Mládež, která vychodila školu a nepokračovala na studiích, měla opakovací hodiny v neděli odpoledne. Je to asi náběh k nynějším učňovským školám pokračovacím. Máme o nich u našich písmáků dvojí záznam. Pasecký Metelka zaznamenal několik poznámek učitele. Vysočák Rón zase v tom vidí přestálé zkoušky někdejších učedníků.
Neděle, 25. března 1838
Dnes jest první opakování. Jsou sešlá děvčata a chlapci hezky pohromadě, a ještě není tři čtvrti na dvě. Ve dvě se má opakování začít. Jsou to všickni ti žáci, kteří před šesti lety chodili ke mně do školy. Znám každého dle jeho přirozenosti, vím, jak se který učil, vím také, čemu se naučil. Mnohý jest zanedbaný, ne sám, že by vinen byl toho, ale jeho rodičové byli nepilní v posílení ho. Jiný jest zanedbán pro nouzi. Nebylo co jíst, nebylo v čem chodit, a byl hned v útlém věku svém přinucen od svých roditelů, že musil pomáhat jim se živit.
Jsouť také mezi nimi hodní, dokonalí žáci, kteří skrz celých 6 dlouhých let pilně do školy chodili a něčemu dobrému se naučili. A jestliže nepřijdou do špatných společností, stanou se z nich dokonalí jinochové a z děvčat lásky hodné dívenky!
*
Rónovy vzpomínky navazují na to, co jsme od něho uvedli v kapitole městské škole:
Supernaci u učitele Krejče jsem neušel, a to jako truhlářský učedník. Měl jsem dostat výučný list a pak sobě vymoci u okr. soudu v Rokytnici Wanderbuch. Tam soud zapisoval povolení cestovati v říši Rakouskouherské a ve státech Německé říše. Dával se obyčejně na tři léta, měl-li totiž žadatel odvody odbyty; ne-li, pak na jeden rok. Do této knížky zapisovali mistři tovaryšům dobu a vysvědčení o zaměstnanosti.
K potvrzení výučného vysvědčení městským úřadem bylo nutno předložiti též vysvědčení z opakovacích hodin. Opakování to se konalo každou neděli odpoledne ve škole od dvou do tří hodin, do požehnání v kostele. Vysvědčení pak vydával učitel a podpisoval je a razítkem opatřoval farář Nečásek. Vzav razítko černě natřené, přitlačil je na vysvědčení, a nejen přitlačil, ale i razítkem zakroutil a při tom neopominul říci: „Ták, sankta Katharina!“ Ovšem místo Kateřiny byl na listině mazaneček. „Ták, tuhlečky máš a dáš dva šestáčky!“ A tím byla ukončena návštěva školy nadobro.
Co se učilo na opakování? V kostele náboženství a ve škole Krejčův zamilovaný koníček, počty a zase jen počty. Kreslení za mého chození na opakování bylo jen jednou na začátku a to pálenou teresinou nakreslený čtverec a v něm na koso druhý čtverec. To byl též první a poslední výkres, který jsem ve škole nakreslil. Opakovací vyučování zařídil sobě Krejč dost pohodlně. Aby se nezlobil s žáky, zvolil dva, Josefa France a mne. Střídali jsme se u tabule a mořili se vypočítáváním úkolů, kdežto ostatní kluci většinou lelkovali. To nám oběma nebylo po chuti, i uradili jsme se, že budeme Krejčovi stávkovat. Já začal tak, že jsem mlel špatně násobilku 3 x 4 = 8. „Cože! Kolik že je 3 x 4?“ rozkřikl se na mne Krejč. „Šestnáct!“ odpovím. „Každá baba může tě ošidit!“ To jsem rád slyšel a místo u tabule přenechal jsem Francovi. Ale ani s ním učitel nepochodil, neboť i ten nedovedl (nechtěl) sečíst 2 + 5. Školníkův zvonec, oznamující konec vyučování, zabránil následkům výbuchu učitele, který poznal naši vzpouru. To nás po několik neděl zbavilo počítání. Na naše místo nastoupil Ferdinand Polouprutský (Ferda Patočků), kolářský učedník. Ale ani tomu se nezamlouvalo počítání u tabule. Navedl své kamarády z lavice, aby mu, až ze školy uteče, vzali učení (papír s perem). Když byl zavolán k tabuli, nadiktoval mu Krejč početní příklad. Ferda jej začal tak nesmyslně řešit, že v tom bylo vidět úmyslnost, zvláště, když se ho učitel zeptal, co to dělá, a on odpověděl: „Počítám!“ Při tom se Ferda obrátil s úsměvem k nám v lavicích. Krejč, rozzloben, chtěl mu dát pohlavek. Ferda však uhnul, takže se Krejč rozpřaženou rukou uhodil o tabuli. Ferda pak se slovy „Počítají sám!“ zmizel ve dveřích a vícekrát se na opakování neukázal. Ač byl mnohem kratších nohou než Krejč, přece se nedal chytit. Snad vzpoura naše nebo cosi jiného bylo příčinou, že místo Krejče při opakování nastoupil Smrček, který pěstoval místo počtů krasopis, spíše škrábopis. Napsal totiž křídou na tabuli něco z čítanky a to jsme měli krasopisně napsat každý na papír. Málokdy se však přesvědčil, zdali se skutečně krasopisně píše. Když pak tak přece jen někdy učinil, shledal obyčejně místo krasopisu načmárané čertíky, vykukující z lesa – jednou u mne.
Z toho je zřejmé, jak bezúčelné byly opakovací hodiny, ubírající chvíli volného času v neděli učedníkovi, na němž se požadovalo za celý týden všecko: moření se u řemesla od časného rána do noci, ba i v noci, vykonávání rozličných domácích prací, v létě práce na poli, opatrování mistrových dětí, v neděli být v kostele jak při hrubé mši, tak odpoledne na požehnání.
Přísně se tehdy dbalo, aby mládež byla přítomna bohoslužbám; kdo z mládeže, hlavně kluci, spatřen byl po odzvonění na hlavní mši v ulicích nebo na náměstí, hnán byl do kostela.
Každé oddělení mělo své stanoviště v chrámě před brankou. Děvčata na polovině strany ke kazatelně, chlapci školou povinní na straně k oltáři Panny Marie, učedníci mezi lavicemi a oltářem mariánským, na podlážce oltáře sv. Barbory a kolem něho i za zpovědnicí. Tam hlavně jsme byli umístěni učedníci vysočtí a s námi staroveští, s nimiž jsme se často potýkali. Jednou Josef Housa-Krčovský přinesl sobě na nás železný svorník od vozu a tím nás šťouchal. Ale špatně pochodil! V kněžišti (presbyteriu) stávali dva policajti v parádě, Lang a Ferdáček, v helmicích podobných obrácené čtvrtci s černožlutou prýmkou na hořením okraji a černožlutou kokardou a šiltem. Ti Argusovým okem po nás pásli a nezbedu zavedli za branku před hlavní oltář. Tam musel do konce mše stát a po mši dostal v sakristii vyhubováno Osud ten stihl i Housu. Mimo to počkali jsme si na něj vysočtí kluci pod Varoulovou stodolou a tam jsme ho důkladně vyhrudovali. Bylo to právě v neděli po Božím těle a v ten čas tu bylo ještě hodně sněhu.
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
