Dospělí muži měli v horách své schůzky, na nichž se čtly noviny a významné knížky. Ženy a zvláště mládež ukájely svou potřebu společenského života jinak. Byl čas, kdy měli horáci v každém domě tolik kolovratů, kolik v něm bylo lidí schopných k přádlu. Přístroji na předení po domácku říkají v horách přádek. S přádkem na rameni se chodilo na přástky.
Antonín Zeman měl na to tyto vzpomínky:
Svobodné holky k nám chodily na přástvu. Předlo se obyčejně v noci až do dvanácté. Svítilo se borovou loučí a ta tak čadila, že o dvanácté bylo v domě tolik kouře, až oči pálily, jako by do nich nalil nějaké žíravé tekutiny. Zpívaly se písně, v postě pobožné, jindy světské. Vyprávělo se o vodníkách, strašidlech, stodolníkách, o kostlivcích, o smrti, jak chodila v bílých šatech a s kosou, o rarášku a mnoho jiných. Povídky byly o perníkovém domečku, o otesánkoj, o Štyfrídoj, o loupežnících a vraždách. Na nás děti to činilo dojem hrozný. Nikdo z nás nechtěl sám v noci vyjíti ven. Čím měli sobě tenkrát noci krátit, když kromě nábožných žádné knihy ke čtení nebyly!
Co ten lid tehdáž o strašidlech vypravoval, on tomu také věřil. Jednou strýcova tchyně z Dolního Hamru vyprávěla, jak se kmotr Hýsek v Hamře u vody s vodníkem bil. Můj otec na to povídá: „Kmotra, vy tomu nevěřte!“ – „Kmotře, já tomu nevěřím, ale kmotr Hýsek se s ním bil.“ – „Ale, kmotra, nevěřte tomu!“ – „Inu, já tomu, kmotře, nevěřím, ale kmotr Hýsek se s ním bil.“ Otec se usmál a mlčel.
Pradědeček Floriána Koldovského u nás jednou vypravoval o vodníkovi. Šel s pytlem pod Lhotku do mlýna pro chléb. Bylo to časně zrána a v pytli mu pořád více a více tíže přibývalo. Strachy ani nevěděl, co sobě má počít. Když dochází k Šimonovu výměnku, tu na smrku křičí: Nykli, nykli! Jemu na zádech to křikne: „Já šu v pytli!“
Já shodím pytel a on vodník se směje: „To šem še poponeš! To šem še poponeš!“ Lidé mu věřili, že nesl vodníka.
Na přástvu k nám počaly chodit holky po našem posvícení, a když se v jaře počalo na lukách uklízet, přestalo se chodit i na přástvu. Poslední noc, kdy se měly přástevnice rozejít, vystrojila se k půlnoci „rozchodnice“. Každá holka dala nějaký ten krejcar, koupilo se bílé mouky, másla a navařily se dvě veliké mísy knedlíků. Domácí všechen lid musil večeřet s nimi. Knedlíky šly vesele do krku, každý si hvízdnul! Tenkrát to byl pamlsek. Byla jedna hodina s půlnocí, když nám přástevnice daly sbohem. Po posvícení na shledanou.
*
Zeman se jen stručně dotkl toho, jak bujela obraznost při lidovém besedování. Jeho náznaky můžeme doplnit ze zápisků staroveského Housy:
Strýc Hlava v Benešově uměl člověka přimrazit. Jednou schválně nechal na voji u vozu před stodolou návojník přes noc a říkal nad ním nějakou formuli, aby se na něj zloděj chytil. A ráno, když se šel před východem slunce podívat, jeho soused držel návojník v ruce a nemohl s místa.
Daniel Čermák byl jednou na Velký pátek v háji za domem a uviděl tam koryto zlatých peněz. Hned se k němu hnal, ale tu slyší, jak ho někdo volá: Daňku! Daňku! Ohlédl se a uviděl děvečku své matky. Mezitím peníze zmizely. Pln zlosti začal Čermák děvečce nadávat, ale ta se dušovala, že na něj nekřičela.
Když umíral Vavřín Slavík, tolik se prý tropilo, že u něho nikdo z domácích nezůstal a všichni ze stavení utekli. Nejdříve byla bouřka, potom přišla strašlivá sněhová vánice. Též mnoho docela neznámých psů se dobývalo do stavení. Kterýs odvážlivec se tam podíval oknem a viděl: Vavřín sedí na posteli, dlouhé vlasy až na ramena, na hlavě vysokou beranici. Tu zpozoroval Vavřín, že se na něj někdo dívá. Zahrozil pěstí k oknu. V tu chvíli se na onoho smělce shrnuli všichni ti psi a tak ho potrhali, že se dlouho hojil.
Po smrti neměl Vavřín pokoje. Chodil po Vláškově a vždycky přes noc na špýchaře obilí na dva díly rozdělil. To jako, že to měli mít dva. On totiž připravil svého bratra Jiřího o otcovský podíl a ten ho proklínal. Taky poslal na nevlastního bratra Josefa psa, když šel s konví na houby do Vláškova háje. Pes ho kousl do palce u ruky, kterou držel konev, a Josef měl z kousnutí smrt. Když umíral, taky Vavřína proklínal. Jednou šel Vavřín k dceři na byt s pochodní a tu prý přidržel u roští a zapálil barák Domina Hotovičky. Spáleniště potom dostal a vystavěl tam hospodu pro syna Antonína. Zase ho proklínal Hotovička.
Vavřínův syn Pavel se kleteb nebál. Porazil na mezi javor a ten, co mu javor patřil, svolával na Pavla celé peklo, kleče na pařeze toho javoru. Pavel k němu přišel a povídá: „A to jste neviděl? A to my viděli, po ropratické trhovici vezli čerti tři fůry síry a smůly. A to já chci být v pekle zrovna tam u dymníků!“
Krejčí Novák chodil na pobyt k Františku Vodseďálkovi na Skálu. Několik mládenců vědělo, že není právě hrdina, a chtěli ho postrašit. Jeden z nich oblékl na sebe kůži s rohy a ocasem, kterou měli k divadlu, a lehl si na kámen, co se po něm přecházelo přes potok na Hrubou stranu. Ocas mu visel do potoka a voda mu ho nadnášela. Krejčí přicházel, zasvítil si lucernou a v tu chvíli měl plné kalhoty. Zděšením vykřikl, pustil svítilnu, skočil přes potok na Pustinu a upaloval, cesta necesta, domů. Několik dní byl nemocen. O případu zvěděli četníci v Semilech. Chtěli vypátrat vinníky, ale nikdo se nepřiznal.
Staroveský rychtář Marek nevěřil ve strašidla. Kdysi šel v noci z Vysokého. Na můstku přes rokli u Krčoví zpozoroval, že za ním něco zabručelo. Hned mu to skočilo na záda, a počalo ho to tlouci. On by to byl rád shodil, ale nebylo možné. Utíkal s tím tedy, co mohl, domů. To strašidlo ho tím více tumlovalo a řeklo mu, aby o tom mlčel. Přiběhl k domu, uhodil pěstí na dveře a klesl na zem a pozbyl vědomí. Když ho vzkřísili, vyprávěl jim to a krátce potom zemřel.
U Řehořů ve Sklenařicích měli čarodějnickou knížku. Hospodář ji jednou zapomněl na stole a šel do kostela. Ale v kostele na ni vzpomněl. Měl strach, aby v ní děti nečetly, spěchal domů a vešel do světnice. Vidí plno čertů! Děti skutečně v knížce četly s tím je přivolaly. Čerti před něho a: Co pán poroučí? Nevěda si jiné rady, rozsypal na podlahu záměru hrachu a tu mu museli sebrat. Též všecky hromady na jeho roli museli odnosit.
U Vršťalů si vylezli tři Staroveští na špýcharku taky s čarodějnickou knížkou, že v ní budou číst, aby si pomohli k penězům. Ale jak počali číst, strhlo se takové povětří, že se jim zdálo, že stavení převrátí. Nechali kouzel a horem pádem dolů a do světnice. A povětří přestalo. „To bylo boží dopuštění“, povídá jeden z nich. Ale nikdo z domácích, ani nikdo v celé vsi, o povětří nevěděl.
*
Ale obraťme se od tohoto vydražďování fantasie k veselejším vzpomínkám na přástvy! Čteme je u Fr. Róna:
O Nový rok přinesla děvčata do přástvy křehtíky, kvasnicové to bochníčky z bílé pšeničné mouky, promíchané velkými rozinkami. Složily se a vařily kávu, i byla křehtíková hostina. Tím sobě děvčata zavázala zúčastněné mládence, aby je brali při tanečních zábavách k tanci.
My, mládenci, jsme zase ukládali od podzimu obyčejně do Tučného čtvrtku týdně každý šesták, abychom asi 14 dní před koncem masopustu mohli koupit vědro piva. To jsme slavnostně do přástvy přinesli, z něho asi 2 mázy odtočili na košt, dolili vodou, vpustili do piva ve vědru nastrouhaný křen, svázaný do plátěného sáčku a na šňůrce upevněný, a vědro zase zazátkovali. O Tučném čtvrtku se pozvaly k večeru harfenice, tančilo se, pilo se uleželé pivo křenem v nose čpící a zpívalo se. Tu a tam některý zamilovaný párek na chvíli zmizel na venkovském vzduchu se zchladit. Aby chlazení to dlouho netrvalo a nedošlo dál nežli k nějaké hubičce, a to se již postarala děvčata. Snad ze žárlivosti, kdož ví? Ale i nám mládencům záleželo na dobré pověsti přástvy a mohla být přesvědčena každá z našich kamarádek, která se o jarmarecké muzice nechala vyprovázet nebo sama vyprovázela venkovského hocha, že ji z nás o muzice k tanci nikdo nevezme. Nebyli jsme tehdáž ještě tak civilizovaní, abychom pohlavní styky brali na lehkou váhu. Šejdovce byly taneční školou: ti, kteří uměli tančit, ať již mládenci nebo děvčata, učili neumělé. Z přástev dost manželství, ne nucených, mělo původ. Tím nechci tvrdit, že jsme byli samí ctnostní andělé. I z naší přástvy jedno pěkné, za mlada slušné děvče se zvrhlo později na veřejnou nevěstku, tak zvanou šancovku.
Jeden z naší přástvy, vážný kandidát manželství, nechtěl asi, jak se říká, kupovat zajíce v pytli. I zůstal u své nastávající, která bydlila v domě, kam jsme chodili do přástvy, a tam na půdě u ní spal. Tomu jsme za pomoci hospodáře sebrali kalhoty, vůbec celý oblek a donesli to do bytu jeho rodičů v staroveském návsí. Dřevěný ten dům měl starobylá okna bez pantů, s jednou šoupací vyhlídkou. Tou jsme pozdě v noci tiše vhodili šatstvo právě na jeho postel. Bylo asi překvapení rodičů, když ráno viděli na posteli oblek místo syna. A ještě větší zajisté bylo překvapení probuzených milenců, když oblek galánečka nebylo lze nalézti! Nezbylo jiné pomoci nežli přiznati se k freji a nehodě, a požádat hospodáře o zapůjčení obleku, ačkoli hospodář by postavy menší nežli postižený frejíř.
Jiný žert v naší přástvě proveden byl Prusákem zamilovanému párku, který více bavilo sedění a milostné cvrlikání při měsíčku pod velikým jasanem za domem, nežli bavení společně s námi ve světnici. Taky vážně myslili na manželství. Jednou za příjemného letního večera Prusák pod jakousi záminkou brzy z přástvy odešel, jak jsme brzy zvěděli, ne domů, ale vylezl na jasan a tam ve větvích ukryt trpělivě čekal na zamilovaný párek. Dlouho prý nečekal. Přišli a po delším šušlání a k sobě vinutí podlehli vášni. Po jejím (asi prvním) ukojení nastalo rozčarování, hlavně u ní, která prý plačíc povídala: „Ježíš Maria, co jsme to provedli! Jak to uživíme?“ Utěšoval ji on: „Mlč, tamten hoření stará se o jiné, postará se i o nás.“ Vtom ale slyšeti bylo se stromu hlas: „Já bych vás zvohral. Co jste sobě upletli, živte se!“ Nečekali na další výklad se stromu a utekli.
Nepřišli již nikdy mezi nás, myslím ani pod jasan, kde pletli, ale neupletli. Po čase se z nich stali manželé. Někdo vyšší nežli ten na stromě pomáhal je i rodinu živit.
Oba ty párky, manžele, o nichž jsem tuto psal, kryje dávno chladná země. Proč to píši do pamětí? Snad se to hodí asi jako Pilát do kréda. Činím tak k posouzení uplynulých let.
Když jsem se r. 1871 vrátil z Vídně, přestal jsem chodit do Marinkovy přástvy a začal chodit do přástvy u Rudolfů, kováře a hostinského Ve dvorku. Byl to statný, ramenatý kovář. Ve způsobech nebyl příliš uhlazený, horácký Staročech. Přál mládí zábavy, ba i skotačení a sám nás k tomu vybízel. A nedělal to jako hostinský ve svůj prospěch! Vždyť z nás přástevníků všedního dne nikomu piva neb jiného nápoje neprodal. Říkal, že má dobrou vodu před domem ve vážnici a zadarmo! Hrát v karty také nenechal. O tom, že se svět točí, nedal se přesvědčit. Dokazoval nám to čarou, kterou načárl křídou na podlahu; na ní se postavil a pak do výše vyskočil a tím dokazoval, že při onom vyskočení musila by čára zpod jeho nohou utéci, kdyby se svět točil.
Vyprávělo se o něm, jako by svého jmění nabyl koupí kovářského měchu ze staré kovárny na Rovních, kde prý se kdysi skrýval tehdejší podhorský zloděj Ambrož a v tom měchu měl peníze schované. To asi byla škodolibá povídačka pomlouvačů, kteří nedovedli anebo nechtěli pochopit, že je možné získat jmění z přičinění. On lacino z továren kupoval staré kujné železo a z toho kul nové předměty pro hospodáře. Tenkrát bylo zvykem kovářů, smolou dodávat černého lesku železu, a říkalo se obecně o kovářích, že smolou dělají ze starého nové. Ale nejen kovařina, i léčení koňů, kterému rozuměl ani nemaje podkovářského kursu, tehdáž ještě neznámého, hodně mu vynášelo. I továrník Ridl mu svěřil koně k léčení.
Taky se o něm vyprávělo, že se kdysi jeho manželce náhodou nevědomky granátové korály do krup vysypaly, že je uvařila a muži k jídlu předložila. Aby šla pověst to třetice, říkalo se, že jednou při odchodu za svým povoláním nařídil ženě, aby mu upekla zajíce, a když pozdě večer přišel hladov domů, potmě nahmatal na kamnech pekáč, sundal jej, z kapsy vytáhl zavěrák, řezal a kousal. Ale, co to? Zajíc byl tvrdý, k nerozkousání a s chlupy. Dopálen, vzbudil ženu, co to provedla, že zajíce s chlupy upekla. Ta se bránila, rozsvítila louč a z trouby vytáhla pekáč s dobře upečeným zajícem. A ukázalo se, že na pekáč, který kovář s kamen bral, spadla paleční chlupatá rukavice; tu potmě považoval za zajíce. Z toho vzniklo a mezi kluky se uchytilo pořekadlo: „Měchová palice sežrala rukavice, potom místo krup granáty tu slup.“
Z přástvy této jsme lecjakou čertovinu provedli. Zvláště jsme sobě vzali na mušku nájemce mýt, cizince, který se strojil a chodil vážně, zvlášť do kostela, v bílých rukavičkách, modlitební knihu podpaždí. Toho jsme často po půlnoci vyrušili ze spánku. Někteří z nás dovedli dobře napodobit dusot koní. A když mýtný chtěl uvolnit mýto, nešlo to, poněvadž jsme při staženém mýtě vsunuli do řetězového článku železný kolík, zabraňující posunování řetězu a zvednutí mýtního trámu. Musil mýtný ven, obyčejně za nepříznivého počasí, a přivést řetěz do pořádku. Bez nadávek, ano i žalob u obce, se to neobešlo. Obyčejně se žaloby na neznámého pachatele minuly cílem.
*
Takové taškařice tropívali mladí vůbec. Z vypravování stanovského Jana Zemana k tomu přidávám několik doplňků.
Ta chasa na nic jiného odjakživa nemyslila, než kde a jak by provedla nějakou čertovinu.
Havel Říhů měl před domem hrušku omlatku, a když měla hrušky, hlídal ji ve dne v noci, jako by to bylo zlato. Chasa mu je chtěla oklepat a odnést. Nejdřív někde sehnali silný a dlouhý motouz. Jeden z chasy tiše, aby nic Havel neviděl, vylezl za tmy na hrušku, ten motouz uvázal do vrchu a dole jej natáhl tak daleko od hrušky, jak stačil. Ti ostatní přitáhli odněkud hrůzu trní a šipčí a naházeli to Havlovi před dveře.
Když to měli tak všechno narafičeno, šli ke konci motouzu, začali jím trhat a zimlatku klepat. Havel to uslyšel, vylítl z postele v podvlékačkách a letěl ven jako čert. Otevřel u síně dveře, a že byla hrozitánská tma, vletěl do toho trní a šipčí a natáhl se do toho. Hned začal v tom pichláčí sakrovat a všecky hromy a čerty posílal na chasu, aby je v pekle nejstarší luciper pálil na vidlích. A ta nezdárná chasa se mu zpovzdálečí jen chechtala. To se ví, že Havel už za nimi neběžel, ale šel do světnice a se ženou vytahovali trhy z těla a omývali podrancaniny.
Chasa zatím hrušky sebrala. Ráno měl Havel zimlatku bez ovoce.
Jednou v létě v noci seděla mládež na mezi u chalupy. Jeden z nich povídá: „Hoši, pojďme někam na mléko, já mám dnes na ně hrozitánskou chuť. Máma nám uvařila k večeři kyselo a bandury.“ Ostatní měli také chuť. Šli tedy ke končalovům. Tak tam říkali, protože hospodář byl radním, konšelem. Končalovi měli pod okny vysokou planou třešni a trochu dál mlíčnici na vodním pramenu s klenutím. Mléko plavalo na vodě v cezákách a bylo studené. Když už byla chasa u mlíčnice, najednou Franta Jakubů a Tonda Blažků – však jsou oba už na pravdě Boží! – tlukou končalovi na okno a křičí: „Strejče, oni vám jsou v mlíčnici na mlíce!“ Do ostatních jako by hrom udeřil. Myslí si, co je to napadlo, a letí pryč. U chalupy se zas sešli, ale Franta s Tondou mezi nimi nebyli. Když tak asi 10 minut seděli na mezi, najednou Tonda i Franta, každý nese v rukou cezák mléka. „Kde jste to mlíko vzali?“ – „No, kde? U končalů.“ – „A co končal?“ – „Hm, když za vámi letěl, přikrčili jsme se k třešni, a když přeběhl, vlezli jsme honem do mlíčnice. Každý popadl cezák a hajdy za stodolu! Potom, když už byl končal v sednici, šli jsme s mlíkem za vámi.“ – „No, jen když přece máme mlíko, teď si pochutnáme.“
Když mléko dopili, ptal se někdo, co s těmi cezáky. Musí se vrátit, ale jak. Nejlépe by bylo, uvázat je hodně vysoko do vršku končalovy třešně. Taky se dva hoši vypravili a cezáky tam za motouzy pověsili. Druhý den starý končal nadával: „Kdyby mi aspoň cezáky vrátili, čert vzal mlíko!“ Ale brzy viděl, jak se cezáky houpou na třešni. Musel sehnat kluky, aby mu je dolů snesli.
Bylo to v senách sušení. Tonda měl v končinách položenou louku a chtěl v neděli seno vozit domů. V sobotu večer se chasa, jako obyčejně, sešla u chalupy. Tu povídá Martin Havlů: „Hoši, víte co? My bychom mohli dát Tondův žebřiňák na Kučerovu stodolu. To by Tonda ráno nadával!“ Jen to dořekl, a všichni byli přitom. Bylo jich asi deset. Cestou si již udělali plán, jak ten vůz tam budou štrachat. Když došli k Štěpánovům, viděli žebřiňák stát u stodoly. Než by napočítal sto, měli vůz rozebraný a hned každý popadl kus a šli s tím ke Kučerově stodole. Tam to tiše položili a mudrovali, jak s tím se vším na stodolu, jak postavit celý žebřiňák na hřeben. Dva přitarabili odněkud dlouhé žebříky a položili je na střechu. Ještě že byla došková! Nu a tu začalo štrachání. Nejdřív spodek od vozu a pak to ostatní. Než minulo čtvrt hodiny, vůz byl na střeše a za druhou čtvrt hodinu stál žebřiňák ve vrchové lati tak, že do něho mohl zapřahat. Dřiny to dalo dost, ale byl tam!
V neděli hoši zpovzdálí koukali, co tomu bude Štěpánů říkat. Dopoledne nebylo nic. Až odpůldne vyvedl Tonda voly z chléva a jel s nimi ke stodole. Chtěl zapřahat do vozu, že pojede pro seno. Žebřiňák tam nebyl. Tonda myslil, že snad si jej vydlužil Jakubů bez říkání, a hajdy s voly k Jakubovům! Jakubů byl venku a ptá se Tondy, kam ty voly vede. Tonda se zase ptá Jakubova, jestli si nevydlužil u něho žebřiňák. Jakubů povídá: „Ale kde, vždyť koukej, mně stojí můj žebřiňák tamhle u stodoly!“ Tondu popadla zlost a začal láteřit a sakrovat, kdo si vydlužil jeho žebřiňák. Že má suché seno a vůz čert ví kdo má. Když ho Jakubů slyšel tak nadávat, povídal Tondovi: „Poslouchej, nevíš, čí to je vůz tamhle na Kučerově stodole?“ Tonda se teprve teď pořádně rozhlédl a vidí svůj vůz na stodole. Jestli nadával dřív, teď teprv začal nanovo. „To ta setsakramentská nevycepovaná holota, aby do ní tisíc láter a hromů tlouklo, kam mně ta pakáž nekalá vytarabí vůz! Ve dne to nemá co dělat a večer tropí takové pitomosti! Počkejte, vy neřádní holomci, až vás některého dopadnu!“ Co však platilo nadávání, když seno bylo v končinách a vůz na stodole. Jakubů mu nabídl svůj vůz, aby mohl seno odvozit, dokud neprší.
Tonda v pondělí sehnal pár chlapů a začali vůz po kusech štrachat dolů. Bez proklínání se to neobešlo. Martin Havků, co chasu na to navedl, šel se tam ze zvědavosti na to štrachání dívat. Když tam přišel, povídá: „Pomáhej Pán Bůh a dej Pán Bůh dobrýtro!“ Tonda ze vzteku na něj křikne: „Ty jeden vyhyzlenče, beztohos byl při tom, beztohos to ty zpunktoval!“ No, a Martin šel se smíchem domů.
Ale jednou jim přece zmehlo. Bylo to, když dozrávají jablka. Sešlo se chasy asi šest a tu jeden povídá: „Víte co, hoši, pojďme Bartošovi na jablka, ten je má už zralá.“ Chase nešlo ani tak o to jablko, jako o nějakou čertovinu. A tak bez velké pobídky se sebrali a šli k Bartošovi. Když přišli pod jeho jabloň, jeden se začne na ni drancat. Ale vtom se otevře okno u Bartošova domu a v něm Bartoš, který křičí: „Hoši, nejsou, nejsou, až napřesrok, napřesrok!“
Více nemusel říkat. Hoši odtáhli s dlouhým nosem do vsi. Bartoš už měl jablka očesaná.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
