Škola je veliká zkušenost každého člověka; příhody z let v ní strávených náleží k nejsilnějším dojmům z mládí. Písmáci mluví o škole často a podrobně, vždyť zpravidla v ní dobře prospívali a dosáhli tu prvních životních úspěchů! V minulém století se naše česká škola změnila více než za celé věky předtím. Je tedy poučné, čísti školské paměti našich otců a dědů. Obraz, který nám z toho vzejde, bude tím plastičtější, že máme zprávy o škole na vsi i v městečku.
Zajděme nejprve do Vysokého! Píší se dvacátá léta XIX. věku. Vysoké je významné středisko celého Podkrkonoší a žije si i kulturně dosti čile. Pozorně si všímá, jak se český národ zdvíhá z ponížení, do něhož byl na dlouhou dobu stržen, a nezůstává v ničem pozadu, ač má ještě obtížné spojení se světem. Jak se tenkrát učilo na vysoké škole, zachoval paměti Josef Kramář.
Do školy chodil jsem rád, a učil jsem se velmi schopně. V národních školách obmezovalo se tou dobou veškeré učení, kromě katechismu, téměř jen na čtení, psaní a počítání. Přece však naučili jsme se i písemnostem všelikým, jakož jsou smlouvy, služebná vysvědčení, účty, dlužní úpisy, kvitance a jiné; mimo základní počty, trojčlenným pravidlům (regula de tri, regula quinque, regula societatis), addici komposici, subtrakci komposici, multiplikaci a divisi komposici – totiž složeným počtům ze všelikých hodnot, jakož jsou: zlatý, krejcary, vídeňské; centy, libry, loty, quintle; korce, věrtele, čtverce, záměry, žejdlíky, čtvrtky, i také zlomkům obyčejným; a to vesměs velmi dobře. Krásopsaní se pěstovalo, taktéž diktando téměř každý den. Mezi písmy učili jsme se ozdobné fraktuře, latince a švabachu; mimořádně také písmu gotickému a lapidárnímu.
Čísti jsme se učili česky, německy a latinsky, latinsky především kvůli kostelnímu zpěvu. Kromě jiných hudebních nástrojů, jež sobě každý libovolně zvolil, učili jsme se téměř všichni zpěvu, poněvadž se u nás kostelní hudba velmi pilně pěstovala, a každý chlapec si to za velikou kladl čest, když mohl na choru zpívati aneb dokonce ještě i jinou hudbou vynikati.
V mém rodišti nebylo žádné přiměřené školní budovy. Vyučovalo se drahná léta v domech cizích, nejvíce u kantora (učitele), který náhodou, a to dvakrát po sobě, rodák domácí a majitel domu byl. Škola zůstala v podruží až do roku 1852, kdež jsem já co starosta v rodišti o přiměřenou školní budovu se postaral.
Kantor (tak slul vesměs učitel) poskytl v prvním patře svého prostranného dřevěného domu velikou staročeskou světnici, do které se vešlo 160 i více žáků a v níž ještě stály postel praeceptorova (pomocníkova), jeho truhla a klavír pro vyučování.
Tehdy nebylo u nás žádných zvláštních oddělení; všechny dítky, větší i menší, hoši i děvčata, chodili do jedné třídy. Pro začátečníky byly vpředu malinké lavičky a lavice (škamna), pro větší a pokročilejší žáky se řadily dále až dozadu. Na pravé straně byly lavice pro chlapce, na levé pro děvčata; mezi oběma prostranná ulice, aby jí učitel mohl sem a tam přecházeti, na děti všude dohlížeti a práce jejich přehlížeti. V čele vyučovací světnice visel zdobně ověnčený krucifix; na obou postranních stěnách všeliké písemné pomůcky a výtečné práce žáků v rámcích, co vyznamenání veřejné. Vpředu visely dvě velké, černé, lakovaným plátnem potažené tabule, pro předpisy ku psaní, jež učitel bílou křídou krásně napsal a obdobně měnil. Jedna pouze švabachem psána latinkou a švabachem pro žáky v psaní již pokročilé, co vzorky pro úlohy krasopisné.
Třetí černá dřevená tabule stála na třínožce, jako obyčejně ve školách bývá, pro práce na tabuli. Na této napsal učitel každodenně početní úlohy k vypracování od addice až nahoru. Z těch úloh vypsal sobě každý žák na tabulku onu, ke které v počtech již byl dospěl. Úlohy početní a krasopisné se vypracovaly ihned ve škole.
Každý žák měl arch papíru v osmerku složený pro úlohy krasopisné, knížku pro diktanda a tabulku početní – kromě knih učebních. Učitel vše prohlížel a známka špatná stihla toho, kdo nedbale napsal aneb stránku pokazil aneb inkoustem pokálel. Nešetrnost s papírem, se školními věcmi vůbec, byla přísně kárána. Kdo předpis nedbale napsal, musil psáti ještě jeden; kdo úlohu početní chybně vypracoval, tomu se smazala a musil též ještě jednou počítati. Pilný a pořádný žák dostal známku pilnosti, a když měl známek takových pět, zapsán jest do zlaté knihy.
Sečítance a násobence se učilo nahlas, tj., všichni je nahlas odříkávali. Protože se to často opakovalo a kromě toho je každý musil na své tabulce opisovati, vštípily se všem trvale v paměť. I cenu míst číslicových uměl nám učitel tak dobře pochopitelnou učiniti, že jsme dovedli jakékoli, i sebe větší číslo bez chyby a rychle napsati – což bohužel dosud ještě velmi často slabou bývá stránkou počtářů.
Vyučováno dopoledne i odpoledne; dopoledne čtyři hodiny (od 8 do 12), odpoledne od 1 do 4. Žáci se dělili v abecedáře, slabikanty a čtenáře; prvním se říkalo, že jsou na abecedě, druhým, že jsou na slabikáři, a třetím konečně, že jsou na knize. Každodenní vyučování počínalo u nejmenších a pokračovalo k větším žákům.
Prvním úkolem, jemuž se učitel přišed do školy musil podrobiti, bylo opravování per z husích brků, neboť tehdy jiných nebylo; těch ležel obyčejně již velký stoh na stole učitelově, každé pero jménem vlastníka opatřeno. Perořízek byl tudy nevyhnutelnou potřebností netoliko pro učitele, ale i pro každého dospělejšího žáka; každý nastupující student uměl již pera přiřezovati a opravovati.
Po obvyklé modlitbě, a mezitím co učitel pera opravoval, vyšel jeden dospělejší žák, jehož učitel ustanovil, s nejmenčími abecedáři a velikou abecedou, na zvláštní tabuli napjatou, na předsíň a vyučoval je v písmenkách a skládání písmen.
Někteří žáci vedli k nařízení učitele začátečníkům v psaní ruku a učili je prvopočátečním písmenům. Ostatní žáci ale pracovali úlohy početní, jak právě určeno bylo.
Když byla pera opravena a žákům navrácena, počal učitel vyučovati abecedáře a slabikanty, jež po slabikování vesměs domů propustil. Mezitím napsali čtenáři své úlohy a další vyučování, prohlížení úloh atd., vzalo svůj počátek; trvalo dopoledne do dvanácti aneb odpoledne do čtyř hodin. Jen při vyučování náboženství zůstali abecedáři a slabikanti zároveň s většími žáky ve škole. Po skončení odpoledních školních hodin počalo vyučování ve zpěvu a hudbě vůbec. Ve čtvrtek bylo celý den prázdno. Každou sobotu čteno evangelium, psán z něho na tabuli výtah, naučení víry a naučení mravné. Protože se to každoročně neustále opakovalo, naučili jsme se veškerým evangeliím nazpaměť.
Poněvadž jsme každodenně, kromě čtvrtku, neděle a zasvěcených svátků, strávili celých sedm hodin ve škole, není se co diviti, že se doma žádné úlohy nedělaly, ale že se vše ve škole odbylo.
Nebylo více třeba; neboť kdo byl ve škole bedliv a pilen, naučil se dost, jak jsem sám na sobě seznal. Vystoupiv na devíti letech ze školy národní, mohl jsem ihned vstoupiti do škol latinských, kdyby mně znalost jazyka německého nebyla scházela. Ta byla nevyhnutelná, poněvadž se v tehdejší době vyučovalo jen jazykem německým.
Déle než sedm hodin denně obírati se věcmi školními nevydržely by děti, ale byly by ochably v učení. Beztoho věnovala se kromě toho alespoň přes den hodina hudbě. Musilo se jim tedy dopřáti trochu svobody a času k proskočení, jež také následovalo hned po škole. Že se veškeré úlohy pracovaly ve škole, mělo ten dobrý následek, že žádný nemohl úlohu svou opominouti a že byly vesměs bedlivěji pracovány, než by se bylo stalo doma, poněvadž nad nimi stále učitel bděl.
Více litovati musím tehdejšího pomocníka, jenž nás vyučoval, neboť sám jediný musil na půl druhého sta žáků vyučovati a tolik hodin denně s nimi pracovati za mzdu nádenickou! Starý učitel si nevšímal školy, vše téměř spočívalo na praeceptorovi, který za to nesmírné namáhání, k němuž ještě přičísti musíme nemalou péči o hudbu kostelní, dostával mizernou stravu a 12 zlatých ročně! Kdyby mu nebylo něčím ještě přispělo vyučování v hudbě, štola a hraní při tanečních zábavách v hospodě, kdež za dva groše každému pacholkovi k službám býti musil, ani by se nebyl ošatil.
Alespoň veliké požíval úcty od svých žáků, neboť potkavše jej na ulici, vždy jsme jemu ruku políbili. On to také zasluhoval! Jeho žáci vesměs dobře studovali a mnoho z nich zaujalo v dobách pozdějších čestná místa v životě veřejném; na tom sobě, jsa již v letech pokročilý, nemálo zakládal.
Naší školou byla, jak jsem již podotkl, staročeská prostranná sice, ale nízká světnice s nízkými a malými okny. Žáků bylo veliké množství, někdy na 200 i více, a tolik hodin pohromadě! A přece byli a zůstali jsme všichni zdrávi, čilí i bystrozrací. Nyní se nemohou velemoudrým pánům, již bdí nad školami, školní světnice dost vysoké, dost prostranné a dost světlé udělati. Školní zákony vyžadují již tak přemrštěné rozměry, že chudším obcím ani možno nebude školu postaviti, a když by ji i postavili, pro nepřiměřenou výšku v zimě vytopiti. Dejž Bůh, aby se nádhernému zevnějšku těchto budov i výsledek vyučování rovnal!
Svět arci od té doby, co já do školy chodil, mohutně pokročil. Minulo mezitím více než půl století. Tehdy chodila ještě mládež obyčejně bosou nohou do školy, i když již počalo mrznouti; teprv když nastaly větší mrazy a napadl sníh, pečovali rodiče o obuv, aby děti neomrzly. Tuť bylo viděti všelikou obuv. Některé přišly v čúchách, v bačkorách aneb dokonce v botách tátových, jež se směšně vyjímaly pro nepřiměřenou velikost na malých dětech. Ale na parádu se nehledělo, jen když vyhověno potřebám nevyhnutelným. Ježto otec můj o to dbal, abych chodil obutý, vysmívali se mi hoši, že jsem zpanštělý a rozmazaný. Oděv dítek školních byl rovněž tak skrovný: Plátěnky aneb kožené kalhoty u kotníků řemínky přivázané, jež držely šle v příslušné výšce, byly mimo košile obyčejně celým oděvem v létě. Někdy se k tomu přidružila vesta; kabát žádný, na hlavě nic, leč v zimě chlupatá čepice po tatíčkovi. Kazajka byla již věcí vzácnou. Taktéž děvčata chodila do školy bosou nohou v jednoduchých plátěných tištěnkách. Jen v neděli a ve svátek bývaly dítky pečlivěji oděny.
Nesmíme se však domýšleti, že by tato přílišná jednoduchost odívání prýštila z chudoby. Byla v obyčeji i u rodin zámožnějších a zakládala se na rozšafné spořivosti venkovských rodin, které nepromrhávaly ještě vše, co jim zbývalo, v šatstvě a zbytečném přepychu, ale ukládaly přebytek, jejž jim poskytovaly okolnosti, pro další vychování anebo zaopatření dítek. Důkazem toho jest, že mnozí z těchto rytířů bez bot a kabátů později nákladem rodičů svých studovali a vyššího stanoviska ve společenstvu se domohli.
I když jsem v Praze studoval, měl jsem šatstvo prosté a toliko dvojí převlek; jeden pro neděli, druhý pro den všední. Na roční doby se nebral žádný zřetel. Na hlavu jsem měl čepici (kašket) za 40 kr. v stříbře. Tu jsem nosil v neděli i ve všední den, v létě i v zimě. Musila mi, rovněž jako oděv, vystačiti na dvě léta. Sukna byla tehdáž ještě dobrá, ač méně úhledná než nyní. Tak se stalo, že jsem z oděvů vyrůstal a k posledu vykukovaly nemilosrdně mé ruce z krátkých rukávů a polovic holínek z krátkých nohavic. Aby to tak nápadné nebylo, dával se dětem oděv větší, než bylo třeba. Dlouhé rukávy a dlouhé nohavice se pak ohrnuly, aby nepřekážely, pokud do nich nedorostly.
Žádnému nebylo nápadné, když malí studenti chodili v oděvu staromódním i také záplatovaném a velcí v ošumělém, jen když byl čistý!
*
Kramářovy vzpomínky na vysockou školu můžeme srovnati s tím, co zapsal Fr. Rón. Rónovo mládí spadá do doby asi o třicet let pozdější. Posuďme změny ve školství za jeden lidský věk!
S ubíháním let nastala povinnost chodit do školy. U mne to nebylo možné pro opatrování mladší sestry, když matka musela mezi lidmi hledat obživu pro nás. A také to nebylo tak přísné, zvláště když matka prala prádlo u pulmistra Müldnera a jej požádala, abych ještě nemusel do školy nastoupit. Až když mi bylo osm roků a otec přišel z vojny na dovolenou, dovedl mě do školy. Když jsem přišel do třídy, stál na místě hanby František Votoček, syn kloboučníka, oblečen v koženkách a bos. Opisoval s tabule brkovým slepičím perem na osmince papíru. Podložkou mu byla plotýnka kachlových kamen, u kterých bylo místo hanby. Když otec preceptorovi sdělil, že umím číst a na tabulce psát, posadil mě učitel do škamen, a nikoliv mezi slabikanty na nízkou lavičku před školními lavicemi, které byly slabikantům jakýs takýs lenoch.
Číst, psát a trochu počítat mě naučil dříve, než jsem začal chodit do školy, hluchý Pepík, u něhož má matka sloužila, když byl majitelem hostince, a poklízela a prala mu, když sobě postavil ze dřeva roubený domek. Ten mi jednou dal nový slabikář, tabulku i kamínek. Musel jsem k němu docházet, když se mu zachtělo, a tam mě učil, ač byl hluchý; ale slova dobře chápal podle pysků a otevírání úst.
Po roce jsem přišel již do druhé třídy ke kantoru Josefu Ďoubalíkovi. Kantor Ďoubalík byl už stařec. Domácnost mu vedly dcery, staré panny, Terinka a Františka. Někdy přišel do třídy opásán modrou ženskou zástěrou a v ní si přinesl pečené brambory, které na stolku (katedře) na placato roztloukal a jedl. Dost časti si při čtení nebo při krasopisném psaní, na které si potrpěl, usnul; když školník odzvonil konec vyučování, nechali jsme učitele spát a odešli jsme domů.
Tehdáž začala nynější ocelová pera. Ďoubalík proti nim zle brojil, že prý se jimi kazí ruka a že písmo to dlouho nevydrží, že zreziví. Vždy v pátek odpoledne řezal žákům z nově přinesených husích brků nová pera a staré, již opsané brky znovu přiřezával.
Když jsme ve třídě skotačili a neusadily nás ani rány dlouhým pravítkem nebo metlou, chopil se kantor jiného prostředku. Ve školním archivu byly totiž dvě knihy. Kniha premiantů neboli zlatá kniha, byla na deskách polepena pozlaceným papírem. Do té byli zapisováni každoročně premianti, kteří o zkoušce čili, jak se říkalo ʿprífuňkuʾ, konaném před vikářem, dostali nejlepší známky, jež byly výborná (eminenc) a výtečná (malý eminenc). Předmětů vyučovacích bylo málo: náboženství, čtení, psaní, počítání. Druhá kniha, kniha hanby, černá, s deskami černě polepenými, obsahovala jména nezbedů zle provinilých, prý pro věčnou výstrahu. Pozdější doložkou v knize této zapsanou se hanba zaznamenaných rušila, jestliže se polepšili. Když tedy nezmohla již nic metla, přinesl kantor tuto knihu do třídy, co v ní napsáno přečetl, výkladem, že i nás tam zapíše, postrašil a knihu zavěsil na zeď, abychom ji měli stále na očích. Před prífuňkem obyčejně se stěny zmizela.
Tehdáž nebylo učebných předloh a obrazů na stěnách třídy. Jen byly vyvěšovány zarámované krasopisy (foršrifty) k prífuňku nejpěkněji napsané. Všechny byly psány ozdobným, prolamovaným písmem a každý z nich začínal slovy: Jerusalem město proto zkázu vzalo, že svým spasitelem Kristem pohrdalo.
Psalo se husími brky, které se prodávaly u kupců, a to brky obyčejné za krejcar šajnů a brky (tažené), jakýmsi způsobem preparované, jeden za dva krejcary. Brky žákům ořezával nebo opravoval kantor nebo pomocný učitel (preceptor). Vždy v pátek první hodinu odpolední byl požádán žáky, majícími ve zdvižených rukou brky a volajícími: „Pane učitel, prosím jich, spravějí mně pero“!
Byli jsme neradi, když řezal brky sám kantor. Třásly se mu již ruce a pera jím přiřezávaná psala nerovně, tlustě a snadno se dělaly kaňky. Od preceptora měly brky špičky krátké a tvrdé. – Kolem let šedesátých minulého století se začalo i na horách psáti ocelovým perem. První pera prodával ve Vysokém kupec Kraus, jedno za 2 krejcary.
Ve třídě na zdi vedle dveří visela tabule z černého voskovaného plátna a na ní byly křídou napsány noty a slova papežské hymny. Byl-li kantor v dobré náladě a chtěl-li nás za dobré chování odměnit, půjčil tomu, koho uznal za nejhodnějšího, zeměpis, na osmerce rukopisně psanou knížečku, začínající slovy: „Země naše podobá se kouli.“ Knížečku tu jsme si žáci navzájem půjčovali k opisování. Příjem učitelů i na farní městské škole byl malý. Kromě něho měl kantor v užívání obecní pozemek, kantorskou louku, nějaký malý paušál z nadačních rekvií a to, co mu vynesla štola, hlavně za zpívání se zpěváky na pohřbech, za účinkování při slavnějších svatbách a z koled o posvíceních a před sv. Třemi králi. Poslední dvě funkce zastával preceptor se dvěma školáky. Před posvícením chodili po přifařených obcích koledou, zpívajíce: „Veselou památku připomínáme posvěcení vysockého chrámu Páně.“ Před svátkem Tří králů obcházeli domy a zpívali: „Tři králové od východu, jak spatřili novou hvězdu, hned jsou své koně sedlali a do Betlema se brali.“ Při tom učitel psal na vnitřní stranu dveří světnic křídou švabachová písmena K. M. B. a příslušný letopočet.
Za štolové příjmy byl kantor povinen účinkovat při církevních obřadech, kde toho bylo třeba. Hlavně však sobě kantoři potrpěli na církevní zpěv a hudbu. Každá hrubá mše v neděli byla s hudbou smyčcovou, o velkých svátcích i dechovou
Vytrubovaly se intrády (fanfáry) a tlouklo se na tympany.
Ke konci let šedesátých byla škola prohlášena za farní hlavní. Říkalo se, že podobné školy ve zdejším okolí jsou jen v Jičíně a v Liberci. Škola ta byla nejprve trojtřídní.
O třetím učiteli se tvrdilo, že se mu bude říkati (pane profesore). Říkalo se mu však jako ostatním, učitel. Prvním takovým učitelem ve Vysokém byl Krejč, postavou veliký, dlouhonohý, v šedém, vysokém cylindru a v kamaších. Byl přísný, skoro krutý. Měl ve zvyku často říkat: „Das ist ein Tier des Waldes! Pošlou mně to sem jako zvěř, a já z toho mám udělat pořádné lidé!“ Zvláště měl spadeno na dva hochy, kteří seděli v první lavici. Často byli zpohlavkováni a nejeden achátový prsten se při tom rozbil o hlavu jednoho nebo druhého. Třetí třída byla společná pro chlapce i děvčata. Vybrali nás některé z druhé třídy, přišli někteří z okolních obcí, hlavně z Roprachtic, potom ti, co byli před tím v Němcích, a konečně Němci, kteří tu byli (na handl). Každé dopoledne první hodinu hned po modlitbě „Přijď, svatý Duše“ se odříkávala násobilka od jedné do sta. Kromě počtů (učilo se i zlomkům) vyučovalo se i přírodopisu, a to tak, že Krejč opsal na tabuli křídou německý článek a na konci zčeštil neznámá slova; doma jsme si to pak měli překládat do češtiny a naučit se tomu zpaměti.
Druhý rok přibyl do učitelského sboru mladý příjemný učitel Urban, povahou opak Krejče. Za něho jsem ve škole dobře prospíval. Urban rozsadil své oblíbence na kraje lavic a ustanovil nás za dozorce nad těmi lavicemi. Já byl na kraji třetí lavice; u děvčat byla v třetí lavici na kraji Anna Šípková, barvířova. Oba jsme byli ke konci roku prvními premianty a podarovali nás modlitebními knížkami. Já dostal vázanou „Rozmluvu s Bohem“. Při visitaci jsem měl poděkovací proslov a Špiková barvířova. Oba jsme byli ke konci roku prvními premianty a obdarovali nás modlitebními knížkami. Já dostal vázanou ´Rozmluvu s Bohem´. Po visitaci jsem měl poděkovací proslov a Špiková uvítací. Z náboženství jsem měl na vysvědčení známku výtečně a z ostatních předmětů výbornou. Z počtů a náboženství jsem zkoušku jako jiní nedělal.
Stalo se to takto. O velikonocích byl nám kaplanem Koublem dán úkol, napsati buď jedno ze dvou svátečních kázání, anebo nábožné myšlenky u Božího hrobu. Kloudná myšlenka božíhrobová nechtěla mě napadnout, kaplanovo velkonedělní kázání jsem zmeškal a pondělnímu farářovu jako vždy nerozuměl. Byl již poslední den před odevzdáním úlohy a já posud nic napsáno neměl. V úzkosti jsem večer uléhal, maje ustláno na lavici u rohovníku staročeských kamen. Pozdě v noci jsem procitl, sehnal papír a při olejové lampičce tužkou na papír v rohovníku položený, napsal nedělní kázání. Ráno jsem je opsal inkoustem a s bázní jsem čekal odpolední náboženskou hodinu. Ta pro mne dobře dopadla, neboť se má úloha zalíbila kaplanovi tak, že mi slíbil dát na vysvědčení dobrou známku.
V druhém pololetí při hodině počtů vyvolán byl k tabuli Franz a dostal za úkol vypočítat, kolik cihel by spotřebovalo postavení tak a tak velikého domu s takovým a takovým rozdělením místností a jaká by byla tíže těch cihel, když známe rozměr a tíhu jedné cihly. Když nad tím stál Franz u tabule bezradně, řekl učitel: „Hlaste se, kdo byste to vypočítal! A kdo to dobře vypočítá, dostane dobrou známku a nemusí na konec roku z počtů dělat zkoušku.“ Nepřihlásil se nikdo, jen já, ač jsem měl strach z násobilky více čísly, protože jsem v tom byl dost slabý. Dobře to však dopadlo. Byl jsem zavolán k tabuli a tam jsem musel Franzovi vyložit, jak bych to počítal. Podle mého návodu to skutečně dobře vypočetl, a to mi na vysvědčení vyneslo výbornou.
V národní výchově žáků byl činný tehdejší kaplan vysocký Kouble, rodák bozkovský, spisovatel a ředitel starého ochotnického vysockého spolku „Přemysl“. Kouble měl rád mládež a rád zamhouřil oko nad ledakterous klukovinou. Jindru Koldovského, kluka všemi mastmi mazaného, měl z celé třídy snad nejraději, asi proto, že Jindra nic na sebe nezapíral, ba mnohé darebáctví převzal i za jiného na sebe. Kouble zavedl výletů žáků. Za jeho a Krejčova vedení dělali jsme první výlet do Návarova na zámčiště a do jesenských železných hamrů, které byly tehdy ještě v činnosti. Železná ruda se dobývala na Jesensku a dřevěné uhlí do hamrů dováželi buchberští uhlíři po stanovské cestě k Peci, hospodě, kde se stavívali. Na tomto prvním výletě se hodně zpívalo a někteří i deklamovali.
Urban, dobrý zpěvák, hudebník a varhaník, kantoroval po starém Ďoubalíkovi. V kom z nás žáků tušil trochu hudebních vloh, každého zadarmo učil hudbě, mnohého na 2 nástroje, smyčcový a dechový. Některé ze svých zpěváků doporučil do pražských kostelů za vokalisty. Čilý hudební a pěvecký ruch, který tehdy ve Vysockém panoval, vznikl a udržoval se zásluhou Urbanovou. Zpěv vnikal do domácností, zpívalo se při práci, na poli, za večera na ulici, v přástvách a po pobytech.
*
Oba pamětníci, Kramář i Rón, zmiňují se o těžkém životě hmotném u někdejších učitelů. Důležitým zdrojem příjmů bylo hraní na pohřbech a s bandou po hospodách. Úřady arci neviděli rády to (hudení) hospodské. Učitel prý musil housti rozpustilé, ožralé chámovině, přijímat od ní nápitek piva i sklenku kořalky, až se sám stával opilcem. Pak se to v jeho hlavě i při vyučování válelo a hemžilo jako v těsném kole tanečníků. Z toho vznikala újma školní mládeži i v literním cvičení a učitelům to ubíralo obecné vážnosti. To byly důvody, které uváděly nadřízené úřady, dvorská komise nad studiemi, gubernium a biskupská konsistoř.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
