K náležitému rozumění školských poměrů je třeba znáti aspoň přibližný počet obyvatel v místě, o jehož škole je řeč. Město Vysoké mělo v době rozkvětu jeho obchodních styků s celým Podkrkonoším na 2000 obyvatel. V poměru k sousedním obcím si vypěstovalo a vždy udržovalo jistý městský ráz. Z vesnic kolem Vysokého seskupených jsou to hlavně Paseky nad Jizerou a Stanový, o jejichž školských poměrech máme staré zprávy. V Pasekách zapisoval své (porůzné myšlenky) téměř deset let školský pomocník Věnceslav Metelka. Ze Stanového máme informace od obou Zemanů, otce Antonína a syna Jana. Stanovských obyvatel bývalo kolem 300 asi v 50 domech skrytých v malebném údolí. O jejich škole máme tyto zprávy:
Škola byla v chalupě, kde bydlil také majitel s několika svými bratry, sestrou a matkou. Přadli, motali i babky (náčesky) ve světnici dělali. Že školství nebylo nucené, mnoho nás do školy nechodilo, proto nám stačila k posedění stolice a dlouhá tabule. V té chalupě byl vyučován už můj otec s několika žáky. Učitel předl a žáky vyslýchal. Když nás počalo víc do školy chodit a místa se pro přádky a vyučování nedostávalo, učiněna smlouva se strýcem Kubovým a škola byla tam přeložena. Tam jsme měli větší prostoru, ano také i stoličky, říkali škamna, k sedění. Ale zlobili nás tam švábi, kteří i ve dne sem tam lezli a roztržitosti působili. Mimo to, když se mělo k večeru, cvrčci spustili takové řehtání, že nebylo svého slova slyšet. Byl to druh větších kobylek, jež se ve skulinách toho starého domu usadily, a nikdo se o jejich vyhubení nestaral. My žáci říkali jsme doma tomu švábovna.
V devět hodin jsme musili být ve škole, a kdo tam nebyl, musil kleknout pod tabuli a se pomodlit, ovšem tiše. Jaká modlitba to byla, netřeba připomínat. Učitel, říkali jsme mu pleceptor, byl mladík as dvacítiletý, rodák jesenský. Lid říkal, že vyštudoval třetí klas. Seděl u stolku, línoval nám a brky spravoval. Byl to učitel pilný a dbalý, co sám uměl, rád by byl i nás naučil. Každý žák musil svůj úkol vyřídit. V zimě kdy byl den krátký a my četli z knihy, byl každý nucen jistou část přečíst. Za denního světla jsme se nevystřídali, a musili jsme jeden druhému borovou loučí svítit. Knihy jsme měli samé náboženství: O Adamu a Evě, o Kainoj a Abeloj, o Mojžíšoj a Josefu Egyptském. Mimo to počty a počítání z hlavy. Psali jsme na papíře i křídou na tabuli. To bylo všechno.
Pleceptora jsme rádi neměli, protože nás bil metlou, aneb liniálem, někdy pro nepatrnou věc. Jednou jsem si jen špiček listu u slabikáře utrh, a byl jsem tolik bit, až jsem z bolesti domů utekl. Jako všudy je některý žák výstřední, také my měli jednoho, a to Řehoře. Jmenovali jsme ho Jelen, protože měl dlouhé nohy a uměl velice běhat. Každý rok byl v černé knize několikrát. Když by bit, řval jako hovado. Jednou jemu dával učitel liniálem na ruku šest ran přes stoličku. On při jedné ráně ruku utrh, učitel uhodil do stoličky a nový liniál přerazil. Řehoř se dal do smíchu. Pak dělala službu metla. Řehoř však tak řval, že jej učitel přestal bít.
Učitel byl ubytován v malé světničce u Kubova baráku. Roku 1834 Kubů vyhořel. Řezal řezanku při světle z borové louči. Vše bylo stavěno ze dřeva a požár byl ohromný. Nic se nevyneslo, sotvaže dobytek se zachránil. Učitel utekl v podvlékačkách. Viděl jsem, že nosil v jedné ruce hodiny, v druhé v kleci kanárka. Co sobě dříve nastřádal, vše jemu dravý živel zničil. Spravoval hodiny, aby život uhájil. I mladé kanárky vychovával a na malý kolovrátek je učil zpívat. Platu ročně měl 80 zl. šajnů, nynější měny as 68 korun, tři korce ovsa a as tolik bramborů.
Od Kubů byla škola přeložena k Štěpánovům. Tam jsme chodili my starší v neděli na opakování.
Učitel měl způsob, že pouštěl žáky o poledni domů až v jednu hodinu s poledne. U Petra Štěpánova však nesměl tak činiti. Petr, když přijížděl domů a žáci byli po dvanácté ještě ve škole, otevřel domovní dveře, maje bič v ruce, a křičel na žáky: Marš domů! Žáci bez pomodlení utíkali domů. Petr byl časem zlý podivín jako zase někdy veliký dobrák. Učitel měl z něho bázeň.
Nejhorší bylo to, že nikdo nechtěl školu dlouho mít. Obec platila za nájem 30 zl. Na vytápění jsme dostávali od knížete Rohana as 3 sáhy dříví. Takový sáh byl asi 2 1/3 m.
*
Škola byla u Bílků, u Žantů, u Přidanů, pak zase u Bílků a konečně u mne. Dovolil jsem učiteloj držet sobě kozu. Jeho žena najala kousek polí, aby své tři syny učit nechali. Všichni byli učiteli, ale zemřeli na tuberkule, aniž dosáhli velkého věku.
Společnost učitel nemiloval, ano, on se takřka lidu vyhýbal. Ten člověk na tom světě žádných snad radostí ani nepoměl. Byl nucen vždy jen šetřit a skromně žít. Jako mladík počal v Stanovým vyučovat a u mne v druhém domě ve světničce život svůj dokonal. Pochován je v Olešnici. Ač jsem jemu nemohl zapomenout, že mne krutě ztrestal, když jsem sobě jednou u slabikáře špičku listu utrhl, přece jsem jej ještě s jinými jeho žáky na hřbitov na márách donesl. Pracoval u nás okolo 40 roků, pilně a neúnavně, za skrovničkou odměnu.
Nejmladší syn tohoto starého vypravěče, který se mu narodil již čtyřicetiletému, vzpomíná několika historek ze svých školských let.
*
Jednou dva kluci provedli krádež, a to u zdejšího stanovského kupce, kde ukradli takřka všechno cukroví a čepici. Čepici vyměnili ve Vysokém za hrušky. Na krádež se přišlo ještě v ten den a podezření padlo na zmíněné kluky. Ve škole nastal již druhý den výslech. Bylo posláno pro rodiče kluků, z počátku zapírali, avšak po pořádném výprasku metlou přes ruce se přiznali. Po přiznání byl výprask nový a ještě důkladnější. Tento poslední výprask byl nařízen představeným a školním dohlížitelem, a to z toho důvodu, že by rodiče kluky sami doma nepotrestali.
Pro další život těch hochů ten výprask nic neznamenal, neb se z nich stali nepořádní lidé a kradli dále. Pro nás žáky ten nebývalý příběh byl něčím hrůzostrašným. Ve škole i jinde jsme se těm klukům vyhýbali a s nimi nemluvili.
Bylo to v zimě a my kluci z hořence – byla krásná vozačka – přijeli na sáňkách do školy. Sáňky jsme dali vedle školy do kolničky, kde míval kantor palivové dříví. Před vyučováním přišel kantor do třídy a ptá se nás, čí to jsou sáňky v kolně. Žádný se však nehlásil. Kantor hned potom poručil dvěma starším žákům, aby šli sáňky rozsekat, sekyru že jim půjčí paní učitelová. Po tom jsme všichni majitelé sáněk vyšli z laviček a prosili učitele, aby je rozsekat nedával. Učitel naši prosbu vyslyšel a povídal: „Do školy se chodí a nejezdí. Pamatujte si to!“ Dnes učitelové se s dětmi vozí na sáňkách. Jaký to rozdíl!
V mém mládí měli kantoři malé platy a sháněli na živobytí kdeco. Když jsem chodil ve Stanovém do školy, vyučoval nás kantor Tarant. Jako téměř všichni tehdejší kantoři, přivydělával sobě nějaký ten peníz hudbou. Za mého otce byla v mém rodném domě také hospoda a otec míval také muziky (taneční zábavy). Při takových muzikách hrával i kantor Tarant na foukací bas. V těch dobách byl i zvyk, že se někteří starší žáci chodili také podívat k muzice ze zvědavosti. Dlouho se však u muziky zdržet nesměli. Okolo 10. večer kantor sešel s chóru a všechny školní děti ze sálu vyhnal. Byli však mezi kluky odvážlivci, kteří se po vyhnání opět vrátili na sál. Jestli je zahlédl kantor, sešel opět s chóru, avšak kluky nejen vyhnal, nýbrž dostal každý pár pohlavků a druhý den ve škole byl trest nový, a to metlou.
*
Ze Stanového přejděme do Pasek! To je obec veliká, její katastr má rozlohy na 1300 ha. Pasecké chalupy se rozběhly po stráních a vyšplhaly se až vysoko k nebesům. Obyvatel je tam přes 1000, domů kolem 250. Škola měla kantora a preceptora. O zvláštních podmínkách školské práce v této nejodlehlejší dědině píše preceptor Metelka:
Dne 11. listopadu 1842
Nedávno přišlo nařízení, by se zvláštní zřetel vzal na to, aby se pilně školy navštěvovaly. Jest prý obecný nářek v Čechách, každodenní školy navštěvování prý jest nanejvýš špatné. Učitel se má ke konci týdne ohlásit u místního duchovního pastýře a podat písemné oznámení nedbalců! Ke konci měsíce opět a v březnu a v září panu vikáři – a pak aby mohli rodiče být potaženi k placení pokut. Proč nevyjde zvláštní komise, a nenavštíví každý příbytek a tu nouzi od hlavy až do paty neprohlédne? Tam sedí u přádla děti polonahé a předou z drahého lnu nejprv za len, pak teprv na stravu a až za třetí na nějaké šatstvo předou. Což když sotva ze lnu za len vypředou? Ošaťte, obujte a dejte jíst! Ustanovte takové ústavy, aby rodiče velikého břemene zbaveni byli, a oni jisto jistě posílat budou!
Mám již druhý týden devět žáků. Dva jsou třináctiletí a dvě pětileté; z nich jest jen pět, kteří patří do školy. Všech ke škole patřících jest 167, tedy 162 pod pokutou potaženo. Ti nezaplatí ani to, co mají dát, jakpak budou moci zaplatit dvojitý školní plat? Zákonů dosti, ale plnitelů velmi namále. Obtížnějšího místa není nikde vůkol než u nás. Domy a příbytky od sebe vzdálené. Nepřístupné kopce a rokle. Brzo sníh a vlhké syrové povětří. A kdo děti má, na čem sobě nejvíc zakládá? Na zdraví jejich. Sám mám děti, a proč nechodí do školy? Já když do školy jdu, potřebuji 18 minut k tomu. Dítě ani za dvakrát 18 minut mi nepřijde. U nás je povětří ostré. Milejší mi jest skotačivé, veselé dítky mít, nežli filosofa vyzáblého, churavého, smutného, a aby měl začít být živ a zasloužit svým uměním sobě chleba, a v tom aby se rozloučil s tímto světem!
Chodí-li dítě jen v létě pilně a učitel není-li nedbalcem, však ono se naučí číst, psát, náboženství i počítat. Jen když rodiče o to dbají, by alespoň v zimě pamatovali a někdy opakovali s dětmi svými jen něco. Řekne snad někdo, že rodiče jsou neumělí? Chraň Bůh! Máme tak daleko již lid připravený, že i mnohý učitýlek mladičký beze zkušenosti ani by nevěděl, co odpovědět mnohému otci, který pedagogiku nestudoval teoreticky, ale má ji prakticky v prstech ze svých vlastních dětí. A protože by se mělo o to dbát, aby všichni pomocníci byli ženatí a měli od čeho živu být. Pak se mu otevře rozum a pozná dle svých dětí váhu ostatních. Pak ví, co dítě práce stojí, jaký božský dar děti jsou, co jim patří, jak se vychovávat mají, čeho střežit atd. Svobodník na věky ten cit k dítkám nemá a mít nebude.
*
Pasecký pomocník měl děti rád. Jeho deníky častěji se o tom rozhovořují srdečním tónem. Zvláště cítil s mládeží chudobu a touhu po volném pohybu, když byly krásné letní dni. Jeho jeden červencový záznam zní:
Pátek, 26. lipca 1839
Odešliť a nepřijdou až v pondělí opět do školy maličcí. Jesiť to opravdu trest pro malé dítky, ta škola. Krev nedá posedět, neboť mladost – radost, a všimněme sobě mladého psíka anebo kotěte, co činí? Skáče a provádí, a člověk nemá cit přirozenstva též skotačivý!? A máť jej zapříti! Ó, tyrané! bůh trestu chodí po škole s prutem, a kdo by se pohnuli, je bit. Ó, tyrané! Sám chodí, učí a časem mu jest dlouhá chvíle. A tito stlačení pohromadě sedí, se potí a prahnou, nemají se pohnouti a mluvení jest zapovězené. A mladý pták švitoří celý boží den. Jen člověk nesmí. Pak churavějí ta stvořeníčka outlá, krátí se jim tudy věk, překáží se zrůstu a obratnosti tělesné. Hladové dítko jde do školy a má se učit. Když drštka upomíná, malá radost to jest slabikovat.
*
Přes všechno své úsilí se Metelka plné spokojenosti nedodělal. Sami rodiče dětí, jemu svěřených, mu práci ztrpčovali. Tu mu byly útočištěm stránky jeho zápisníku a živý cit si nekladl žádné meze při volbě výrazů. V červnu, když je horská příroda v plné kráse, bouřilo to jednou prudce jeho nitrem.
Úterý, 16 růžna 1840
Neperu se s dětmi, každý, kdo jen v naší škole pobyl, musí uznat a říci. Doneslo se mi ale do uší dnes, že prý biji do hlavy, a proto jich prý několik půjde na žalobu. Duše nepravdivé! Nevzdělaný dobytku! Kdyby některého klof, juž na žalobu! Dobře vím, odkud ten vítr věje! Ze Schovánkova mlýna. Minulý týden dostal klofec hoch do hlavy, ale nestálo to za nic! Ve škole je. Dědeček jeho, starý mlynář, rozumovali o tom a v pondělí mě nabádal starý mlynář. Dobře tak, rozmazlíčkové! Nařežu vám ale metlou a jděte třebas k samému satanu na žalobu! A že co slevím? Ani puntík! Uvidíme, co z toho pojde. Kdyby jen některá baba aneb dědek chtěl na mne přijít do školy a něco mi rozkazovat! Vzal bych jej za křídlo a vyhodil na hnůj! Darebáků plná věc, ale hodných, dokonalých lidí, těch opravdu málo.
Preceptorem aby sám ďábel byl! Z moře poklady dobývat, zlatou a platinovou rudu hledat, parní stroje vymýšlet, do měsíce se vypravit, s tím nejsou takové obtížnosti spojeny jako s preceptorstvím. Aspoň ani jeden člověk není, aby se mu preceptor zachoval. Jeden chce, aby se na děti přikročilo, druhý, aby se nechaly být tak, jak jejich vůlka jest. Ten chce, aby se jeden rok naučil dobře číst, krásně psát a výborně počítat, a když to není jako rána z flinty, tu je preceptor nekalý, daremný, lenivý, nic neumí, bývali onačí, a bůhvíco za chyby na něm vynaleznou!
*
Dlouholetý pasecký pomocník srovnával často život na zapadlé vesnici s tím, jaký vedou jeho kolegové v městech. Jednou postavil rozdíly takto proti sobě:
Pondělí, 5. srpna 1844
Městský pomocník musí míti hladký, upatý kabát; vesnický třebas dost mizernou kamizolu.
Městský hezké rukavičky, hladké, vyšívané; navenku dost dobré liščí, chlupaté a huňaté rukavice.
V městě ušouplou botku, třebas i za týden dostal kuří oka, to česnek spraví; na vesnici dokonalé juchtovice, hodné kramfleky a podešev na palec a plné cvoků.
Městský pomocník bez klobouku plstěného by byl jako nevěsta bez věnce; vesnickému projde i dost sprostý kaštýtek.
Městský každému ať dělá hluboké úklony a každému Wünsche guten Morgen!; na vesnici, ten musí říkat Pochválen buď Ježíš!
Městský, promluví-li, to musí jako starý sýr býti prokvetlé s Oni a Oni; navenku se spokojí s vy-kou, ale sám žádat nesmí také víc.
V městě jsou vyhlídky k útratě, a na vesnici ani za krejcar mrkve nekoupíš.
Městský se musí jako Kocourkovští mazat s dětmi; na vesnici je čisté povětří, proto se s nimi nemusí mazat ani špinit.
V městě dostává měsíčně, a na vesnici dostává za měsíc, jenže sprostě dostane dvacetník a v městě nobl dva.
Venku mívá sprostě brambory s máslem, v městě po pansku bez másla.
Venku mléko vařené se smetanou a v městě kávu z vysbíraného mléka.
V městě si najde pomocník děvče jako lilie prý a nevinné, a na vesnici má děvče jako ťopan zapálené, zdravé, silné a pracovité.
V městě jí musí říkat ,slečinko, slyšejí´ a na vesnici ,holka (děvče), pojď sem!´
V městě krášlí turnovské komposice, a navenku červené mořovky.
To je ten rozdíl!
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
