Předchozí kapitoly svědčí, že byl v podhoří dosti čilý život kulturní. Viděli jsme, že se hrály i zpěvohry, a bez hudby nebylo ani představení činoherní. Všimněme si nyní, co říkají naše zprávy o vlastním pěstování hudby a zpěvu.
Josef Kramář píše o Vysokém:
Městečko naše bylo sice poddané, ale požívalo mnohem větší svobody nežli později v dobách konstitučních. Divadlo se hrávalo beze všeho obmezení a bez censury. I majitel panství je občas navštěvoval. Pěstovala se hudba, a velmi okázale. Skladby Mozartovy, Haydnovy, Beethovenovy a jiných čelnějších mistrů byly u nás obecně známy a u veliké vážnosti. Purkmistr tehdejší Nigrin, bývalý hudební kapelník, řídil jako velmi schopný hudebník hudbu v divadle, kde i malou operetku Okouzlenou citeru k zdařilému provedení přivedl. I velké oratorie se provedly výborně v kostele, např. Čtyři roční časy, Kristus na hoře Olivetské. Na těch produkcích mělo podíl více než sto hudebníků domácích a přespolních i zdaleka. Nebylo snad ani jediného čelnějšího občana, který by se v hudbě nebyl znal. Bylo tedy snadno provozovati zdařilou kostelní hudbu a občas se baviti kvartety, kvintety, sextety atd. Veškeré neobyčejnější hudební nástroje, jako lesní roh, polnice, pozouny, fagot, klarinety, hoboje, flétna, pikola, bráč, violončelo, byly tu zastoupeny. Zvláštní hudební nástroj, jehož jsem později nikde více nespatřil, trumarina, byl u nás domovem. Byl to smyčcový nástroj s dutým, hranatým, k vrchu zkosilým tělesem jako u harfy a dlouhým krkem. Měl výšku dospělého člověka a opíral se jako basa, krátkou, strouhanou nohou o zem. Na jediné tlusté střevové struně, která po délce natažena byla u jiných smyčcových nástrojů, hrálo se smyčcem, ale nahoře na krku, kdež se prst na strunu pod smyčcem kladl a dolů až ke kobylce jezdil. Zvuk, jejž nástroj ten vydával, podobal se zvuku trouby, trumpety, proto bylo lze traumarinou celé intrády provésti.
Jiný, nyní již zavržený hudební nástroj byl kolovrátek (niněra). Bylo to těleso velikým houslím se podobající, ale opatřené příklopem, podél klapkami a na jednom konci klikou. Nástroj ten se pověsil pomocí pásu na krk, nebo se postavil na stůl, aneb položil na klín, když se mělo hráti. Pravou rukou se točilo klikou a levou se sahalo na klapky. Zvuk se podobal zvuku fisharmoniky, ale nebyl tak jemný.
Kytara byla příznakem vzdělanější mládeže a dospělejší student by se byl velice styděl, kdyby nebyl uměl brnkat na kytaru.
Čelnější hudebníci z okolí navštěvovali občas mé rodiště. Mezi těmi vynikal zvláště náruživý hudebník páter Barten, kaplan na Polubném, který řídíval veškeré větší produkce v okolí.
Chodíval k nám jistý Metelka, starý žebrák ze Sklenařic, po celém okolí známý jako deklamátor, který uměl přednášeti všeliké biblické i jiné dějepisné úryvky s obzvláštním důrazem. Toho když jsme dopadli, nepustili jsme dřív, až nám komedii zahrál. A to on rád učinil, když jsme mu dali dva nebo tři krejcary. Celá ta komedie byla deklamace ve verších, kterou sem tam chodě, po slokách rázem vyřknutých přednášel a každou sloku udeřením holí o zem dotvrdil.
*
Zpod Krkonoš chodili hudebníci do světa, někdy hodně daleko. Preceptor Metelka si zapsal tyto vzpomínky na své muzikantské začátky:
Duben 1842
Když jsem přestal chodit do školy, seznámil jsem se s jakýmsi harfenistou, a ten se mi nabídl, zda bych chtěl s ním někam do Němec na cestu; on to jmenoval rajzem. Prosil jsem otce snažně, aby mi bylo dovoleno na tři nebo nejdéle na pět dní do světa. Po dlouhém sem tam přemítání dostal jsem dovolení. Ve středu jsem se vypravil do světa. Housle do šatu, několik grošů peněz mi otec na chléb dal a dobrých naučení asi půl kopy, co by na týden stačily. A tak ozbrojen táhl jsem od domu do ciziny. Harfenista napřed, já vzadu jako pes.
Kde byl veliký dům a veliká stodola, mlýn, hospoda, dílna, fara, úředníci, tam jsme se zastavili, a co jsme uměli, nechali se slyšet. Dobře, až předobře to šlo. Peněz, krásného chleba, něco k pití všudy jsme obdrželi. A na noc k pekaři nebo do mlýna. Večeři mlynářka dala a po večeři se jim za to zahrálo. A byl-li tam veselý mládek a čilý stárek a mladá děvečka, smál se mlynář, když si tito potančili, a my několik grošů z nich dostali. Zkrátka, já pátý den navečer ze světa byl doma a sedm zlatých jsem přinesl. Můj otec nebyl boháč. Já z dětinské lásky jsem mu ty peníze obětoval, a to mi způsobilo přízeň a dovolení, že vždy po několika nedělích jsem směl s harfeníkem do světa.
Mohu říci, štěstí nám přálo, vždy jsem peníze přinesl.
*
Ještě zřetelněji dávají nahlédnout ke kořenům podkrkonošského harfenistství řádky Fr. Róna:
Otec můj František Rohn se narodil dne 4. října 1824. V desátém roce svého věku, když město Vysokého hořelo, byl na zvonici kostela zvonit na požehnání svatoanenské. Když pak kostel zachvátily plameny, snesl jej na zádech s věže tehdejší kostelník Václav Nečásek. Oheň ho jako kluka asi příliš nevystrašil, neboť za Varoulovou pazdernou, kam se snášelo, kdo co mohl zachránit z majetku, tam se usadil u koše křížal hokyně Růzy Bělochovy a křížaly pojídal, až ho majitelka od koše zahnala. Bez nějakého pohlavku se to ovšem neobešlo.
Jako žák farní místní školy učil se hudbě na lesní roh. Tehdejší kantoři a jejich pomocníci (preceptoři) pěstovali zpěv a hudbu, ovšem chrámovou. Tak prý, nežli Vysoké vyhořelo, byl ve zdejším kostele pořádán hudební koncert, při němž účinkovalo 100 hudebníků ze širokého okolí, za dirigování kaplana z Polubného. Koncert ten se pořádal v kostele proto, že v něm byly největší varhany z celého okolí.
Sdělení toto jsem slyšel od samého Kramáře Břížkova, který při tom koncertu hrál na violu. Za kantoření Josefa Ďoubalíka byl preceptorem ve Vysokém Bachtík, pozdější kantor v Jesennném. Ten ze svých vysockých školáků vycvičil sobě kapelu; mezi nimi byl též můj otec. Hochům byl seřízen stejnokroj. S takto vystrojenými a v hudbě vzdělanými chlapci vypravil se Bachtík do Sychrova, kde v zámku před knížetem Rohanem koncertovali, pohoštěni byli a pochvalu obdrželi a na penězích tolik, že za ně seřídili pro vysocký kostel plechové hudební nástroje, pozouny, lesní rohy (bez klapek), trumpety atd. Z toho se již nic nezachovalo. Poslední lesní roh a pozoun vídával jsem v divadle. Tympany byly čtyři, dva veliké a dva menší. Upotřebeno jich bývalo o slavných průvodech církevních. Tympany tyto byly zrekvírovány v čas světové války k potřebám válečným.
Otec měl tři sestry, Alžbětu, Veroniku a Annu. Alžběta v dětském věku stonala od černých neštovic, přitom oslepla na obě oči. Dědeček chodil s ní od lékaře k lékaři, i v Návarově u lékaře s ní byl, ale vše marné. Zdálo se, že už zraku nenabude. Jednou o vánocích na Štědrý den o půlnoční byly babička s Bětuškou a s tetkou Ančkou doma samy. Modlily se. A tu babička povídá Anče: „Ještě se pomodlíme Otčenáš, aby Pán Bůh naší Bětušce zrak navrátil.“ Sotva se Otčenáš domodlily, zvolala Bětuška: „Hej, mámo, já vidím!“ – Tomu babička ani uvěřit nechtěla, ani ostatní domácí, kteří z půlnoční přišli. Všelijak ji zkoušeli. Tak tetka Anna se jí ptala, jaké barvy má pentle na čepici, a když řekla, jakou, uvěřili, rozplakali se a modlili se na poděkování Bohu.
Když dospívala a naučila se od matky hrát na harfu, chodily po Čechách kolem Prahy a hlavně kolem Mělníka. Po matčině smrti utvořili kapelu: Novák harfu, teta Bětuška harfu, Nosek trumpetu a Rechcigel trumarýnu (tromba marina), jednostrunný to nástroj, na který se smyčcem po struně jezdilo nad zvláštní kobylkou a nahoře flažoletně tóny chmataly. To dávalo tóny podobné trumpetě. Přezdívalo se nástroji tomu „koňská noha“. Všichni čtyři neznali not, a přece podle sluchu dost písniček nacvičili a s nimi se pustili do světa a ze světa vždy nové přinesli. Ovšem i národních, jako „Hranice vzplála, tam na břehu Rýna“, „Měsíček jak mazaneček“, „O posvícení, všechno to voní“ a jiné a jiné.
Tehdáž harfeníci i harfenice hráli na harfu do tance kvapík, polku, mazurku, i rozličné písně zpívajíce, hrou na harfu sebe doprovázeli. Bylať mládež obojího pohlaví zpěvná a ve Vysokém a zajisté i v celém podhoří scházeli jsme se děvčata a chlapci, mládenci a panny, téměř každodenně večer na přástvu, obyčejně v domě, kde měli jednu nebo několik dospívajících děvčat a byli shovívaví k bujnému někdy mládí. Tam děvčata obyčejně pletla punčochy. Málokterá z nich ještě předla; přádlo již zacházelo nadobro. Tam se bavili společně vypravováním a hlavně zpěvem. Bylo pro nás hochy událostí, když harfeníci, hlavně Novák, přišli ze světa a nové písně zpívali. Melodie se brzy zapamatovaly a byli jsme šťastni, když text některé písně nám Novák diktoval, abychom si jej mohli napsat.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
