Viděli jsme, že z vnitřního zařízení horáckých chalup největším změnám podlehla kamna. I v tom, co se na kamnech připravuje, v pokrmech, nastaly veliké novoty. Je namnoze až neuvěřitelné, jak nízká byla úroveň hmotného života i v rodinách větších hospodářů. Staroveský Housa reprodukuje vyprávění souseda Josefa Vodseďálka-Doubka, rozeného r. 1809.
Když jdu večer spát, přemýšlím o nynějším a dřívějším čase. Tu vidím, jak se teď mají lidé dobře, a ještě nejsou spokojeni. Myslívám si, aby mě Pán Bůh z toho světa povolal.
Nás bylo sedm dětí ve statku, ale děti podruhovy se teď mají mnohem lépe, nežli jsme se měli my. Hoši jsme měli tři jedny boty dohromady a holky zase jedny střevíce. V chodění do školy jsme se střídali, pro obuv. V sobotu posílal můj otec panu učiteli Neťukovi sobotáles. Do školy jsme chodili málo, a přece jsme se naučili, co jsme potřebovali, žádný nás ještě neošidil.
Když jsme povyrostli, měli jsme na všední den kalhoty z domácího plátna a ty nám vydržely tři a ještě více let. K tomu plátěná kazajka a na hlavu v zimě, v létě chlupatá čepice. S děvčaty to bylo stejné. Domácí plátno se dalo barvíři obarvit, a tak měla holka na šest let pokoj. Pro neděli byla kartounka a u bohatších na hlavu čepec s velkými mašlemi. Hoši měli pro neděli Cajkovice, vydržely též čtyři léta; bohatší mívali soukenné kazajky. Taky chodili tři čtyři v jednom střídavě. Do oženěné jsme chodili bosi, nebo když se šlo do kostela, vzaly se boty do ruky a u kostela se obuly. Cíchy na peřiny měla, co já pamatuju, má nebožka matka jedny, ovšem z domácího plátna, barevné. Když dva sousedi přišli k sobě večer na pobyt, pravil cizí domácímu: „Ale zhasni světlo! Na hovor uvidíme.“ A když zhasil, pravil zas domácí: „Ale když jsme potmě, svlékněme si kalhoty, bychom si je zbytečně neproseděli.“
Jak se říká, statek jsme měli, ale ten nám dal jen to, co jsme potřebovali na živobytí. A když se jedlo, jedno jídlo se neskončilo, by u nás někdo byl a s námi nejedl. Kafe jsme mívali čtyřikrát do roka, k němu žitný chléb. V neděli jsme jedli kaši neb černý chléb politý slivovicí (omáčkou z rozvařených švestek). A vždy jsme jedli s chutí. Co nyní spotřebuje jedno dítě do roka, to nás jich sedm nespotřebovalo ani za tři roky.
Potom si sedlák neví co počít s dluhy. Dělej jak my, nehoň nádheru, choď v tom a užívej toho, co dá dům! Já byl klacek velký a bál jsem se na holku sáhnout. Teď ale, sotva vyjde kluk ze školy, kouří a každou noc by se ženil. Potom někdo řekne, že neví, jak to přijde, že staří jsou tak pevní. Inu, mohou být, neb kdo žije z mládí střídmě, ten si zdraví k stáru zachová. Jídlo se snědlo vždy s chutí. Plátěný oblek v létě chladil a v zimě jsme ho během zahřáli. Muzika byla asi jedna za rok. Tancovali jsme bosi a za groš nám muzikanti hráli a vypili jsme jednu, dvě holby piva. To nebylo, že hoši jen v hospodě zábavy hledali! My jsme se scházeli na přástvy v jednom stavení, třebas třicet. Hospodář nám svítil loučí a předříkával nábožné písně neb povídky vypravoval. To byla naše zábava! A nemohli jsme se ani večera dočkat. Neb když držel površek, vozili jsme se na přeslicích. O vánocích jsme dostali od holek křehtíku, ten jsme dohromady snědli. Teď ale nejlepší zábavy mají při pivě, a potom hádky a soudy! Za mé doby to ani nebylo slyšet, že by se kdo soudil. To si každý předložil, tři hodiny jít do Semil k panu vrchnímu!
*
Při takové šetrnosti se nedivme, že se jedlo velmi prostě. Podrobnosti nám o tom zachoval stanovský Antonín Zeman:
Žilo se velice šetrně. Ráno zelí a brambory. Co zelí od rána zůstalo, požilo se na oběd, a k tomu nějaká polívka. Dopoledne žádná svačně nebyla, v zimě svačně ani odpoledne. Zelí na zimu naloženo několik velikých sudů, proto se jedlo třikrát za den. Jak s chutí, lehko se domyslit. Chléb byl více než napolo z ovsa. Nosíval se na stůl často na ošatkách, protože se moc drtil.
V neděli ráno v létě chléb a sýr (sejrek), na poledne kaše a mléko, večer tyto zbytky od oběda. V zimě bývalo málo mléka. V neděli byla k snídani vodouka, pomaštěná buďto máslem nebo hořčákem, na poledne kaše z rosy a polívka, večer mléko vařené s jáhly. Všecko se jedlo studené.
Nepamatuji se, že bych byl někdy do mého 15. roku (r. 1835) kávu doma pil. Když jsem se učil německy za Libverdou v Karolintale blíž Hejnic, tam jsme často mívali kávu, ale nesladěnou. Toliko každý dostal kousek cukru dáti sobě ho do úst a tak kávu byl nucen vypít.
Máslo se dávalo do soudků a teprve na podzim v soudkách prodávalo. Do Krásné Lípy a Rumburku, také i do Hernhutu je obchodníci dováželi. Čerstvé máslo nikdo nekupoval.
Když jsem šel 1840 poštou do Litomyšle, koupil jsem si v Jilemnici za groš mrkve na posilu. Bylo to něco tenkrát vzácného. Co jsem nemohl požít, dal jsem do kapsy kabátu. Ona mě však moc do stehna tloukla, takže jsem byl nucen mrkev zahodit. Kolik dní mě to mrzelo, že jsem groš utratil tak nepotřebně.
Poslední noc, kdy se měly přástevnice rozejít, vystrojila se k půlnoci rozchodnice. Každá holka dala nějaký ten krejcar, koupilo se bílé mouky, másla a navařily se dvě veliké mísy knedlíků. Domácí všechen lid musil večeřet s nimi. Ty knedlíky šly vesele do krku, každý si hvízdnul. Tenkrát to byl pamlsek.
V mém 20. roce jsem byl na svatbě u Havlů. Měli jsme k obědu nejprve pivnou polévku s houskami, pak kaši krupičnou perníkem posypanou a syrobem politou a konečně nadrobené buchty a polité slivovicí – nyní se říká povidly. Rozumí se, že jsme to musili draze draze na kolíbku zaplatit.
Některé výrazy, kterých je tu užito, potřebují vysvětlení. Název vodouka výstižně označuje, co se obecně nazývá úkrop. Jak byl úkrop oblíben, říká rčení známé ze Žamberecka: Když háj zelená, úkrop nechutná; když háj žlutne, úkrop chutne. Ještě výrazněji to zní z horáckého hovoru: Co? Vodouka k večeři. To se můžu napíť vody a dáť břich na medenec, a nepotřebuji večeřeť. Mastili ji hořčákem. To je uleželý tvaroh, kterým se také mazal chléb a brambory, po horácku bandory nebo bandury. „Když už nebylo ani bandorů, musel jsem jíť žebrem,“ vyprávěl starý pamětník. V neděli a ve svátek jedli o polednách studenou kaši z rosy. Rosa je nejdrobnější druh prosa, připraveného k jídlu jako kroupy z ječmene. Jsou-li pluch zbavena zrna prosná, říká se jim jáhly. „Anu, kmotra, jsou-li jáhly boží dárek?“ ptali se horačky a dostali trefnou odpověď: Čert-li by to bylo, když to lidi žerou! Samo sebou se rozumí, že se v horách odedávna jídala polévka z kvasu do vody zavařeného, tzv. kyselo. Hrnek s kvasem, kyselák, byl stále na krumpešti, jak jmenovali kachlovou přístavbu starodávných kamen, bez plotny. Na kyselák si horačky uvazovaly šátek, přes čelo, s cípy (ušty) vzadu.
Jídla si brali lžícemi všichni z jedné mísy. Jen o největších svátcích, na největší bubny, jak říkali na Železnobrodsku, jedlo se s talířů.
*
Životní úroveň horáků se ještě snižovala v obdobích velikého nedostatku. Na to vzpomíná ze svého dětství Fr. Rón. Byl o 27 let mladší než Ant. Zeman, jsou tedy následující vzpomínky z 50. let minulého století.
Byla to léta neúrody. Předení lnu bylo v takovém úpadku, že prý často nedostala přadlena od přadýnkáře, skupovače příze napředené a smotané v přádýnko, ani tolik co dala za nezpracovaný len, zvláště, když nedovadla upříst niti stejně silné a velmi slabé. Platilo za zvláštní umění, upříst a namotat přadýnko tak slabé, aby je bylo lze protáhnout snubním prstenem. V pozdějších letech jsem viděl takové přadýnko unikum u Hanzlů-Patočků. Přadýnka skupovávali místní překupníci, kteří je třídili podle jakosti a síly a dováželi na prodej do Šílindy (Schönlinde-Krásné Lípy). Všichni ti překupníci z přadýnek bohatli a chudina, mající se přádlem živit, umírala hlady.
Na mouku se smílala zplesnivělá víka. Ovesná mouka bylo již něco zvláštnějšího. Brambor nebylo. Z vikové mouky se dělaly flejšky, druh knedlíků. Uválelo se z vikovky těsto, vodou spojované, na válečky, z těch se nakrájely oblé kostky a ve vodě se uvařily. Nebo se dělaly smaženky. Usmažila se vikovka, a když se již dosmažívala, rozmíchala se vodou na hustou kaši a tak se pojídala. Obě tato jídla byla vzhledu i chuti protivné a nezdravé, takže po ní lidé zpuchli. Posud ve svém pozdním stáří poznám onu protivnou chuť, je-li vika přimíchána do chleba.
Polévky z ovesné mouky, když chladly, byly vrchem potrhány, jako by je křížem krážem rozsekal.
A cožpak chlebíček! Pro nás chudé se jmenoval podbřehovníček. Pekli jej v domě u kostela, a to dvojí druh: Jeden byl černý, jako zem mazlavý (zabuchtilý), že když se do něho kouslo, těžko bylo lze zuby od sebe dostat. Říkalo se o něm, že Mydlářovi nakopou z břehu kolem kostela, bývalého to hřbitova, hlíny a z toho chleba pekou; proto měl jméno podbřehovníček. Druhý chléb ovesný byl zase tak sypký, že se bez nože drolí na drobečky. Jednou jsem nesl takový bochánek zavázaný v šátku a z klukovství jsem uzlíkem klátil a o Bílkův roh jím uhodil. Domů jsem přinesl uzel drobtů, za což jsem utržil od máti výprask.
Často chléb nahrazovaly vdolky z otrub, a měly-li být lepší, tedy z tzv. fusmálu, tj. prachu smeteného po mlýnici. Vdolky ty jsem dost rád jedl, ale dvouleté sestře nechtěly lézt do krku, ač je tam i ručičkama cpala.
Smaženky z kukuřičné mouky a kaše z kukuřičné krupice bylo sváteční jídlo, ale bylo to málokdy. Pochoutkou bylo, když někdy řezník prodal za 2 krejcary šajnů trochu zředěné jitrnicové polévky, v které bylo zavařeno nebo buď hrachu, nebo brambor. Pochoutka ta však byla málokdy.
V době té otec vojákoval v Mohuči. Matka měla nás dva malé caparty. Nádenická práce se velmi nepatrně platila. Stavěla se státní silnice z Vysokého do Příchovic, na které matka nádeničila od časného rána do pozdní noci za 20 krejcarů denně. Nás dvě malé děti nechala spát, pod podhlavničku nám vložila kus chleba nebo otrubové vdolky, na stůl nádobu se sbíraným mlékem, nebo bylo-li co jiného. Poprosila domácí, aby na nás dohlédla. My ovšem ráno dlouho spali a posnídali někdy před polednem. Tehdáž se jedlo mezi chudinou dvakrát denně. Pak jsme zase jedli, když by velký hlad; a hlad byl stále. Den jsme přebatolili venku, nebo sobě hráli se sousedními dětmi u Schovánků, kde měli děvče Marii, staré asi jako já. Stará Schovánčice byla na nás děti dobrá a ke skotačení shovívavá. Se svou sestrou Aničkou jsem míval kříž. Byla tlustá, pravý cvalík, nouze na ni nepůsobila zhoubně. Zato já, ač o tři roky starší, byl jsem pravé útloučké vyžle a stálo mě to mnoho námahy, než jsem sestru přes kaluži přenesl. I v jídle s ní potíž. Stále hladověla. Ač jsem na sobě šetřil, přece strava pro nás přichystaná nedostačovala. Křtíval jsem vodou sbírané mléko tak důkladně, že někdy vypadalo jako zašpiněná voda, a bylo ho málo pro nás oba. Stěžovala si Anička mámě, že nám nechává nekalé mléko, neboť nevěděla, že já, když jsem dřív procitl, mléko jsem pokřtil a zase šel spát. Ale stalo se mi jedenkrát, když jsem měl mléko důkladně zředěné a klidně zase spal, že přišla matka domů, poněvadž pro nepočasí nemohla na silnici pracovat. Tu viděla mou Káni Galilejskou (v opačném směru). Z toho byl výslech a výprask. Pranic neplatila pravdivá výmluva, že Anička chce, a já nemám. Zasloužil-li jsem tehdy potrestání, to je mi podnes záhadou.
Jednou, když jitro slibovalo krásný den, aby nás matka nějak zaměstnala, připravila hrnek kukuřičné kaše, zavázala jej do šátku, přiložila lžíce a nařídil, že to má oběd, abychom jí jej přinesli; abychom šli pořád po nové silnici, až dojdeme tam, kde s jinými nádeníky pracovala. Bylo to ve Sklenařicích u kovárny, v Americe. Vstali jsme, doma pojedli a s obědem pro matku jsme se vydali na cestu. Sotva však jsme došli k sv. Janu za městečkem, Anička na mne naléhala, abych jí dal koštovat kaše, že má hlad. Po delším hamonění rozvázal jsem šátek, a když jsem viděl dvě lžíce, koštoval jsem též. To se opakovalo během dne několikrát, a když se slunce chýlilo k západu, docházeli jsme k Americe s prázdným hrncem a hladovými žaludky. Prvním naším oslovením bylo: „Mámo, máme hlad!“ Byla na to zajisté připravena, neboť pro nás každého měla kousek okoravělého chleba. Ostatně prý jí lidé, jdoucí od Vysokého, povídali, že sedíme v rigole a že na mně holka žebroní, abych jí dal jíst; já že se tomu bráním, že to má máma oběd.
Takový pohled do minulého světa poví čtenáři více než celé kroniky. Psal to stařec, vracející se k dobám svého raného mládí, a víme, že v stáří ožívají obrazy z dětství s intensitou dříve neznámou. Ve světle takových líčení rozumíme jinak pečlivým záznamům o úrodě a o cenách životních potřeb, s nimiž se setkáváme vždycky mezi starými zápisy. Vždyť kdo by nedal za pravdu slovům: „Já jsem urození toho, že rád jím a piju mnoho, a dobrý.“ To prý říkal, podle lékárníka Kramáře, Šlápa z Přívlaky, účastník selského povstání z r. 1775.
Ale tvrdý život také rodil výminečné siláky. Hlůže ze Stanového se vsadil o hl piva, že přenese u Bílků ve Vysokém přes šenkovnu 5 korců ovsa, a sázku vyhrál. Za krk si přes ramena položil jeden korec a do každé ruky vzal po dvou tak, že jeden nesl pod paždí a druhý rukou. Korec jako dutá míra měřil přes 93 l. Jindy nesl, také v sázce, korec hrachu z Jičína do Stanového. Měl být jeho, donese-li jej bez odpočívání. Změříte-li si na mapě vzdálenost Stanového od Jičína, napočítáte jen vzdušnou linií na 25 km. S Hlůažem šel člověk, aby kontroloval dodržení podmínky. Když došli až k Trojánkám, osadě to před Stanovým, cítil již Hlůže potřebu si odpočinout. I sehnul se a sbíral borůvky. To když viděl průvodce, hned se vrátil se slovy: Může-li kdo po takové cestě s nákladem 80 kg ještě zobat jahody, pak si ten korec hrachu opravdu zaslouží! A nebyly to jen sázky, kdy Hlůže uplatnil svou neobyčejnou sílu. Prasklo mu jednou kolečko u trakaře, když vezl 3 soudky švestek ze Železného Brodu. Milý Hlůže prostě zalehl za mez, na kterou polámaný trakař se soudky postavil, vzal to všecko na ramena a donesl to na hřbetě domů. Jeden soudek měřil tři čtvrti hl. Jesenští měli v lese poblíž Stanového ohromný pařez, kterým dva muži nemohli hnout, aby jej na voze odvezli. Když pro něj přišli čtyři, pařez byl pryč. I šel majitel rovnou na našeho siláka, že mu večer pařez odnesl; jen aby pověděl, jak to udělal, že mu jej za ten výkon nechá. „Já jsem ho vyvalil na hrobku kamení a syn mi ho pak nahrnul na záda.“
To všecko mi vyprávěl starý pamětník Jan Zeman. Jeho otec Antonín zaznamenal jiný případ tělesné zdatnosti:
Když ve Vysokém ještě žádná pošta nebyla, běhal Řehoř do Prahy ke každému tahu pro numera. Ale ve Vysokém byla mimo císařskou loterii také černá nebo slepá loterie, a to u Dědků. Do té se přijímaly sázky po tahu druhý den ráno. Několik občanů se s Řehořem tajně umluvili, mohl-li by z Prahy do čtyř hodin ráno domů s numery přiběhnout, že dostane tolik a tolik zlatých odměny. On Řehoř slíbil, a nic o tom ženě své neřekl.
Stalo se. Přiběhl, napsal čísla na stěnu a povídá ženě: „Bude-li se někdo ptát po numerech, tu jsou napsána!“ A šel spat. Posel přišel, čísla si napsal, odešel a notně čísla obsadili. Tak spolek černé loterie moc obehráli.
Ono to později vyšlo najevo a Dědků starej přišel se Řehoře ptát, jen aby mu pověděl, jak mohl tak brzo z Prahy přijít? „Jak? Přes město jsem šel krokem a za městem dal jsem boty na ramena a běžel.“
Sám šel Antonín Zeman pěšky za bratrem, který byl později úředníkem státní účtárny v Krakově:
Roku 1840 byl bratr František poslední rok v Litomyšli ve filosofii, v osmé škole, jak tomu říkali. Psal, že dříve nemůže na vakace přijít, dokud nezaplatí, co je tam dlužen. Z Vysokého pošta tenkrát nejezdila, chodil jen jistý Kotrba s psaním do Jičína. Do Litomyšle by se bylo psaní dostalo za 14 dní.
„Tondo, ráno půjdeš do Litomyšle s penězi Franckoj,“ povídá otec. Napsal, říkal tomu šrúta, peníze zavázal do šátku, uvázal okolo pasu pod košili a Tonda šel poštou.
Ještě ve vysokém věku bývali předkové čilí a zdraví. V pamětní knize městyse Jilemnice jsem našel záznamy písní z památné svatby a tímto průvodním textem:
Roku 1823 se 20. října vdávala dcera purkmistra Sedláčka Terezie za ředitele miletínského panství. Páni hosté vesele sobě poskakovali až do hodiny šesté ráno. Ale nejvíce paměti hodné jest, že při té svatební veselosti 87letý stařeček, pan Jan Sedláček, děd od panny nevěsty, starodávní české písně skrze celou jednu hodinu k potěšení všech přítomných vesele se svou vnučkou a nevěstou tancoval. Chtěl míti v tanci písně skočné i volné. A tak ten vážný stařeček s pannou nevěstou, svou vnučku, svatební veselí velice k památce opojil. S radostí se páni hosté pořádně do svých domovů navrátili.
František Jílek – Oberpfalcer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
Více pod odkazem Historie/Jak žili naši otcové
