje své nevěstě 1200 zl. c. m.
Když se r. 1874 ženil vysocký truhlář Fr. Rón, měl tato vydání:
Faráři 5 zl. kaplanovi 2 zl. 10 kr., kostelníkovi 1 zl. 50 kr., paleta (povolení k taneční zábavě) 1 zl. 20 kr., hostinskému za osvětlení sálu 1 zl. 60 kr., modlitební knížka nevěstě 5 zl. 50 kr., střevíce nevěstě 3 zl. 20 kr., pro sebe boty 5 zl. 80 kr., klobouk 3 zl. 20 kr., kravata 90 kr. Hudebníkům, se zřetelem k tomu, že otec byl členem kapely, 3 zl., doutníky 20 kr.
*
Uvedli jsme několik zpráv o cenách z časového rozpětí asi 50 let. Chceme-li porozumět různým těm změnám, otevřeme Paměti Kramářovy, kde čteme:
Peníze jsme měli dvoje: vídeňské číslo a tak zvanou měnu konvenční čili stříbro. Dva a půl zlatého čísla vídeňského se rovnaly jednomu zlatému stříbrné měny. Zlatý se dělil na 60 krejcarů aneb 20 grošů. Toto peněžní zřízení pocházelo z roku 1816 a trvalo až do roku 1858. Tímto rokem nastoupila tak zvaná rakouská měna. Jeden zlatý rakouské měny se rozdělil na 100 krejcarů. Při převedení se ocenil jeden zlatý vídeňského čísla na 42 krejcarů a jeden zlatý konvenční měny čili stříbra na 105 krejcarů rakouské měny. 7 kr. rakouské měny se tedy rovnalo 10 krejcarům vídeňského čísla a 4 krejcarům konvenční měny čili stříbra.
V prvních letech pátého desítiletí, tedy po r. 1840, platili jsme ve Vysokém podle vídeňského čísla:
- za máz (4 žejdlíky) dojeného mléka 6 kr., za libru másla 20 až 25 kr., za libru sýra 10-12 kr.;
- za libru masa hovězího 12., telecího 6-8 kr., skopového 8-10 kr., vepřového 15-18., zvěřiny 12 kr.;
- za malé kůzle 18 kr., za pár holubů 18 kr., za slepici 18 kr., za pěkného kapouna 1 zl., za husu 1 zl. až 1 zl. 30 kr., za kachnu 30 kr., za krocana 1 zl. 30.;
- za 10-14 vajec 10 kr.;
- za žemličku 8-10 lotů těžkou 2 kr., za libru žitného chleba 4-5 krejcarů;
- za libru loje 36 kr., za libru vepřového sádla 36 kr.;
- za libru svíček 36 kr., za libru mýdla 36 kr.;
- za máz piva 10-20 krejcarů.
Částky uvedené v měně podle vídeňského čísla se označovaly připojením zkratek w. w. = Wiener Währung; také se říkalo šajny, což je druhá část složeniny Einlösungsscheine. Konvenční měna měla zkratku c. m. Poměr šajnů ke stříbru byl 5:2.
Tolar měl 90 kr., dukát 4 zl. 30 kr.
Groš byly 3 krejcary nebo 4 grešle.
Neměli to tedy naši předkové s penězi jednoduché!
*
Ještě více vyniknou svízele starých lidí s měnou, uvážíme-li další výklady Kramářovy:
Sotva se provolala konstituce, počaly se tratiti stříbrné peníze z oběhu, a než minuly dva měsíce, byl jich nedostatek takový, že veškeren obchod počal váznouti. Každý, kdo něco kupoval, byť to i sebemenší bylo, přinesl bankovku. Pokud to šlo, dodávalo se. Brzo ale nebylo drobných na dodávky, poněvadž každý je ukládal a zbaviti se hleděl peněz papírových. Byla to doba příznivá k dělání malých dluhů: Drobných nemám, a na bankovku nemáte dodávku, říkalo se, což obchodníky přivádělo v nemalé rozpaky a mnohé škody jim přineslo.
Podobné svízele se jevily při vyplácení dělníků, zvláště v továrnách. To pohnulo nejprve Jana Liebiga, pověstného továrníka libereckého, vypláceti dělníky papírovými, na jeho jméno znějícími poukázkami (asignaty), jež opět za bankovky vyměňoval. Poukázky zněly na 10 kr. v stříbře a rozšířily se v krátké době až do Vysokého.
Z počátku jsem je nechtěl přijímati, neboť mě překvapilo, že si soukromník dovoluje vydávati peníze. A neměl jsem také žádné k nim důvěry, domnívaje se, že určeny jsou toliko pro nejbližší okolí, aby se usnadnilo peněžní vyrovnání při nedostatku drobných. Když se však ty poukázky počaly množiti, když i měděných peněz ubývalo a jiné vyhnutí nebylo, leč úvěr, milerád jsem je přijal. Ale v krátké době nevyhověly ani poukázky desítikrejcarové, neboť každý za 10 krejcarů nekupoval a měďáků na dodavek se také nedostávalo. Tu počali strouhati Němci kulaté dřevěné poukázky na 5, 4, 3, 2 a 1 krejcar; razili též malé drobné z olova. Ale ani dřevěné, ani olověné peníze se nerozšířily, poněvadž byly nepohodlné. Zato však se chopili vydávání peněžních papírových poukázek a jiní spekulanti a vydávali je v menších částkách až do krejcaru. Byla to dobrá spekulace a cesta nejsnadnější, zaopatřiti sobě bezúročný kapitál do obchodu. Za několik zlatých vytiskli tiskaři peněz za tisíce a nabízeli se o překot k takovým zakázkám, poněvadž vešly v obyčej.
Rozšířením peněžních poukázek, jež se vydávaly v každé znamenitější obci, vymizely veškeré stříbrné i měděné drobné peníze. Tolar a dvacetník se staly takovou vzácností, jako starožitnost tisíciletá. Desetníky, pětníky a grošíčky byly úkazem neobyčejným, neboť obecný lid i měďáky ukládal.
Nejrozmanitější poukázky od 20 kr. v stříbře až do krejcaru víd. čís. zaplavily celou zemi. Pražská obec vydala jich, jak se pravilo, za 100 000 zl. po 20 kr.; vysocký žid Antonín Grünberger po 5, 4 a 3 krejcařích v stř. za několik tisíc. Mnohý obchodník pomohl si tím k zámožnosti, poněvadž se jich velmi mnoho potratilo; žádný si jich nevážil, jakkoli zastupovaly peníze. Každý je ochotně přijímal bez ohledu, od koho pocházely, jen když na nich stála číslice cenu značící. Na podpis vydavatele se nehledělo, poněvadž jich bylo tolik, že se ani neznali. K nám docházely poukázky z celých Čech, až z Budějovic.
Bylo to lehkovážný úvěr! Ale stále se měnící oběh u dodávání jich na bankovky, poněvadž zastupovaly pouze drobné peníze, zamezoval veliké nahromadění a obavu ze znamenitější ztráty. Tuť seznali jsme teprv, jak mnoho z drobných peněz k malému obchodu třeba. Kolovalo jen v Čechách poukázek takových za miliony! Obchody ale tím oživly. Žádný si nevážil takových peněz, každý je utrácel i bez potřeby, aby se jich opět zbavil – a přece je ochotně přijal, poněvadž jiných nebylo. Když jsem podvečer utržené peníze čítal, bývalo jich plné šufle, poněvadž se mnoho utržilo; ale málo krejcarů kovových; samé papírové poukázky, leč nějaké bankovky.
I mnohé žerty se při tom prováděly. Poněvadž žádný na podpis, každý jen na číslici poukázky hleděl, vytiskli mnozí ze šelmovství na všeliké vignety z rosolkových a jiných lahví číslo cenu značící a podávali je za peníze. Vypravovalo se mezi jiným, že jedna stará žena dostala o výročním trhu v Železném Brodě samé takové cedulky za kozu, jež arci potom neudala. Zkušenému obchodníkovi by se něco takového sotva přihodilo.
Když vláda viděla, co se děje, nemeškala vydati papírové zlatky a dvouzlatky, aby učinila přítrž zmáhání se poukázek soukromých. Vidouc ale, že ani to nepomáhá, razila stříbrné šestikrejcárky; poněvadž ale lid i ty ukládal, vydala ještě papírové desetníky a šestáky. Když však ano to nepomohlo, dala raziti měděné dvoukrejcary a krejcary, později čtyřkrejcary a tříkrejcary, ale ani tím se nezamezil běh soukromých poukázek.
Teprve, když jsem již úřad purkmistrovský byl přijal, zmužila se vláda k přísným zákazům vydávání poukázek soukromých a kázala je ničiti. Tím konečně a po delší době přítrž učiněna zmatku tomu, který déle než dvě léta trval. Já sám spálil několik balíků poukázek Grünbergových, jež musil vyměňovati k rozkazu vládnímu a mně k ničení odevzdal.
Když se poukázky soukromé byly vytratily, rozstřihovali lidé zlatky na půlky a čtvrtky, desetníky a šestáky papírové na půlky, a žádný zákaz přítrž tomu neučinil, poněvadž k tomu vedla nutnost. Úřady berní musily přijímati půlky a čtvrtky, a tak to trvalo ještě několik let. Měděné drobné a stříbrné šestáky sice již kolovaly, ale větší stříbrné peníze, dvacetníky a tolary, se neobjevovaly, poněvadž se platil na ně vysoký náddavek (ažio), který stále kolísal mezi 20 až 25 %.
Mezitím vydala vláda opět nové papírové peníze rozmanité hodnoty s úrokem 3 %. Škála na rubu jejich sestavená značila hodnotu toho kterého dne. Byly vydány co listy zástavní na šest toliko měsíců, pak se opět za nové vyměnily; brzy však docela zmizely. I obyčejné bankovky se měnily v krátké době dvakrát.
*
Kramářovy vývody potvrzuje, co jsem našel pod titulem „Čtvrtky a můrky“ zapsáno v pamětní knize školy v Kundraticích u Mříčné na Jilemnicku:
Roku 1848 vyhlásil císař konstituci, svobodu. V tu dobu se vzmáhaly a rostly státní dluhy, počalo se mluvit o státním bankrotu. Lidé schovávali stříbrné peníze, i drobné měděné. Nastala veliká bída při proměňování bankovek. Byly to zlatovky z tlustého papíru, platily 60 krejcarů stříbra. Přišel-li kdo ke kupci nebo do hospody vypít sklenku šnapsky, dali mu otázku, má-li drobné peníze. Neměl-li, musel odtáhnout se suchou hubou. Jistě to první byl některý šenkýř, který milou zlatovku ve dví a tu půlu zase ve dví přetrhl. To byly čtvrtky. Z polovice bylo po nouzi, ale po krátkém jejich vandru po světě bylo na ně mizerné podívání. Papírek z cukrlátka vypadal stokrát lépe. A přitom nebylo všem úplně pomoženo.
Měl-li někdo čtvrtku, která platila 15 krejcarů, a koupil věc za 2 nebo 3 kr., žádal 12 a 13 kr. nazpátek, a těch nebylo. Tu pojali zámožnější jednotlivci myšlenku, vytisknout sobě na své jméno drobnější peníze, které zaručili svým jměním. Teď již bylo po nouzi. Bylo tu jako chmele dvou-, tří-, čtyř-, pěti-, desetikrejcarů vysockých, jilemnických, libereckých atd. Dost se jich potratilo, roztrhalo a jinak zničilo. Protože těch novopečených peněz bylo jako chmýří a jako motýlů, říkali jim můrky. „Vysocké můrky už nepůjdou! Odzvonili jim!“
Nebyla to maličkost, když vzít můrku nechtěli, vytáhl-li člověk z kapsy mrzáčka, který si nebyl ani za mák podoben.
Bylo to miserere!
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
