Na konci školního roku, který před sto lety trval až do polovice srpna, konala se veřejná zkouška. K ní přicházel hospodářský správce panství, jemuž se říkalo vrchní, a zástupce biskupské konsistoře, vikář. Vrchní měl za dob selského poddanství pravomoc velikou a vikář byl představitel mocné církve katolické. Jejich inspekční výkon se nazýval visitace. To byla velká událost a naši zpravodajové nám o ní povědí mnoho zajímavého. Nejprve zajděme do Vysokého, o jehož visitacích v 20. letech píše Josef Kramář:
Mé rodiště patřilo k bývalému panství semilskému. Pan Václav Veit, muž velmi vzdělaný a laskavý, byl naší tehdejší vrchností. Maje stálé sídlo své na zámku v Jesenném, asi hodinu cesty vzdáleném, navštěvoval často mé rodiště a podporoval naše ochotnické divadlo, které se udržovalo od nepamětných dob, především však školy k jeho rozsáhlému panství náležející. Lásku svou k školním dětem osvědčil i tím, že při každoroční zkoušce čili visitaci, jak se tehdy říkalo, v každé škole dvěma nejpilnějším dítkám, jednomu chlapci a jednomu děvčeti, udělil stříbrný peníz s ouškem a stužkou za odměnu. I mně se dostalo, když jsem chodil poslední rok do národní školy, takové odměny, kterou dosud pro památku chovám.
Volení premianta se dělo způsobem zvláštním. Dítky ve zlaté knize zapsané se vyvolávaly po zkoušce a sestoupily se ve dvoje skupení, hoši zvlášť a děvčata zvlášť. Tu se jim sdělilo, aby každé z nich onoho žáka aneb žákyni volilo, jež za nejpilnější a za hodny odměny uzná. Poněvadž u nás, jak jsem již podotkl, chlapci a děvčata společně se vyučovali, volila děvčata chlapce a chlapci děvčata. Volba děla se tajně: každé dítě přistoupilo, jak voláno bylo k panu vikáři, jenž vykonával jako biskupský zástupce vrchní dozor na školách národních, a pošeptalo mu jméno žáka nebo žákyně dle svého uznání nejzasloužilejšího. Kteří pak nejvíce hlasů měli, obdrželi řečenou odměnu od pána panství.
Celoroční visitace se konala vždy slavně. Započala mši svatou, po které pan katecheta a pan vikář zkoušeli z náboženství v chrámu Páně. Poté šly dítky párem do školy slavnostně ověnčené a chvojím ozdobené; za nimi páni visitoři, pan vikář, domácí duchovní, starosta obce, školní dohlížitel (občan od vrchnosti světské a duchovní pro stálý dohled na školu zvolený) a ostatní hosté, jichž se obyčejně více zkoušky účastnilo. Uvítáni byli hudbou hrající v předsíni školní. Když páni usedli, vystoupilo jedno děvče a uvítalo je přiměřenou řečí. Pak počala zkouška.
Zkoušku řídil pan učitel, ale páni visitatoři, nejčastěji pan vikář, kladli semotam zvláštní otázky. Zkoušelo se ze čtení, z mluvnice, z písemnosti, psaní a počtů u tabule. Svázané předpisy krasopisné a diktanda veškerých žáků ležely na stole k volnému nahlédnutí všech pánů, kteří byli přítomni.
Po zkoušce četl pan učitel jména nejpilnějších žáků a udělovaly se odměny, jichž kromě výše uvedených dvou bylo více: malých poučných knížek pro větší, obrázků pro menší žáky a cínové peníze na dlouhých stužkách k zavěšení na krk, které však po roce opět se odváděly. Po udělení veškerých odměn se konala modlitba a pak vystoupil jeden chlapec a poděkoval se přiměřenou řečí vrchnosti, pánům visitatorům a všem hostům za laskavou přízeň. Tu zazněla opět hudba a páni se odebrali na faru, kde domácí duchovní správce veškeré hosty skvostně pohostil. Dítky se ubíraly párem ze školy domů. Téhož roku, když já jsem byl obdařen stříbrným penízem, nebyly v době visitace peníze ještě pohotově. Milost pan Veit pozval nás tedy, abychom za čtrnáct dní s panem učitelem do jeho zámku v Jesenném pro peníze přišli. Tam se sešly dítky z celého panství se svými učiteli. V krásné zámecké kapli se konaly slavnostní služby Boží a po nich připjala paní baronka (choť našeho gruntovního pána) prémie, které sloužící na skvostném talíři držel, každému dítěti na svrchní oděv. Pak jsme se odebrali do zámku, kde nás přivítala hudba a střelba z moždířů a očekávala skvostná hostina.
Ještě podnes, jakkoli od té doby více než půl století minulo (bylo to roku 1823), s potěšením pomním na onu dobu, jak laskavě se naše vrchnost k nám chovala a jak pečlivě se paní baronka starala, aby nám nic nescházelo a my se dobře bavili. Pro děti to byl velmi památný den, neboť jsme prve nic podobného nebyli viděli.
Skvostné pohoštění a skvostné upravení zámeckých komnat naplnilo nás obdivem a poskytovalo dlouho dobu vydatné látky k vypravování.
*
Hlavní zprávy o výročních zkouškách vybíráme z deníku Věnceslava Metelky. Jsou psány za dojmů ještě svěžích a uvádějí podrobně celý postup i dané otázky. Pocházejí z šestiletí 1839 – 1844. Hned první zmínka nás nijak nenechává na pochybách o stanovisku preceptorově k visitacím.
Pátek, 28. růžna 1839
Visitace školní bude 7. srpna. Včera posel přinesl oznámení. Tedy o tři dni dříve nežli vloni. Inu za tři dni nepřevrátí kantor svět s dětmi. Budou-li umět, bude pochvala, a jestli to nepůjde, pohaní to, a nebude také nic. Za chválu málo chleba a za hanu též tak. Školní visitace, to je také nespravedlnost. Učitel vyjede asi s šesti a třeba s dvěma žáky na odiv a ti ostatní můžou bejt telata. A pochvala se sype ze všech stran a škola stojí jako ta nejlepší. Ó, kdyby měl nahlídnout, co oslů sedí vedle sebe, jenže mají uši skované!
Visitace, to je tak debužírování těch parukářů! Náš kněz říká, že sto zlatých nestačí jemu, neboť u něho potoky vína tečou, takže se vždy ochmelí a i se štípají jako vosové.
A za šest neděl, hned po výroční zkoušce, ve čtvrtek 8. srpna 1839, zaznamenával Metelka pro paměť potomkům:
Jest po visitaci. Chvály plný šosy. Koupil bych si rád dva loty tabáku za ni, žádný ji ale nechce, protože prý za nic nestojí. Tj. můj celoroční plat od těch pánů za mou službu a přičinění.
Přišli časně ráno, právě při mši. Fara byla zamčená a zakristie také. My se hnali do kostela s dětma. Muzikanta nebylo ani s tím bídným třmenem k dodělání. Konečně přec jeden trubáček a – štěstí veliké! – primárius. Vezmem polnice, a když pan vikář vycházel, hlouk! hlouk! na bubny, já sekal principal a sekund, až do přetrhu. Pomyslil sem si: Muchluj, jak muchluj, přece troubíš!
Ve škole slabikanti říkali na str. 4. Dobře to šlo. Chválili a byli veselí hodně.
Druhá třída náboženství: O víře. – Pošty dal vrchník: „jeden boháč bez dětí umřel a jeho jmění bylo 1 050 fl. Po něm byli tři bratři. Ti se o ty peníze rozdělili. Bratranci chtěli ale také něco a byli též tři. I dali ti tři těm druhým 12 fl. procento z těch peněz. Mnoho-li dostali bratři a bratranci?“
Kostelníkova Františka to vypočetla sama. A panu vrchnímu se toho zdálo málo. Pořád povídal, že s tím není spokojený. A konečně, když jej pan vikář přesvědčil, pak se dal vinen a byl zticha jako pěna.
Slovovalo se: „Chceš-li dlouho živ býti, tak užívej všeho, co tobě libo, mírně!“ Dobře bez chyb napsali. Smáli jsme se a byli veselí.
Čtlo se: „Abraham se bere do Chanaan.“ V 11 ½ hodiny bylo po všem. Mně poroučel s dětma až venku pod širým nebem dozpívat písničku. Pak jsme šli k obědu.
Pondělek, 20. lipna 1840
Na příští měsíc, dne 5. srpna, přijdou jemnostpánové rozdávat obrázky, anebo lépe řeknuto, kritizovat kantora s preceptorem. Již na prsty napřed mám tu celou zkoušku vypočtenou, jak to půjde. První třída obstojí dobře, druhá ale bude smrdět kalafunou. Právě letos se to tak přihodilo, že mezi chlapci ani jediný není, aby zač stál. Za všechny nedám ani tři štipce tabáku. Nic si však z toho nedělám. Každý rok chválí, až Bůh brání, proč by také nebyla jednou hana? Zvím ale, jestli se ta hana bude týkat mne, nebo jen kantora. Neboť chválu hrabává vždy sám.
To jsou vizitátorové! Ti zvizitýrují sklep a kuchyni, že je potom jako po shoření. Mají nosy červený, jako by je cinobrem pomazal.
Outerý, 11. srpna 1840
Od Příchovic přišel pan vikář pěšky, p. vrchník se ale přivezl. Dovedem děti do kostela a čekali jsme pánů těch, kteří rozdávají obrázky anebo jednoho pucují. K intradám nepřišel sekundo, bylť jen Vinca a já. Najednou začnou zvonit jako za starých časů před krupobitím. Hlučí kotle, třepetají polnice a zavzní zvonek u kaple. Vtom vpadnou do zvuku toho varhany a začala se zpívat píseň „Před tebou se klaníme“, atd.
Po skončené mši táhli jsme do školy, kdež to vyhlíželo jako v hrnci, když se nudle vaří. Dětí jako v moři písku! Bylo půl desáté hodiny, když přišli do školy. Musilť jsem, jak obyčejně, začít s malými. Dobře to šlo, ale žádný nic neříkal. Nato slabikovat na latině. Všecky pravidla jsme prolezli. Nešlo to ale tak, jak jsem myslil. Trochu pletek, a chyby vystavovali sem tam. Kdyby se však chtěl s ním člověk hádat, příčin má dosti. Z hlavy počítání hezky dlouho. Písničku, a při té měli jít. Zdálo se panu vikáři, to že je nepořádek, děti že mají po jednom odcházet. A já jsem rád, jen když mi jsou brzo z očí pryč! Co on ty dvě hodiny za rok tam pobude, nevídáno. To je rámus! Bručel na to. Myslil jsem si: Druhá třída je jako na smetišti, když první tak bez pochvaly propuštěna byla!
Druhá třída přijde. Modlili jsme se a zpívali. Bylo náboženství o 3. článku víry. A nato museli tři hoši a čtyři děvčata k tabuli. Pan vrchník se zaškmouřil a dal příklad početní, jak následuje:
„Někdo měl tejden šest dělníků a dal jim 17 a půl fl. Druhý a třetí tejden měl po jedenácti, mnoho-li musel těm dát?“
Děti ze začátku do toho nemohly, aby si to postavily: od 17 fl. 30 kr. 22. díl. Až potom do toho přišly a zhotovilo se to s pochvalou. Obzvlášť holky byly chváleny, a hoši nic.
Nato se slovovalo: Čte se v Písmě sv., že prorok David chválí Boha takto: Tebe velebí nebe, země i všecko stvoření. – Chybku ani jedinou v tom děti neudělaly. I byl tomu rád. Nato z hlavy počítání, a sice tak dlouho mně nechal počítat, že sem již ani nevěděl co. Nato se čtlo v druhém díle, strana 146. A katehiroval sám. Pan vikář však: „Do toho beztoho nic není. Jest to o těch rozmilých Laponích a sobích a o tom, čemu děti ani za mák nerozumějí a nač jim do smrti nepřijde.“
To byla naše visitace!
A nyní přejděme dva roky a vyslechněme další zkušenosti stárnoucího pomocníka. Tato zpráva je stručnější:
Dne 28. růžna 1843
Po dlouhých prškách právě osmmecítný den růžna jako prorocký vítr od východu obrátil povětří, jakého jsme čekali. Určeno bylo, že v 8 hodin školní dozorce s panem komisařem přijdou, by uznali učiněný prospěch školních dětí a pokrok učitele o jeden rok staršího.
Slunce jasně svítilo, hezký den a kočáry jely od Příchovic okolo. Pánové jako obyčejně šli pěšinou. Dětí jako much.
V kostele mše, a jaká bída u stloukání fanfáry čili intrády! Musel jsem troubit principal a sekund, neboť právě toho dne měli odjet inženýři, to bylo shonu, asi třicet nádeníků, mělo být psaní u rychtáře, očkování dětí, vše, vše se shrnulo na jeden den, jako by již čtvrtek ani neměl být.
V deset hodin se přikolébali do školy. Cvičení v náboženství o křtu svatém bylo v kostele. Malým chtěl pan vikář, aby se to slevilo, že přesvědčen od loňska, že to umějí výborně; proto ale aby se přece několik slov s nimi promluvilo. Ostatní děti byly jako pěna. Jedním slovem, chvála nad chválu. Slabikanti též s pochvalou tou největší byli propuštěni. Druhá třída četla o potopě světa a opravdu jako z vody. K tabuli několik jich muselo. Počty nechtěl žádný dát, musel jsem sám dát. Slovování na tabuli dal pan Vikář asi čtyři řádky.
Darmo bych psal, všecko dobře, až nanejvýš chvály plné šosy. Ale ani grešle peněz. Mnohý pomocník by mohl dát za to 100 zl., kdyby mu to tak šlo.
Za těch třináct let ani snad jedna visitace nešla tak kale jako letošní!
Poslední rok, z něhož máme Metelkovy zápisky, mluví ironicky o přípravách k visitaci:
Outerý, 11. růžna 1844
K posvícení koláče, jako i na vánoce, a k visitaci předpisy se pekou. Mnoho zkusí učitelové, a já? Nic. Co by mi to platné bylo, abych se zlobil? Rozumný člověk musí uznat, velci-li to musí býti kaligrafové, ti naši pasečtí žáci, když od sv. Václava až do velikonoc pero nepomějou v ruce, leč když sobě po večeři přádek maže, aby tence napřed. Psávají kantoři čtrnáct dní a pořád, a já nechám hochy najednou napsat a zítra děvčata a bude po Káčiných svatbách. Komu se to nebude líbit, ať nechá tak. Malování žádné! Mnohý umí písmem kroutit, ale v dobropisu se říhá po něm v čtení smradlavými vejci. Zřetedlně, jednoduše, bez zatáček a šnerklíků, takové písmo má do sebe víc ceny než ta safientská motanina. Předešlý ani nynější pan vikář nechválili ani nehaněli nikdy naše předpisy. Neřekli nikdy, aby se lépe na to pozor dal, anebo aby se na to lépe zřetel vzal. Jedním slovem, bylo to vždy dobře. Co cerátů po těch školách! A co mají za to? Naposledy si dovolí, že na předpise k visitaci hoch namaluje strom a na něm oběšeného Jidáše!
Zítra budou předpisy hotovy a pozítří by mohl přijet třebas litoměřický scholastikus! Za ten čas umějí až mnoho. Jináč to jest, kde se celý boží rok učí a děti denně navštěvují školu. Odtamtud by mohli hotoví libomudrci vycházet, ale od nás? Inu božíčku, učíme, co můžeme, a jsme také tak sevřeni nouzí jako kdekoli jinde. Nejsme o nic lepší ani horší, nejsme v ničem pozadu ani napřed, je to jedno, jako jedno.
Toliko, že nemáme tak mozkovici zmatenou s tím psaním!
Středa, 19. růžna 1844
Včera byla visitace v naší škole. Co o ní mám říci? Že šla tak, jak jen dobře jíti může. Žádný se do toho nepletl, následovně děti, když se nematou a smělost jejich se nezakřikuje, tuť dychtivě touží, by jen mohly odpovídat. Celá zkouška trvala pět čtvrtí hodiny. Pan vikář mi potichu pravil, bych to vzal co nejkratčeji, beze všeho vyptávání a pravidel – on že je přesvědčen, že to dobře umějí.
Počty byly, které pak vrchník dal: „Jistá vrchnost dala svým 12 osadám na rozdělenou chudým 3698 zl.; mnoho-li přijde na jednu osadu. Pak, poněvadž není v osadách stejně chudých, že jich na celém panství jest 2987, mnoho-li každý z nich dostane.“ Děti to udělaly. A byli spokojeni, že to dobře jde.
Potom pan vikář slovoval: „Jedenkráte pravil učitel k jednomu žákovi: Milé dítě! Budeš-li mravným, pilným a poslušným, tak se staneš milého dítě Ježíška oučastným a bude tě Bůh i lidé rádi míti.“
Četlo se: „Jakub se smíří s bratrem Esau.“
Veskrz samá pochvala. Co je ale ta chvála platna? Koupí za ni učitel lot tabáku? Kdyby byli ti páni radši místo té chvály rozkrájeli pečení chleba a dali hladovým dětem! Neboť jistě vím, že jich bylo mnoho, kteří ani do oka trušení nedostali k jídlu a tak s hladovým břichem svou zkoušku pochvalně skončili.
Bylať to poslední zkouška v naší staré škole; napřesrok se to bude kázat v novém stavení. Jak a s jakým prospěchem, to jest tajemná otázka!
*
Časem i visitace zevšedněly a v 70. letech novou organizací škol byly odstraněny. Aby však měl školní rok přece nějaké vzrušenější zakončení, konaly se výlety. První takový výlet líčí pamětní kniha vysocké školy takto:
Veřejné zkoušky se r. 1870 už nekonaly. K ukončení školního roku se dítkám uspořádal slavnostní výlet, jehož se účastnilo také mnoho rodičů a jiných dospělých lidí; k veřejným zkouškám, jako pouhým formalitám, málokdo přicházíval.
Na vyhlédnuté roli u Peci postavila vysoká hrázka a připraveny byly rozmanité společenské hry. Učitelstvo nakoupilo mnoho rozličných věcí.
Dne 11. srpna o půl jedné hodině odpolední jsme vyšli s hudbou a žactvo s praporečky. U Peci se pak v určeném pořádku provozovaly veselé hry při hlučné hudbě. Hoši lezli na hrázku, lehce jako veverky. Proto jsme si umínili, že k příštímu výletu obstaráme hrázku ještě vyšší. Tomu, kdo až na vrchol vylezl a ceny si dobyl, hrála hudba slavné intrády. Každé dítě dostalo poukázku na žejdlík piva nebo na kávu, podle libosti. Obé bylo v hojnosti připraveno. Také se rozdělilo množství pečiva, k tomu cíli objednaného.
Srdečně se radovali malí i velcí a bavili se až do večera. Pak se šlo zpět v úplném pořádku až ke školnímu domu. Tam provolávalo žactvo Sláva! a Nazdar! učitelům, p. katechetovi Koublovi, měšťanstvu a všem dobrodincům školy a nakonec milé naší české vlasti. Potom žáci zazpívali Kde domov můj a rozešli se.
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
