Rozvoj a obliba her biblických svědčí o živém smyslu podkrkonošského lidu pro divadelní umění. Proto nás nepřekvapí, že zároveň s tím, co se v Praze tvořily základy k českému divadlu, šířily v obcích pod horami znalost prvních českých her skupiny milovníků dramatické musy. Ochotníci upevňovali národní uvědomění, povznášejíce zároveň společenskou zábavu na vyšší stupeň.
Lékárník Kramář se o biblických hrách nezmiňuje ani slovem, ale ochotníkům pozornost věnuje, neboť sám se jejich činnosti účastnil:
Jsa obecním pokladníkem, počal jsem horlivě všímati sobě divadla ochotnického, jež se hrálo každou neděli a každý svátek, a věnovalo čistý výtěžek dobročinným účelům. Později jsem převzal i řízení jeho a plných deset roků jsem je podržel. Ve Vysokém se od dob nepamětných každoročně hrávalo. Mladé pokolení se cvičilo téměř bezvýminečně hrám divadelním a mohu tvrdit, že se provedly zdařilé hry. Přičiněním několika horlivců a zběhlejších hudebníků provedli jsme i dvě zpěvohry „Dráteníka“ a „Rodinu švýcarskou“. V tom jsme následovali příkladu předchůdců, kteří před dvaceti pěti lety již zpěvohru „Okouzlenou citeru“ na jeviště přivedli.
Divadlo náleželo ve Vysokém k obligátním zábavám, proto se mu věnovala péče zvláštní. Měli jsme historické oděvy, krunýře, přilbice, sudlice a jiné zbraně, filuně (dekorace) v souhlase s divadelními kusy, jejichž rozmanitost u porovnání s nepatrným městečkem každého překvapila. Knihovna divadelní obsahovala na sta rozmanitých her.
Návštěva bývala, zvlášť v zimě, tak hojná, že místnost navštěvovatelům někdy ani nestačila. Nejznamenitější příjmy bývaly o vánocích, na sv. Štěpána a v pondělí velikonoční. Nával býval tak veliký, že později přišlí se musili vrátiti pro nedostatek místa. Rozumí se, že veliká část navštěvovatelů přicházela též z míst okolních, jako ze Staré Vsi, ze Stanového, Sklenařic, Olešnice, Pasek, Tříče, ba i z Poniklého. Ceny mírné (od 3 kr. do 25 kr.) vábily diváky. Jen když hrála zpěvohra, zdvojnásobilo se vstupné, poněvadž hudba a přípravy mnoho stály výloh.
Pamatuji se, že jsme „Dráteníkem“ asi 80 zl. prohospodařili, jakkoli se jedenáctkrát po sobě dával, ceny znamenitě se zvýšily a noty jsem já bez výloh obstaral i opsal. Příčinou toho bylo množství zkoušek, které se konati musily s 28 hudebníky, jichž část byla z venkova. Hudebníci se častovali při zkouškách pivem, poněvadž jiné odměny neobdrželi. Ale zato se provedla produkce zdařile a došla obecné pochvaly.
Podařený výsledek s „Dráteníkem“ byl pohnutkou, že jsme se později ještě na „Rodinu švýcarskou“ odvážili, zaopatřivše sobě veškeré noty z Turnova, jež jsme narychlo opsali. I „Rodina švýcarská“ se vydařila. Já řídil hudbu.
Nejhorlivějším pomocníkem při divadle byl pan Leopold Patočka, obchodník s kožemi, manžel mé sestřenice, který neobyčejnou schopností a ochotou nám mnoho výdajů ušetřil. On tesařil, truhlařil, maloval, krejčoval, ba ke všemu se hodil, čeho bylo u divadla, a vykonal vše rychle a schopně. Jeho přičinění a ochotně děkuje zvelebení divadla vysockého velmi mnoho.
Bez obětavé ochoty všech při tom zúčastněných osob byli bychom velmi málo pořídili. Neboť při nepatrném vstupném, jež jsme vůči malé zámožnosti obyvatel zvýšiti nemohli, chtíce vábiti k časté návštěvě, byl příjem, jak každý snadno pochopí, velmi skrovný. Tím větší ale byla čest, že se malými prostředky dosáhlo tak skvělých výsledků, jakými snad žádné druhé ochotnické divadlo v podobných poměrech pochlubiti se nemohlo. Divadelní pokladní kniha může o tom podati nejlepší svědectví.
Divadlo jest vábivou zábavou, ale jen mravné a příkladné hry mohou přispěti k zušlechtění myslí.
*
V první polovici minulého století byly oblíbeny hry rytířské s podkladem dobrodružným nebo historickým a také se velmi líbily hry loupežnické. Takové skladby pořizoval velmi plodný Jan Nep. Štěpánek (1783 – 1844) a zakladatel naší novodobé literatury dramatické Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859). Ochotníci šířili jejich znalost i po českém venkově. Ve Vysokém se hrála r. 1839 Klicperova „Loupež“, vzniklá deset let předtím. Svěží dojmy z jejího představení zachytilo břitké pero paseckého preceptora Metelky.
Dne 5. dubna 1839
Jest neděle. Sedíme v divadle vysockém. Otevrou se dveře, jimi se vřítí do sálu muž zvláštního vzezření. Prozrazuje vážnost. Vous na lících. Za ním v patách mladík asi 22 let stáří. Všecka pozornost v lidu. Potichu to hučí. Vzadu jde děvče devatenáctijaré, bujné. Všecky oči se obracejí na tamtu stranu. Šumot.
V koutečku stojí muž v kožených spodkách, vysoké boty, špatná kazajka s velikými šosy, v plášť dost tak dokonalý zahalen až po nos, na hlavě čepici hluboko dostrčenou. Jiskřící oko prozrazuje, že nehledí lhostejně na tyto se řítící. To jest pasecký školní pomocník. Okolo něho se šoupají samé úklony, jen on stojí nepohnutelný. Divíš se, že se neklaní, že nehází úklony, že nemačká čepici? On je flegmatik!
Vyšel divadelní direktor a dělá místo mezi diváky, aby se tito mohli posadit. Mnohá prostačka, která položila peníz na oltář vlasti, hubuje pro sebe, že lecjakás a jakýsi přijde a kvůli ní a jemu že musí zasloužilá žena i muž ustoupit.
Konečně se sedlo, ač ne pohodlně. Hudci zasedají k symfonii. I muž v plášti stojící je požádán, aby šel hrát na housle. Váhá, neví, co má dělat. Konečně se rozmyslí a už sedá, aby hrál druhé housle. Plášť musí dolů, chatrný divadelní oděv se objeví. Rozdají symfonii od Jírovce a my spustíme. Dohrajem. Jak, to Bohu povědomo! Tempo bylo pražské, ale ramena naše byla slabá. Hrůza not padlo mimo smyčce. Štěstí však, že jsme přestali všichni najednou. Hluk lidu byl náramný. Sotva bylo polní trubky slyšet v tom hlaholu.
Zazněl zvoneček a opona se vyhrnula. Němé ticho se způsobilo mezi diváky. Abych zkrátka pronesl úsudek o hře: všichni herci neučinili zadost. Někdo by byl hrál – neuměl nazpaměť. Jiný uměl nazpaměť – a nedovedl to prodat.
Mnohé matky přivedly s sebou děcka dvou-, tří- až čtyřletá. Horko, zima na nohy, tlačenice působily na děti. Kus byl dlouhý, střelba u jeskyně: mezi dětmi bylo pláče, nářku, křiku, soužení a trampoty. Herci neslyšeli pro pláč dětí napovědu. Diváci se mrzeli s komedianty a komedianti s diváky.
Vtom bylo IV. jednání. Napovědovi nevědomky dohořela svíčka, druhou zvrátil loupežník. Bylo tma. Přestala komedie. Lid bublal, šramotil. „Copak dělají! I to je škandál!“ Tu jeden herec vzal svíčku z hraběcího stolu a dal ji napovědovi do jeho podzemní skrejše. Blaze mu tam asi nebylo, když volal: „Sakramenti, svíčku!“ Všichni se znovu chytili a kus se šťastně skončil.
Opona se vznesla po šesté. Jeden děkoval a ohlašoval, že se za týden bude hrát „Jan za chrta dán.“
Hoši plácali, tleskali a křičeli: Výborně! Výborně! Hezky! Právo! a někteří Bravo! Mohl sobě vybrat, kdo co chtěl.
Tu naříkala stará bába, že jí od sedění ztrnuly nohy. Jiný, že ho bolí od stání nohy a v zádech. Ten se zlobil, že vzadu hrozně kouřili, že je jako opilý. Jeden měl žízeň, druhý hlad. Lavice praskaly. Dveřmi by byl ani kocour neprošel.
Čekal jsem, až se vyprázdnilo. Vyjdu ze dveří, jako do pytle! Tma jako před stvořením světa. Pospíchám domů. Přede mnou se něco plíží. Byl to milovník se svou milkou. Tak byli pohříženi v hovoru, že mne ani nezpozorovali, až jsem na ně uhodil „Dobrý večer!“ Jako švábi se pustili. Já ale – dobrý znatel těch věcí – pravím jim, aby se nelekali, že mám čest se poroučet. Byli rádi, že jsem šel napřed a nechal je beze svědka.
*
Ve 40. letech byl rozmach venkovského divadelního ochotnictví takový, že se hrálo i v místech nejodlehlejších. Takové byly Paseky nad Jizerou, Metelkovo působiště. Z jeho deníku vybíráme dva zápisy, které jsou spolu podařenou kritikou vesnického herectva.
Úterý, 10. března 1840
V neděli se ponejprv otevřelo pasecké divadlo. Ale k mému největšímu úžasu, jen dva herci uměli své úlohy. A ještě z těch dvou jen jediný byl na svém místě. První kus měl lid přilákat, mně se ale zdá, že lid odrazil. Jest to opravdová bída lidu, který takřka říci k tomu ani zrozen není. Svěří se jim „Hrůzná noc na zámku Paluti“, vyšší poněkud sloh řeči, bída to pravá. Raděj bych se byl viděl na lednatém moři nežli v tom divadle. Pražáci naříkávají, že pražské herce opouštívá paměť. Naše opustila paměť a všecky ostatní smysly. Bylo by se málem stalo, že by po napovědovi byli mužští odříkali ženské úlohy.
Středa, 15. dubna 1840
Pasečtí divadelní herci hráli v neděli „O kýž bych se byl neoženil!“ a druhou nato „Hastroš“. Přede dvěma lety ji hráli. Jak šla, nevím, poněvadž jsem na ní nebyl. Že ale vejřevná chvála o ní nešla, počítám, že to výtečné nebylo. Myslili sobě v neděli, že to tenkrát prošlo, a proto také ani jediný se do toho nepoďval a jeden jako druhý nic neuměl. Radost jest na takové komedii býti, když jedině napovědu za kulisou slyšíme, jak pilně soufleruje. Komedianti se mrzí na sebe, že nic neumějí, a diváci se zlobí na komedianty, že jim způsobí z krátké chvíle dlouhou.
Napotom! Zamilovanou roli hrála žena Adama Malíka. A zkrátka abych to řekl: Budou za nějaký měsíc křtiny. Žena asi 28letá, k tomu jako druhý Bachus a má představovat asi 16leté děvče! To patří chuť diváků k tomu, aby se jim to líbilo.
Jináč jsem já to navlíknul na ty hody. Budeť sládčicej a to může být tlustá a břichatá, jen jak chce. Tak to projde všecko.
Nemají ti komedianti žádné důvěry. Lidé na komedii nejdou. Nevím, jestliže nemají peněz, anebo se jim to nelíbí. V pondělí to zvím, neboť sám také jsem se pustil do hry. A sice budem hrát Erbenovy Sládky. Je to tak malá zpěvohra. Budu Zábranským, jakýmsi starým vdovcem, ale hodným, který výborný karakter na sobě ukazuje.
Rád bych, kdyby se to chtělo podařit. Nepodaří-li se to, tedy zazpívám celému divadlu českému Requiescat in pace! Pak nastane opět taneční muzika.
*
Škoda, že si Metelka nezaznamenal své dojmy z představení Erbenových „Sládků“! Erben napsal tuto veselohru již za svých právnických studií a r. 1837 ji dávali v Žebráce i na jiných ochotnických divadlech. V Metelkově deníku je o týden později stručný záznam:
Večer se hrálo pro chudé dítky na slabikáře a vytěžili jsme 5 zl. 30 kr.; po srážce 42 kr. za světlo, zůstává 4 zl. 48 kr. Všední den je všední den! Lidé se musí starat, jak by živobytí zachovali, proto se jim do divadla hrozně nechce. A dobře mají.
*
Mezi našimi zpravodaji je vášnivý ochotník vysocký Fr. Rón. Ten své herecké vzpomínky bohužel podrobně nevypsal, ale i tak jeho řádky doplní tuto kapitolu zajímavými podrobnostmi.
Jednou, když mi bylo asi třináct roků, přišel k nám Leopold Patočka – Hanzlů, režisér vysockých ochotníků, a pravil: „Poslouchej, Frantíku! Tvůj dědeček Karlíček Rónů hrával divadlo. Aby to tedy nevyšlo z rodu, přijdeš každou sobotu o zkoušce do tyátru. Tam tobě povím, co a jak budeš v neděli při tyátru dělat. Budeš přenášet stolky na divadle, ale musíš být k tomu nedělky oblečen. Uvidíme pak, co z tebe bude.“ Nikdo tato slova neslyšel tak rád jako já, zvláště když rodiče proti tomu nic nenamítali. Byla to tehdáž pro kluka čest a vymoženost, dostat se do zákulisí divadla a při divadle účinkovat přinášením a odnášením stolů, židlí a jiných rekvisit s jeviště při otevřené scéně před obecenstvem při proměnách, které se konaly bez spuštěné opony. To bylo mé první vkročení na divadelní prkna, která ani ještě nyní, po šedesátileté činnosti, jsem neopustil.
První úlohu, Josefa v „Králi liliputánském“, jsem sehrál o školním představení; první úlohu u ochotníků, prosebníka, v „Císaři Josefu druhém“. Císaře hrál Petr Farský, krejčí. Při této úloze mě chytla tréma, pro mé další divadelnictví tak šťastně rozhodující, neboť v tom nepoznal nikdo trému, ale měli to za úmyslnou hru. Od té doby jsem dostával vždy delší úlohy po řadu let, hlavně komické, mošnovské, později úlohy charakterní, jako mlynáře v „Mlynáři a jeho dítěti“, a jiné a jiné, až letos končím nepatrnými episodkami nikoliv proto, že mi vypovídá paměť, ale sluch mi již v mé osmdesátce neslouží. Při otevření nového divadla jsem hrál v „Paní mincmistrové“ pozounáře.
Uváží-li se, že v divadelních sezónách, trvajících od svátků Všech svatých až přes velikonoce, každoročně se hrálo a já téměř v každém kuse hrál, jest řada úloh mnou sehraných veliká. A nepamatuji, že bych kdy trémou, mimo onu první, postižen byl. Musím však přiznat, že uši, ba i oči mé hledávaly spásu v budce svatého ducha, napovědy, a o nějaké extempore nebo prodloužení slova, nebývala nouze.
Za starých dob, kdy ochotníci nebyli vázáni stanovami a kdy se hrávalo v sále u Zemanů, konaly se jenom dvě zkoušky na divadelní kus: První byla čtená večer v pondělí u Svatých-Pajlů. Při ní starší herci seděli kolem stolu a my mladí na lavici u kamen blíž měděnce. Když jsme měli odříkáno, šel každý domů. Staří však zůstali i po zkoušce, aby se posilnili chlebem, který byl mazaný horčákem, a pravou samožitnou Halánkovou, kterou vždy Pajla měl v zásobě; pro dámy míval sladkou rostopšinku. Vydání za to se platilo z oné třetiny, která z her připadala na herce. Bylť příjem ze vstupného (první místo pět šestáků, ostatní místa k sedění po dvou šestácích, k stání pět krejcarů a děti tři krejcary) rozdělen takto: třetina na vybavení hry, třetina k obci na chudé neb jiný účel a třetina ve prospěch herců. Z této třetiny se platily hostiny při zkouškách a ke konci sezóny se vyplácela peněžní odměna hercům. Tak jsem dostal první rok jeden zlatý, a druhý rok již dva zlaté.
Jedna hlavní zkouška se konala na divadle večer v soboru. Snad jen proto na tu dobu se slušně hrálo, že režisér byl neobmezeným vládcem, před nímž každý měl respekt, a my mladí zvláště.
František Jílek-Oberpfalcer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
