Nad dušemi podkrkonošského lidu měla v minulých věcích velikou moc církev katolická. Bývali tam jinověrci. K soupisu osob v boleslavském kraji z r. 1651 je připojena poznámka: „Velmi mnoho kacířů jest zutíkalo, někteří do Slezska, jiní v horách krkonošských se zdržují, také v lesích.“ Ale protireformace tu konala pronikavé missie. R. 1754 působil ve Vysokém sám fanatický horlivý jesuita Koniáš. Ve staré pamětní knize se o tom čte tento zápis:
Léta Páně 1754 v postním času k nám do města Vysokýho přijeli P. T. páni missionárové tovaryšstva Ježíšova, dva: pater Antonín Koniáš, superior, s druhým svým tovaryšem. U nás své kající kázání skrze 14 dní konali. Při které jejich zde duchovní práci a kající pobožnosti, aby pobožná viditelná památka zůstala, postaven velký, vysoký kříž, jenž slove crux missionis, na kopečku před kostelem.
Zpráva je stručná, ale z toho, co víme o Koniášovi, dovedeme si představit, čím bylo těch čtrnáct dní vyplněno. Koniáš dovedl vylíčit tam muka zatracenců, že ženy usedavým pláčem dávaly najevo svou kajícnost. Mnohdy z vlastního vzrušení, jak hřímal horoucím peklem, na kazatelně až omdlel! Pod věčným trestem smrtelného hříchu zavazoval své posluchače, aby mu dodávali k prohlídce všechny knihy. Za ty, jež shledal kacířskými bludy porušené, rozdával své náboženské tisky. Do Vysockého přišel už 63letý, z Hradce Králové, odkud konal missionářské výpravy do Čech i na Moravu. Tou činností vyplnil 37 let svého života.
Čtrnáct let po Koniášovi mělo Vysoké missie zase. Zpráva o nich jest již obšírnější.:
Léta Páně 1768, dne 6. července měsíce, od její cís. a král. Mil. a paní p. p., též nejvyšší duchovní a světské instance, vysláni P. T. páni missionárové čtyři, totiž P. Josef Kegler, superior, s třemi svými tovaryši Tovaryšstva Ježíšova, k nám do města Vysokýho přijeli. A svý kající kázání dne 10. začnou, totiž:
Zrána 8 hodin se začínalo první malý a po témž tak nazvané hrubý kázání v rynku, v jejich vystavené kapli. A potom jedenáctou hodinu celé shromáždění do kostela jdoucí, tam po mši svaté sloužené požehnání s velebnou svátostí oltářní.
Na odpoledne ve dvě hodiny též dvoje kázání, jakž nadepsáno. A po témž též požehnání s velebnou svátostí oltářní každodenně se konalo. Což trvalo 8 dní.
Devátý den za dušičky v očistci kázání a dětí od 8 do 14 let vyučování a všech zpovědi. Nato 10ho téhož veřejný příjímání.
Tak zde 14 dní trvali.
Z doby mezi dvěma misiemi je u Vysokého alej šesti barokních soch. Poslední z nich, mohutná podoba sv. Josefa s Ježíkem v náručí a se dvěma andílky, držícími tesařské potřeby, má vytesán nápis: „Jakub Nečásek právě tu když stavěl, Kegler vrchní kajícnosti cestou jel, svatou štátev i vodu vlastně světil.“ To je týž superior Kegler, který se z Vysokého ubíral na Příchovice.
Ostatních pět soch je téměř v jedné linii na pozemcích, jichž držitelem tehdy byl uvedený již Jakub Nečásek. Pěkná je socha první, Jan Nepomucký při cestě ke Tříči, kousek pod vysockým náměstím. Má nápis „Přijmi, nebe, oběť již dal ke cti Boží Nečásek“ a z chronogramu vychází 1762. Odtud směrem k připomenutému sv. Josefu následuje štíhlý sloup s podobou sv. Antonína majícího na ruce Ježíška; je datován rokem 1764. Dále V loučkách je úsměvná sv. Barbora, která drží v ruce kalich. Na podstavci je text: „Tato studánka i s stromem svěcena na věčné časy od pana pátera Matěje Šmída, missionáriusa.“ Chronogram dává 1768. Potom u cesty po Tříčských vrších stojí štátev Mariánská, tvář k nebi obrácenu a se vztyčenou pravicí. Její nápis je: „Dal (za) sebe a děti Jakub Nečásek“ (1762). Poslední, sv. Václav, byl kdysi na cestě V šachtách, ale když se jeho podstavec zřítil, zdobí od r. 1860 chrámový portál vysocký, jedinou zajímavější to památku architektonickou.
A tak zde stojí alej barokních památníků z let 1762-1768, z posledních desítiletí vlády Marie Terezie, kdy byl u nás absolutismus světský i duchovní. Jejich materiál je červený permský pískovec, jaký převládá v okolí Nové Paky. Náklad na ně byl jistě značný, ale proč byly postaveny a za jakých okolností, o tom není písemně dochováno nic. Je to tím nápadnější, že z XVIII. věku máme zprávy o věcech mnohem podřadnějších.
Sochy postavené Jakubem Nečáskem jsou němí svědkové dob, kdy kraj pod horami byl oddaně katolický. O tom nám písmáci zachovali jen zprávy kritické, neboť pokrokovost je v samé podstatě písmáctví. Ale dolánecký Josef Dlask, ctitel světské vrchnosti, je také nadšený velebitel církevních slavností. Co všechno se od něho dovídáme o položení základního kamene ke kostelu ve Všeni, jež leží asi na půl cestě mezi Turnovem a Mnichovým Hradištěm!
*
1836 dne 5. Juli zakládali nový kostel na Všeni. Nejprve byla muzika. A pod věží byl ten kámen uchystaný v jámě gruntovní, asi 1 a půl lokte v kostku do čtyř stran otesaný na želízka. A do něho byla v prostředku čtyřhranná díra, asi půl lokte v kostku hluboko. A na to zase takový, co by se tam vešel takový kámen místo čpuntu.
A když tam kníže Rohan po stupních vešel, napřed se kněží dlouho modlili. A tu pak vzal vikarius z Hradiště Petr Nigrin ysop a ten kámen posvětil. A pak vzal kníže Rohan plechy cínový a měděný zlatými slovy a dal do tý skrejšky, a trochu peněz tam vsypal. A vzal ten kámen aneb klín a pěkně tam strčil. A dali mu lžíci zednickou, samé pentle otočenou, a dal na to třikrát vápna. A podali mu kladivo, též samé pentle, a zase na ten kámen třikrát udeřil, až jej dorazil.
A tu se střílelo ze čtrnácti moždířů a muzika hrála s devatenácti muzikanty. A pak šli k oltáři. Pět kněžů sloužilo mši svatou a jen všenecký kaplan na housle hrál. To byla slavná, zpívaná hrubá mše svatá.
Po mši svatý vyšel kníže z toho celtu, který před oltářem měl. A tu byl černý praporec z Turnova zednický a korouhle. A šli všichni do fary okolo všeho kamení neb foroty na krchově. Napřed šlo 80 nádeníků s lopatami a motykami. Za nima 30 tesařů; měli sekyry, pily, klamry na ramenách svých. Pak za nimi 50 zedníků se svýma potřebami; za nimi jejich mistři s praporcem. Za nima šli kněží s korouhlema. A za nima šel kníže a vona. Pak za ním nesli na polštáři portelovým tu lžíci a kladivo, neb to cekmistr zednický přes celou mši svatou držel před ním v ruce. Za nimi šli muzikanti; dělali krásnou muziku s bubny. Za nimi šli ouředlníci svijanský, loukovský, sychrovský, semilský a lomický a jiný. Za nimi šli všecky polesný a myslivci a jiný páni až k faře. A tam měli oběd. A ostatní 4 sudy piva dostali k obědu.
*
S nemenším obdivným zaujetím vylíčil Dlask parádu při biřmování:
Roku 1845 přijel pan biskup litoměřický biřmovat dne 22. srpna v pátek odpoledne. Ve 4 hodiny sme přijeli z naší rychty a z druhých rychet proti němu na Hvězdu. A tam na Hvězdě byla brána ozdobená kvítím a chvojím ze dvouch pyramitů. A byly čtyry praporce na nich nebo fangle, jako měli inžinýrové: žlutý s modrým, zelený s bílým. A já sem dostal na koně modrou a bílou a syn Josef dostal červenou a bílou. A tak s ním přijeli sedláků z Loukova, asi 16 na pěších koních, a pak kočáry a nám ho odevzdali.
A tak já se synem jsme s těma korouhlema jeli v pořádku napřed. Před námi ale jel pan achtner a pan polesný z Nového dvora. A za námi jeli dva trumpetři až do Jenšovic.
V Jenšovicích byla sláva, špalíry od silnice až k faře. U fary byla zase brána krásná a vysoká a po stranách vrátka. Na ní velký nápis Sláva pastýři dobrému. A také samé lampy a květiny. Neb na ní pracovalo devět tesařů po tři dni. Od fary byly špalíry až ke kostelu a na dveřích zase brána krásná.
A tak sme ho vyprovodili mimo kočáry se 44 koňma až za město na vrch Hůru. Však trumpetové porád troubili a tak se lid městský z domů všech ven vyhrnul, že sme potřebovali policií plac dělat. Pak sme se u radchousu zastavili; však lidu byl plný rynk. A pak sme jeli pod radchous do té ulice v pořádku až na vrch Hůru.
A tam jsme se rozloučili. A pan biskup nám dal požehnání a tuze ho to těšilo. A jel do Libuně a my sme zase jeli v pořádku tou hoření cestou pod hrubý kostel a pěkně přes celý rynk dolů. A trumpetři porád troubili. Ach, to byla schůzka lidu! A tak sme všichni jeli stejně až na Rohozci přes dvůr před pana vrchního. A dávali jsme všem pánům dobrou noc. A pak jsme dostali k nám půl sudu dobrýho piva.
Dolánky jsou sice již v kraji, ale stejné byly poměry též u samých horáků. Vysočtí rok po katastrofálním požáru připravili na počest biskupovu hostinu, že vzorný učitel Ďoubalík sotva nalézá slova, když ji chce vylíčit v pamětní knize vysocké školy:
Dne 28. června 1835 roku poctil naše město nejdůstojnější otec Jeho Milost Pán Augustin Bartolom Hille, biskup litoměřický, k udělování svátosti sv. biřmování.
Okolo páté hodiny odpoledne teprv šlo se ke vznešeně připravenému stolu, a sice do domu p. Františka Noska, toho času tabáčního skladníka, a to z té příčiny, poněvadž po smutném pádu ohně vysockého nový farní dům ještě postaven nebyl, a tam, kde místní důstojný pán, P. Josef Kramář, bisk. vikář a farář vysocký, prozatím bydlel, k takovéto vzácné a skvostné hostině přiměřeně místa nebylo.
Tato skvostná, po knížecku nákladně předkládaná hostina byla nákladem místního pp. vikáře a faráře, kterému nejsrdečnější působilo radost, že tak vysoce vznešenou společnosti, z důstojného duchovenstva a z urozeného úřednictva pozůstávající, u jeho stolu mohl po knížecku vyčastovati . Vše bylo při stole mělnickým, rejnským a bruckským vínem občerstveno a oživeno a jaksi velebně rozveseleno. Když však se skleničky žampánským až přes vrch pěnící při dlouhého žití přání nejdůstojnějšímu otci vzhůru pozdvihly a Jeho bisk. Milost sám okraj skleničky naplněné na pysky k vyprázdnění přisadil, zachrochtěla venku střelba z bucharů při zvuku trub a kotlů.
Po skončeném skvostném stolování, již po sedmé hodině k večeru, opět k odjezdu z Vysokého do Roprachtic se přikročilo. Při přání všeho dobrého veškerého přítomenstva a při žehnání k provázení slavného průvodu (procesí) jak malými kostelními, též i velkými cechovními korouhvemi šlo množství lidu malého i vzrostlého, též při hudbě a střelbě velký kus za město k Roprachticím. Také od pp. úředníků a veleb. duchovenstva až do Roprachtic byl provázen.
Tuto památní slavnost poznamenal Josef Ďoubalík, vzorný učitel v místě.
*
Uvedené výmluvné dokumenty doplňujeme ještě výslovným svědectvím Josefa Kramáře:
Duchovním, jmenovitě farářům, dařilo se dobře. Příjmy měli hojné, deputáty v pivě a palivu, desátky v zrně a jiné obdobné dávky. Pan farář vysocký měl ročně deputátu 24 sudů piva a 40 sáhů dříví. Desátky některých far přesahovaly až 300 korců v zrně, kromě 20 a 100 korců pozemků k faře náležejících k stálému užívání. Některá fara vynášela tolik, co malý panský statek.
Podle starého zvyku dávala obec vysocká svému duchovnímu pastýři k pouti kateřinské tučné tele. Navzájem pohostil pan farář celý magistrát a čelnější měšťany v pondělí po pouti skvostnou hostinou.
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
