Hry dětí bývaly také jiné, než jsou dnes. Písmáci se v stáří vraceli k svým nejranějším dojmům a dost nám toho pověděli o svém dětství. Na závěr oddílu o společenských projevech horáckého života zajdeme pod Krkonoše při letním slunovratu. Den sv. Jana Křtitele je obestřen prastarými představami. Sbírá se zázračné koření, vije se věneček a pálí se ohně.
V horním Pojizeří strojí posud děti svatojanskou postýlku. Pěkné vylíčení tohoto zvyku podala B. Švagerková ve Sborníku okresu železnobrodského (V. ročník, 1929):
V den před svátkem Jana Křtitele chodívaly děti na mateřídoušku a přitom sbíraly i jiné kvítí po mezích.
Doma babička vytřásla přinesené byliny a oklepala s nich hlínu, aby se nepřinesli mravenci do stavení. Potom děti nastlaly mateřídoušku s kvítím pod stůl, přikryly je bílou přikrývkou a její povrch ozdobily obrázky svatých. Uprostřed musel být obrázek sv. Jana Křtitele. Mezi obrázky se rozhodilo kvítí a postýlka byla hotova.
Strážce domu, Azory, bylo třeba zavírat, aby se na postýlkách neuvelebili. Navečer byla mládež u svatojánských ohňů. Před spaním se děti u postýlky modlily.
Po ranní modlitbě u této postýlky hledaly pod obrázkem, co jim sv. Jan nadělil. Obyčejně našly krejcar a pod obrázkem sv. Jana stříbrný desetník, šesták.
V den po svátku Jana Křtitele byla postýlka vynesena na půdu. Tam se sušily ve stínu byliny a potom v zimě, když měl někdo suché loupání, mateřídouška se povařila a chorý úd se jí napařoval. I kravám po otelení přidávali do pití hrst spařené mateřídoušky. Kdo zásobu spotřeboval, žádal souseda: Nemáte kousek postýlky?
Květinové postýlky se stlaly pod stoly na památku pohostinství chudých. Pán Ježíš chodil světem s Janem Křtitelem. V jedné osadě nemohli dostat nocleh, až se ubytovali u chudé vdovy na konci vsi. Ale ta byla tak chudičká, že pro ně neměla ani podhlavničku. Vyběhla tedy z chatky na mez, natrhala mateřidoušky s kvítím a ustlala hostům vonné lože ve své chaloupce. Ráno skromní poutníci zmizeli bez rozloučení a vdova našla v mateřídoušce zlaté peníze.
*
Z rukopisného obrazu „Rok na statku“ od Jana Zemana vybírám toto vylíčení zvyků přede dnem svatojánským:
Když třetí neděli v červnu přišlo Barče z hrubé, šlo k mámě a prosilo ji, aby je nechala odpoledne jít na mateřídoušku. „Aha, to ty budeš zejtra stláť svatýmu Janu postýlku!“ povídá máma. „Tak jdi a hodně jí natrhej, aby ti toho svatej Jan hodně nadělil.“ Bratr Matouš byl u toho a povídá Barčeti: „Já mám natrhané mateřídoušky pěknou hromádku. Ona tam v podmezku taky místy roste. Já ještě tam budu sápať a šatku ji k večeru přinesu.“ Po obědě Matouš hnal na pastvu a Barče, když mu máma dala tištěný velký šátek, šlo na meze hledat a trhat mateřídoušku. Hledalo a trhalo až do večera a přineslo jí nacpaný šátek. Matouš jí přinesl z pastvy ještě víc. S mateřídouškou šli oba na komoru a tam ji narovnali pod stůl mezi trnože. Když s tím byli hotovi, povídá Barče: „Matouši, zejtra musíme taky odněkud přinést pupavu. Musí ji být čtyři kusy.“ „Taky mně, Barče, pověz, proč se dává pupava na postýlku? Vždyť se na ní svatý Ján popíchá, až bude nadílet.“ „Máma mi povídala, že musí být v každém rohu jedna. Proč se tam dává, to mi neřekla.“ Poté šli do sednice.
V pondělí, když přišli ze školy, letěli hned hledat pupavu. Našli ji za okolnicí na mezi. „Barče, hledej nějakou hodně velkou!“ Matouš vytáhl z kapsy svou dvoukrejcarovou kudličku a ty největší v zemi uřízl. „Barče, ty je házej do košíku!“ „Jú, ony píchají, naházej si je sám!“ „To jsem nevěděl, žes tak choulostivá.“ Popadl pupavy a naházel je do košíku. „Barče, teď pojď a támle natrháme ze šipčí růžiček! Tam jsou pěkně červené.“ Když přišli ke keři, Barče zas povídá: „Já je trhat nebudu. Ono to píchá a škrábe.“ „I jen trhej, třeba by to někdy dranclo!“ Když měli růžiček a poupátek hodně natrhaných, šli domů.
Doma šli se vším rovnou na komoru. Mámě si řekli o bílou plachýtku a o obrázky. Máma jim vybrala z nebeklíče a z modlicí knížky všecky obrázky, co jich tam měla, a povídá: „Tohohle svatýho Jana dejte pěkně do prostředku!“ Na komoře pod stolem pěkně urovnali mateřídouškou, položili na ni plachýtku a narovnali obrázky. Do každého rohu dal Matouš pupavu a kolem obrázků narovnali růžičky.
Když měli svatojanskou postýlku pěkně ustlanou, povídá Matouš: „Postýlka je hotová, a teď pojeďme shánět chvosty! Já už jich pár mám v dřevárně v koutě.“ „Já taky už mám čtyři uložené na nádomí,“ odpovědělo Barče. Vytáhlo z přístřešku chvosty, šlo s nimi na násep a tam si je položilo. Matouš jich měl v dřevárně šest.
Když za chvíli sedli všickni k večeři, povídá máma dětem: „Po večeři se oba svlékněte a támhle na lavici máte přichystané staré šatstvo. Do toho se oblékněte. K ohni je až moc dobré. Vašíku, dej na ty děti tam pozor, ať se těmi chvosty nepopálí.“ „Teď poslouchejte, děti, mne!“ zahovořil táta. „Víc otýpek mně s sebou neberte, jen dvě! To pro vás stačí. Matouši, ty tam dej pozor, ať na tobě kabátiště neshoří!“
Když se už začalo smrákat, děti vzaly na ramena chvosty. Vojta s Vaškem nesli každý jednou rošťovou otýpku a šli všickni na Havlů vršek k svatojanskému ohni. Když tam přišli, kluků a děvčat, malých i velkých, bylo tam už jen dost a ještě se scházeli. Otýpky házeli na hromadu. Když se setmělo a když už viděli, že na okolních vrších a kopcích topí ohně, vzal Venca Králů jednu otýpku, rozkřesal oheň a otýpku zapálil. Čekali, až se rozhořela, potom se malí kluci a děvčata hrnuli k ohni a zapalovali si chvosty. A teď to pravé začalo! Děti s plápolajícími chvosty běhaly sem tam po vršku. Někteří kluci házeli hořící chvosty do výšky. Bylo taky často slyšet: „Tondo, Franto, tobě hoří kapsa u kabátu!“ Výskání a křiku bylo mezi dětmi jen dost. Někteří kluci měli ve chvostech nacpanou smrkovou smůlu, aby lépe a víc hořely. Taky se stalo, že kluci, když se nějak nepohodli, jiskřícími chvostovými oharky jeden druhého tloukl. „Zatrachtělí kluci, že si tam na vás půjdu, já vás tam srovnám!“ křičí na kluky někdo ze staraších.
Barče s Matoušem běhali s plápolajícími chvosty mezi jinými. Oharky od chvostů házeli všichni na oheň. Někteří kluci hořícím chvostem točili dokola, až z něho jiskry a uhlí lítalo na všechny strany; někdo napíchl chvost i na tyčku, aby hořel ve výšce. Oheň udržovali starší kluci. Byli tam i tátové a mámy a dávali pozor na své děti. Když měli už své chvosty spálené, dali se do skákání přes oheň a o klukovské kotrmelce nebyla nouze.
Poslední chvost dohořel, poslední otýpka roští byla spálena. Tu se začali děti i starší okolo půlnoci od ohně tratit. Šli domů. Tím bylo skončeno oslavování svatého Jana, aneb spíš dodržování starých pohanských zvyků.
Po svatojánské noci, když ráno máma děti budila, nechtělo se jim vstávat. „Jen čerstva vstávejte, je už čas do školy a koukněte se, co vám svatý Jan nadělil!“ Jak děti uslyšely o nadílce, byly hned vzhůru a letěly k postýlce. Zlehka nazvedly plachýtku, a teď koukají. Byl tam marcipán, tři kornoutky a dva balíčky v papíře. Všecko to sebraly a letěly s tím dolů do sednice a ukazovaly to mámě. „Tak ukažte, co vám to svatý Jan nadělil!“ Bylo tam šest štráfků marcipánu, kornoutek s fíky, kornoutek svatojanského chleba a kornoutek s rozinkami. Pak nová zástěrka a nová pěkná půlka na krk. „Děti, o všecko se rozdělíte! Zástěrku si vezme Barče a ty, Matouši, půlku na krk!“ Děti měly plno radosti; Barče vzalo zástěrku, přivázalo ji na sebe a dalo se do tance. „Děti, teď čerstva posnídejte a hajdy do školy! Já vám to všecko uložím. Až přijdete ze školy, tak se o to teprv rozdělíte!“
O obědě Barče s Matoušem se dali do vypravování, co všecko jim svatý Jan nadělil. A hned Vaškovi a Vojtovi přinesl každý něco od nadílky.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
