Hudba nedoprovází jen církevní obřady nebo slavnostní chvíle života. Bez ní se neobejde žádný živelný projev lidového veselí.
Nejnižší formu taneční zábavy nazývají horáci šejdovec. To se tančilo při harfě nebo při kolovrátku, harmonice apod. Fr. Rón vypravuje tuto příhodu ze šejdovce:
Hrávali jsme s Františkem Votočkem, oba úředníci, o šejdovcích. To byly taneční zábavy učedníků, ano i starších mladíků a děvčat, chodících do přástvy v soukromém domě a tančících buď při hře na harfu nebo při dvojích houslích. Jedenkrát se však šejdovec pro nás špatně skončil. Konal se v neděli po požehnání u rodičů Josefa Nečástka, učedníka u klempíře Vincence Nečáska, tehdejšího starosty města, přísného hlavně na učedníky. Když my, houslisté, řezali právě kvapík, při němž vesele učedníci s děvčaty křepčili, zvolal kdosi: „Půlmistr se serbusem jdou!“ Rozutekli jsme se každý, kam kdo mohl. Pepík vlezl do komína, ale i tam ho přísný půlmistr a zároveň lehrmistr vyšťoural a hned mu pár pohlavků uštědřil. Serbus Václav Špika byl stará vojna, okresní posel, ředitel místní moždířové střelby a obecní žalářník; žalář byl v jeho vlastní obývací světnici. Tam v koutě u dveří byl špalek, kde kterému vězeň, většinou tulák, byl připoután. Serbus ten přísně nehledal, ba oko přimhouřil, aby nikoho z delikventů nenašel. Těm, kterým nepopřáno zmizet, starosta zle hrozil připoutáním ke špalku a předvedením k soudu. Ale po velikém hrožení a strašení zůstalo toliko při zákazu, nikdy již šejdovce nepořádat. Také jsem již nikdy o šejdovci nehrál.
*
O vlastních muzikách se rozpisuje na mnoha stranách pasecký pomocník Metelka. Jeho chudé zaměstnání učitelské ho nutilo přivydělávat si hraním po hospodách s kapelami muzikantů a přitom nasbíral jeho pozorovací bystrozrak mnoho zkušeností. Jeden jeho pesimistický záznam zní:
Pondělek, 22. dubna 1839
Před čtyřmi a pěti lety, sotva bylo po službách Božích odpoledních, již muzikanti – a ne jen aby se řeklo muzikanti, byliť to páni muzikanti! – hrnuli se dolů k mostu, kde již vyškrobené, vyfintěné Němkyně rukávy bělounké načechrávaly, se utahovaly a jako loutky na odiv stavěly.
Jinochové, podle nejnovějšího vzoru fraky střižené, špičky límců na bradě rovnali a pak jaksi pánovitě skovávali bradu hloub do bonapartu. Lahvice, z nichž špunty se dobejvaly, dělaly povyk, že mnohý jako hrdina Nasavský, jako Jiří Poděbradský se domníval, že bitvu vítězoslavnou svádí. A též již při třetí lahvici že zlezl třetí náspy.
Nedočkavost hudců jich popouzela k zlosti, že již již se houpavé nehrají. Jak pravím, byl to nejen trojlist zhejralců, nýbrž na 100 jich čítati mohl.
Co ale jest příčinou času nynějšího, že se krčma podobá nějaké zpustlé jeskyni? Co jest v tom za hlavní chybu, že až noční dobou a pozdě při půlnoci se připlazí několik jinochů a podobají se kuřatům a děvčata krotkým jehňatům? Jedním slovem, olověný čas! Tkalci, kteří dostávali od kusu 30 zl. víd. měny, dostávají sotva polovičku. Obchody a ostatní průmysly jsou zdrhnuté na niti zlého času, zlého očekávání pádu přehrozného.
Tak Bůh krotí svět a lidi v něm. Dobře se pamatuji, pro nic a za nic bitva, pranice, sváry, různice, nenávist jednoho proti druhému, přeplácení se penězi, chlubení zámožností. Nyní ale jsou tak pokorní, tak moudře živi, hádal bych, že ani mudrctví posluchač nejde z university moudřejší po hodině než tito, kteří byli ztratili nebo utratili, což asi jedno, dvacetník stříbra.
*
Zvláště poučné jsou Metelkovy dojmy z večírků a plesů. Jsou to pravé reportáže ze zapadlých časů, neobyčejně živé pohledy do společnosti. Studenti si před stoletím udělali ve Vysokém takovouto zábavu:
Dne 1. září 1837
Studující mladíci se přihrnuli z velikých měst na dvouměsíční prázdniny. Poněvadž jsou již vzrostlí co nebenosné jedle a rozličných známostí mají, nepominuli i také cizích studentů pozvat do Vysokého k jakési veselosti. Byloť to právě v neděli, an říkali pomocníku vysockému, by opatřil dobře uspořádanou a ssouhlasovanou hudbu. Stalo se. I já jsem byl dožádán, bych přišel troubit. Přijdem tam, poptávám se zlehka, kde ta veselost bude. Za odpověď mi dáno, že u pana přednosty. Dost rád jsem byl, neboť jsem věděl, že jest čipera. Přijdem tam, u dveří stojí stůl, na něm ve dvou černých stojanech dvě tlusté svíce, jako příprava ku přísaze. Rozsadíme se, připravíme všecko a spustíme nejnovější pochod do E, sami pro sebe. Živé duše z hostí tam nebylo. Pan přednosta na uvítanou přinesl nám kamennou, břichatou báň, do které as 12 pinet piva ses vešlo. Chodila milá báň kolkolem a mnohý, když ji byl od úst odtrhl, měl oči ve studýnkách.
Rozlítnou se dveře a již se valí rozdílnost lidská skrze ně do tančírny. V třetím roce právník, po boku krásné děvče.
V patách za ním jeho bratr, profesor humanitní, s dívenkou, která u paní radové celý rok na cviku byla. Studenti z gramatikálních škol a medikusové, bohomluvci a měřiči kreslovní, ze školy varhanické i z konservatorium. Bylať to směsice hladkých nových kabátů a rozdílnost s měnivostí vest a rozličnost druhů kartounek.
Právě zazněl od Strause „Noční tulák“! Šoust, šoust, a již se to honilo na urážku kolkolem světlo rozhánějících gigantických, v nově zavěšených lamp. V rukou plstěné kloboučky, buď bílé nebo černé, černé rukavičky na rukou; zčechrané dle nejnovějšího vzoru vlasy; na krku mašle jako z máminy kukly; atlasové náprsníky. Hromada drahých kamenů zářila ve slintáčku, zastrčených na špičatých jehlách. Ač se mi zazdálo, že to nejspíše bude turnovská komposice. Fraky střižené s dlouhými křídly a knoflíčky jen tak malé, jako králičí očko. Na nohách žádné boty, nýbrž lehýčké střevíčky s postranními přezkami.
Děvčata v svém ustrojení předčívala daleko mužské pohlaví. Celního dcera zdála se býti jako královnou plesu dnešního. Co anjel z jiných světů byla ozdobena nad sníh první, který pokrývá o sv. Václavě naše Krkonoše bělavým rouchem kmentovým. Kadeře spuštěné po bílém krčku, havraní barvy. Přes sebe mělať, jako mívají pobočníci vojenští, jakýsi lehounký, jako karmín červený pás, aneb lépe závoj, což obzvláště činilo ji tím zanímavější v tanci, neboť se podobala větrní bohyni. Celou noc by byl žádný nedostihl ruku bez rukavičky na rukou. Ženské, takové krátké angorové botky šněrovací na nohách, lítalo vše kolem, jako ve Špaňhelích o závod když se jezdí.
Po každém kuse mužští s druhým pohlavním kolkolem se vodili; o čem vlastně byly jejich rozmluvy, nevím.
Tuť děvče české, sotvaže stěžkem stavu je se doptat na cestu po německu do Frýdlantu! Tady se pustí s filosofem do hádky německé, vysvětluje, zvědavá, chce rozumět tomu, onému. Div zlostí že jsem nepraskl! Jsou to Čechové? Jsou to Češky? Půl hodiny potom postaví se jich šest doprostřed světnice. Jeden z nich přijde k našemu stolu, u kterého jsme právě pohodlně z báně pili, a žádá, by se jemu dal tón, a sice dis. Já nevěděl, proč. Sotva obdržel, oč byl žádal, spustí hlas, až se všecko třáslo. Však kuráž u ucha mého! Bylať to píseň německá. Když dozpívali, tuť se všech stran a úst zavzní pochvalné „Bravo“ Bravo!“ Já seděl a necekl jsem ani to nejmenší. Pomyslil jsem sobě: Škoda, stokrát škoda, že bydlíte v Praze, v sídle, kdež Otakar a Přemysl byli a ouřadování české bylo! Zpívali ještě jednu a ještě jednu a pořád německy. Já to nemohl již přes srdce snést. Vstanu, když byli dozpívali, a hlasitě po jiných zvolám: „Výborně, výborně, Čechové, zpíváte německy!“
Zůstalo ticho jako v hrobě po těch slovech, ale opovrženě se na mne podívali, jako by řekli: „Ty jsi jeden tejrač!“
Po chvíli začne kdosi tak nenadále zpívat: „Dej nám Pán Bůh zdraví v boleslavském kraji, dej nám Pán Bůh zdraví, dej!“ Nejen pět že by jich bylo zpívalo, ale zpívali všickni spolu, mladý jako starý, učený jako neučený, a to bylo veselé. Když přestali, žádný nekřičel „Výborně!“, poněvadž každý zpíval. Byloť jen veselé tváře patřit, na nichž nevinná radost spočívala. Hrálo se opět a tancovali…
*
Zvláště obšírně se Metelka rozepsal o tom, co zažil, když hrál na bále v Návarově:
Středa, 2. března 1842
Bylo to v sobotu před Jména Ježíše. Přijdu do Vysokého, vypravuje mně Bachtík, školní pomocník, že si návarovský pan důchodní pro něho poslal, že by s ním rád vešel v smlouvu strany zejtřešního bálu. Jedním slovem: smluvili se. Ten žádal 30 zl., jíst a pít. Dobře! Já byl ustanoven basu hrát.
Ani mi nechutnalo doma jíst, těše se na pamlsky bálovské. Basu do plachty, asi dvacíti lokty špagátu jsme ji ušněrovali. Šmytec jsem hned doma kalafunou naprudil. Ustrojím proramenice, vezmou basu na bedra a táhnu k Návarovu. Sotva čtvrthodinu popojdu, již jsem ní popohazoval. Basa je přec jen těžká muzika. Když jsem se dostal do Stanova, tu z těch chalup staří, mladí, velcí, malí vybíhají ven. Jako bych to nedvěda ved, vykukovali zezá sloupů. Stádo chasy se ke mně přidružilo a ti kurážnější pokřikovali na mne: „Strejče, zahrejte nám! Strejče! Strejče, zarumplujte!“ Já se ani neohlíd a táhnu jako do zaslíbené země hájem dolů k blahoslavenému Návarovu. U samého Návarova potká mě cikánka. Přes kopu let již měla, hlavičku porculánovou v ústech. Pouštěla lunty dýmu, jako celé Uhry kdyby jí i s tabákem náležely. Honem chce mi hádat. A byl bych si dal něco říci, ale dva lidé se nás dohonili, kteří mě znali. Ti mi učinili překážku.
Zrovna s basou do hospody k Horáčkovi. Basa celá bílá, neboť se pomalu kroužil sníh. Nechám ji v síni. Sám jsem si nechal v sednici nalejt pivo, ne ze žízně, nýbrž z obyčeje. Netrvá to dlouho, přižene se tu panák v černém fráčku, kalhoty napaté jako na base struna G. Chodí po světnici, k žádnému C ani B. Potom si dal nalejt žejdlík piva a pil jej dobrou hodinu. Nikdy víc najednou než klút a ten překousal místem a místem. Domakal jsem se, že to pan kancelářský. Mezitím se přitarabotili panský bednář a nějaký hačíř, co pánům práší kabáty a pucuje boty. Pan kancelist praví: „Dobře, že jste zde, zavážete mi šátek na krk!“ A již fráček, vesta, slintáček a ostatní čáří leželo na stole. Mladík zkroušeně přišel, vázal, zapínal, rovnal, hladil. A konečně, když se panáček ke mně otočil, viděl jsem, jaké hrozné dvě mašle má pod krkem, že ani kdybych si zástěru na krk zatočil, nemohly by být větší.
Bednář měl nalitý máz a pil a žehral, že všecko vždy na poslední chvíli se nechává. Že to v sále v zámku nemohl lépe udělat. „Lustr“, pravil, „je z osmi červených řep, samé jedlčí! A co myslejí: 68 loket jako noha tlusté svité jedlčí, to se dá dělat!“
Vtom se otevrou dveře a přišli ostatní muzikanti z Vysokého. Bylo jich osm. Dám ji zavdanou; mělť sem třetí pintu nalitou. Někdo musel v zámku problektnout, že hudebníci jsou tady. Stádo pánů se přihrnulo, a že máme hned, hned do zámku již jít. Sál že je náležitě vytopený, zima že tam nebude, jen honem, honem!
Ženem se do milého zámku. Vejdem do toho sálu, jako do ráje. Z františků vůně mámila smysly. Okna zastřená štráfovými zástřenami. U stropu visel pověstný lustr ze samého chvojí. U dveří pro hudebníky nějaké sedění a prkno pro noty, bílými ubrusy přistřené. Dvoje kamna tam byly. U jedněch stál pan mušketer jako Vulkán anebo Cyklops, házel kusy bukové do kamen, jako by byl slejvač.
Sotva jsme se posadili, začnem štemovat a již pán s brejlemi – byl to sám pan vrchní – přijde: „Hrajte, hrajte, fort!“ Spustíme introdukci od valčíku štrausovského. A již se to žene dveřmi: ženské obstarožné, děti, děvčata v kvetoucím věku, lékař, sládek, z Hamrů pan werkmeister, v zeleném kabátě myslivec, polesný v šedivém, jako na divadlo. Honí se to kolem. Ale ani jediný nebyl, který by byl do taktu tancoval. Houpali, jak se komu líbilo. Tak prý je to móda.
Dohráme finale. Pan kancelářský měl propocený na krku šat. Pan vrchní poroučel muškatýrovi, aby vyhasl oheň. „Hrajte polku! Polku! Polsku!“ ozvalo se celé hejno. Začnem Postillion polku… A, tu si pan důchodní cosi vede. Já myslil, že je to Alžběta, anglická královna. Vzadu se hedvábné sukně hromada táhla po zemi. I sebrala to oběma rukama a již letěli okolo mé basy jako meteor. Řku: „Kdopak to je v té sukni?“ Trubač mi pověděl, to že je paní vrchňová. Ano, ano, dělala figuru opravdivou! Vrchník pokukoval a byl rád.
Sotva jsme kus vždy dohráli, již poroučeli něco jiného. Tak jako v panské stodole na mlatě se nám dělo. Mušketer v uniformě vejde a kamennou báň břichatou postaví u mé basy. Usměje se a pošeptal mi, až bude prázdná, abych ji dal za sebe, on že o ni bude míti péči. Pane, pivo dobré, vyleželé! Celý svět křičí na špatné pivo, ale páni si nechali dobrého k té veselce uvařit! Báň byla hned pryč. Devět takových muzikantů když trefí na pivo, v kterém dost sladu a chmele, ti ho popotáhnou! Báň dám za sebe a hrajem opět. Ani jsem nepozoroval, když bylo po kuse. Mušketer na mne mrkal. Já se ohlédnu a báň byla plná. „Hoši!“ a podám jim ji. Bylo nám veselo. Při druhé báni nás nabádal pan důchodní, abychom se neopili. Bylo vidět, že málo zná muzikanty.
Mezi hrou a pitím přikolíbala se půlnoc. Vedle mne stálo mladé děvče, jako sloup u cesty. Žádný ji k tanci nebral. Dám se s ní do hovoru. Vypravovala mi, že je služka paní polesné a že tady je ustanovená, kdyby co paní anebo některá z paniček potřebovala k posluze, buď vody přinést, něco zašpendlit atd. Stala se mou důvěrnou, vypravujíc, že dnešní veselost žádnému tuze neublíží. Pan důchodní že zaplatí muzikanty; pan starý že dal dva sudy piva; pan vrchní dá od mouky: koláče a koblížky a k vínu prešporský cvíbak; paní polesná zvěřinu, paní lékařka telecí pečeni a snad šunku a gerstl (polévka z krup). I myslil jsem si, toť že pravý Betlem. Co asi já a ostatní z toho dostanem?
Došel čas a jednohlasně pošeptmo bylo slyšet: Suppe! Suppe! A již knoflíčky s kouřící se vařeninou na tácích šly kolem a kolem… I nastojte! V tom nám přinese adjunkt na talíři 9 kousků masa telecího, 9 kousků chleba na druhém talíři a jedinou vidličku. Z toho jsme vyrozuměli, že každý si má kousek masa na chleba dát a podat to dále. Kdo leží v nemoci u Milosrdných, nemusel by mít strachy, že se přejí a přecpe tou večeří! Mně náhodou padla kost, sotva dva loty masa na ní bylo. Po sále chodil honicí pes. Řku: Valdman! a dal jsem mu tu kost bálovskou. Vrtěl ocasem a vlezl pod kamna a tam louskal.
Po půlnoci, když již bylo všecko veselé a jaksi jeden před druhým se nestranil, začali se trousit kočí do sálu. Zůstávali u dveří stát, nepochybně čekali rozkazů k zapřahání od svých pánů. Někteří z pánů odjížděli. Při odchodu dali asi 10 dvacetníků muzikantům. Hned tu byl pan důchodní, přivedl pisáka, který to olůvkem poznamenal. Od ostatních pánů, již třetí a čtvrtou hodinu odcházeli, bral peníze k sobě. Nepochybně výdělek v mysli již přepočten měl, co jemu ostane. Sám také muzikant, vzal si důchodní housle, hrál polky, arie a rozličné věci. Jiní buď zpívali neb se smáli a žertovali. My byli již umučeni od samé hry. Čekali jsme konce.
Vtom přijde někdo v kožiše a za chvilku druhý, také v kožichu. Volali na ně: šafaři! řezáči! Pak přišel poklasný a několik pacholků. Pan podstarší je mladík osmnáctijarý, dobrého srdce. Ti v kožichách a ostatní utekli se k němu, by jim také piva dal. Neřekl nic, ale ztratil se jako mlha. A do sálu po chvíli přivleče korbel a báň, obé plné. Ti se toho chopili a bylo vidět, když od úst báň utrhl, že má každý z nich oči ve studýnkách, jako by jemu nejvěrnější přítel byl umřel. Ó, světe! Korbel, báň byly prázdné. Pan podstarší nosil pořád a ti chlapi táhli, až se mohla u Limburka suchá lípa zelenat.
Kde se pije, tam se mluví. V kožichách dostávali kuráž. Netrvalo to ani hodinu a bylo to všecko ty a ty, bratře a bratře! „Tancujte, hoši!“ volal důchodní. Ti se nedali pobízet. Několik děvčat bylo na síni a již to šlo na plný skok. Dohrajem. Zdálo se jim to krátké: „Hrejte jen dál! Dál! Furt! Furt! „Nám se jako do toho nechtělo. I zahřmí tu pan poklasný s panem šafářem: „Sakra, hned vám to roztřískám!“ Pacholci pravili: „Ta basa bude na třísky! Já ji rozmažu!“ Myslil jsem si: Vždyť to divoký národ! Počkejte!
Začnem hrát. Světlo bylo již notně. Všickni tancují. Já zticha otevru dveře, a než se kdo nadál, já již přes zámecký plac upaloval do hospody. Basu si vážu, připravuji a tak uběhla půlhodina. Nedalo mně dobře dělat, šel jsem já se podívat, jak to s kamerády dopadá. Potkám je však na cestě, aniž již utíkali, a nechali tam Bachtíka a Chlebnu. Myslím si: Kdybych alespoň mohl ty dva ještě vymoci. Přijdu do sálu, tam bylo peklo! Řvaní, klení, kouření, chlastání! A proti mně již dva kožišáci jdou: „Dobře, že jsou tady! Proč utíkali? Kde mají basu?“ Já ale nechtěl o base ani o outěku slyšet. Mezitím Bachtík a ten druhý se ztratili a já byl na kalilejích sám a sám. Sotva jsem se k dveřím přiblížil, vuš! – byl jsem jako pták z klece. Jedině křik a řvaní jsem za sebou slyšel.
Šli jsme domů, nevyspalí, umučení. Špatná cesta, basa jako hora. Z mrzutosti každý šel, takřka říci, sám pro sebe. Přijdu domů, bylo poledne. Nejprv jsem pojedl, pak vylezl na pec a nevstal až druhý den ráno. V sobotu nato jdu do Vysokého pro ten krvavý výdělek. Dostal jsem dva zlaté, nevím, jestli za hraní anebo od nůše basy anebo za ty strachy.
Když někdo o Návarově promluví, mně je, jako by mě studenou vodou polil.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
