Jak žili naši otcové: Učitelské povolání

O světlých i stinných stránkách učitelství mluví několikrát paměti již citované. Ale my o nich máme ještě bohaté zprávy od Věnceslava Metelky. Aspoň tři jeho záznamy zde uvedeme. Jako vstup k nim je si třeba připomenouti, že příprava k učitelské práci byla nevalná. Čemu se mohl kandidát naučit, když preparanda trvala pouhých šest měsíců, někdy prý i jen polovinu té doby; ba i po čtyřech nedělích se snad vydávaly učitelské dekrety. Nedostatečnost takové průpravy se již tehdy živě cítila. R. 1839 zřídil ušlechtilý dr. Amerling v Praze dvouletý ústav pro vzdělání učitelů, řemeslníků a průmyslníků, který nazval Budeč.

Podle svých trpkých zkušeností naznačil kantorskou dráhu Metelka takto:

V pondělí 24. lipna 1843

Ach světe! Ach módo! Kdo nynějšího času chce být kantorem, musí: Od pěti do 12 let choditi pilně do školy. Napotom nejméně 2 léta v Němcích. A jak v literním; tak také v muzice aby byl jako skála, poloviční koncertista. Pak rok do třetí klasy, a to aby dostal atest samé eminence. Pak rok do slavné preparandy, biflovat ve dne v noci a každému podlízat, každému dost platit. Po roce, když přijde vysvěcený domů, opět hledat některého kantora, který by jako z Boží milosti člověka vzal do služby, pod tou výminkou: zadarmo sloužit a ročně kantorovi něco přidat. Každého roku, když již preceptor v povinnosti stojí, musí k panu vikáři, roční zkoušku odbývat, jak oustní, tak písební. A to trvá tak dlouho, pokudž nepobude na konkurse v Litoměřicích, a kdyby to trvalo celé sekulum. Nejméně ale 3 léta musí při škole být, než se jemu dovolí do Litoměřic. Inu, když již to odbyté má a uznán je, že by učitelem být mohlo, pak v bázni Boží čekej, trp a slabikuj nejméně 14 let. Pak je-li místo prázdné, tuť jako roj včel těch kantorů se vznese a žádají všickni, mladí a staří. Prve než ale školu který z nich dostane, musí do Bozkova, ne k Matičce bozkovský, nýbrž k faráři Šalkovi, a ten přísně zkouší ty kompetenty. Který mu padne do oka, ten to dostane. Farář vládne s knížetem.

A přece se noví a noví mladíci věnovali učitelství! Někteří arci též proto, že učitelé byli od dob Františka I. zproštěni vojenské povinnosti; jiní zase, že se jim nevalně vedlo v jejich řemesle. Ale učitelství bylo povolání chudičké. V sobotu přinášeli žáci učitelům školní plat; podle latinského jména sabbatalis (sobotní) říkalo se mu sobotáles. Tento název se dostal do rčení ať ti učitel vrátí sobotáles!, jehož se užívá, když kdo něco neumí.

R. 1842 byl sobotáles úředně stanoven na 2 krejcary týdně za dítě od 6 do 8 let a zvyšoval se na 3 kr. pro věk od 8 do 10 let, na 4 kr. pro věk od 10 do 12 let. Protože se učilo 47 neděl, mělo se za nejmenší děti ročně platit 1 zl. 34 kr. (zlatý se dělil na 60 kr. nebo 20 grošů), za prostřední děti 2 zl. 3 kr. a za nejstarší 3 zl. 8 kr. Ale to byly většinou částky jen ideální.

V témž roce napsal Metelka o sobotálesu:

Úterý, 5. dubna 1842

Co oškliví učitele před světem? Sobotáles. Co působí učiteli v obci nepřátele? Sobotáles. Pořád jen sobotáles a jiného nic. Dokonalý jest, umí, je učený, přívětivý, ale nesleví sobotáles. Dejte jemu tedy, co mu náleží! My sami nic nemáme, sotva děti vyživíme. Ale tamto, ukazuji prstem, jest boháč, nemá dětí, a proto neplatí sobotáles. Tuto je lakomec, nemá dětí, není dlužen sobotáles. Ó, proklaté slovo sobotáles! Říkejte tomu jináč, dejte tomu jiné jméno. Říkejte tomu peprný chléb anebo rajské clo nebo v-sobotu-nes. Ó, učitelé, bída to s námi! Kdo handluje v holubích, lepší má. Ač jen jeden trh ve Slezsku za rok jest na holuby, ale víc vydělá a potřebuje znát jen to, co samec a co samička. Toť jest opravdu malá gramatika: ten a ta. Učme se tomu krásnému umění a bohdá, budeme šťastně živi, nebudou si o nás lidé svůj zoubek brousit. Ó, dejž nám to, nad hvězdný, šťastně!

Mnoho stránek svých zápisků vyplnil Metelka stesky na sociální nespravedlnosti. Aby vynikla chudoba jeho stavu, srovnával oděv školského pomocníka se zevnějškem krejčovského tovaryše:

Růžen 1840

Pan preceptor! Pan pomocník! Pan učitel! Pan mládenec! Všecka jména vybíraná a krásná. Ale: Pane preceptor, máte roztrhané kalhoty i kabát! Pane pomocník, zaplaťte mi od šití loňského kabátu! Pane učitel, máte roztrhanou košili! Ó, to nejsou ty nejvýbornější komplimenty! Kdo je citlivý a má jen čtvrt žejdlíka krve, ó, tomu se ta čvrt vrazí do tváří a musí vypadat, jako by denně máz vína dobrého pil. Preceptorů je dost, a co jsou vlastně receptoři? To jsou chuďasové, celý boží rok třou nouzi, psotu, svízel, vytloukají ve škole ten drobek trpkého chleba. A pak si lidé o ně brousí jazyky, kouska cti na nich nenechají a každý pohůnek s volem sobě víc zaslouží nežli tento.

Kdopak to, v tom lesknoucím kabátku, černé rukavičky, klobouk s širokou střechou, kdopak to je? To je preceptor. A ten druhý? Má též takové šaty, ještě spíš dražší, kdo to? To je krejčovský tovaryš. Jaký pak je rozdíl mezi nimi? Prvnímu to řídí rodiče, poněvadž bohatí jsou, a druhý sobě to pořídí za to, co s jehlou vydělá. Krejčí vydělává, a preceptor prodělává. Ten může být mistrem hned a zná se v práci, a preceptor tak s nouzej že uškrabe sekund, když jiní hodně hrají. Kdopak to dnes dával koncert v kostele? Preceptor! Tento v tom ošumělém kabátku a červený starý klobouk na hlavě – dává koncert, a přec peníze nemá? Kantor říká, muziky že se nenají, a proto za zdravu mu musí dát celoroční příjem. Za 50 zlatých má preceptor učit, sebe zdravit, kvartýr, šatstvo, knihy a od nejmenšího až do největšího sobě řídit. Mnoho-li pak mu zbude na mýdlo, aby sobě vousy oholit mohl? Pak má s veselou myslí slabikovat, když mu drštka hladem štěká a kusa kalhot ani prášek tabáku nemá!

*

Metelka dlouho preceptořil a je tedy zcela přirozené, že se už chtěl dočkati vlastní školy. Bylo mu již 35 let, když v Semilech skládal zkoušku, zda je způsobilý sám vést školu. Jeho deník o tom píše:

Středa, 30. srpna 1843

Včera jsem dostal dopis z ouřadu, že se mám k panu vrchnímu dostavit posledního srpna v 8 hodin ráno. Copak mi as dobrého bude chtít? Snad mě nechce překvapit se školou staroveskou? Anebo, abych žádal, pakli již s tou rozhodnuto, o některou jinou? Nesoudím se se žádným, proto mě také žádný nemůže pohánět k soudu. Podivuhodné mi to jest, co tam dělati mám! Ano, půjdu! V 8 hodin. Bude vstalý? Nemusím čekat? Ani mi to z mozkovice nejde. Mohli mi přece psát, proč, zač a jak. Jak říkávám: Páni jsou páni! Dostanu-li školu, co potom? Pilně učit a okázat, že jsem článek v společnosti lidské poněkud platný.

Sobota, 2. září 1843

Prastará písnička bývala: Kdo chce kantorem býti, ten musí umět píti atd. Chyba lávky! Ten nápěv musí dostat novou poesii!

Posledního srpna ráno ve 4 hodiny jsem vstal a běžím do Semil, jako by za mnou paseka v ohni stála. Přijdu tam, zastavil jsem se u p. Hendricha, kancelářského. Ten mi vypravuje, že budeme mít zkoušku, tři že jsme od p. knížete zvoleni. Já si nerad dám chlup na dlani hledat a sám také vím, že ho tam nenaleznu. Nevěděl jsem, co činit. Co jsem se naodříkal, že se nedám zkoušet! Snáze že nebudu učitelem!

A ani jsem se nenadál, byl jsem v zámku. Tam naleznu ty dva, z Přívlaky Dolenského a z Podmoklic Myslivce. Já třetí. Vedou nás po širokých schodech, ale ne k nebi, spíše k peklu! Velikánský pokoj, v něm tři stoly k psaní; tuším, že se tam učí slečinky a hoši pana vrchníka. Pan informátor, vystouplý z theologie, měl na sobě jakousi čarodějnickou bundu jako i jiní škrabáci. Pan vrchní nebyl ještě doma; byl v Tiefenbachu v jakémsi večerním vyražení. To že ale nic nedělá! Přinesli nám otázky vypsané na takovém pěkném velikánském papíře. Bylo jich šest. Nevěděl jsem, mám-li se poděkovat a táhnout sirky, anebo to zodpovídat. Ve zlosti jsem byl. Což hlavní škola je nic, kde jsem byl zkoušen? A slavná konsistoř, to je vosk?! Přinesli každému arch papíru, aby na tom komponoval svou nesmrtelnou myšlenku. Já napsal, jak následuje.

1. Která duchovní vlastnost jest to, jež se na dítěti přede vším jiným a nejsilněji okazuje a na kterou učitel při učení zvláště ohled bráti má?

Má odpověď: Učitel bere zvláštní ohled při cvičení dítek na jejich schopnost. Pakli dítě schopné, ostří mu učitel paměť a cvičí je, by se mu mladinký rozum rozvinul a tak k poznání Boha a předepsaných věd přivedl. Protož schopnost jest první duševní vlastnost.

2. Když ale učitel dítěti paměť ostří, tak obyčejný následek jest, že co se nazpaměť naučili, zase lehce zapomenou a při vystoupení ze školy docela žádný užitek pro budoucnost z takového učení nemají.

Na to odpovídám: Když učitel paměť ostří a cvičí, tak k pozorování jest, by nejen nazpaměť naučil a mechanicky čili strojnicky odříkat nechal, nýbrž musí i o to dbát, aby tomu dobře rozuměli, užitek a cenu pravou poznali. K čemuž jim dokonalý učitel skrz rozložení a lehýčké vysvětlení s přimíšením nějakého příkladu smyslněji a lahodněji způsobí. Pak vyjdouce ze školy, v paměti i v stáří podrží, co se bylo často ve škole opakovalo, a neomylný jim zisk a dobro vzejde.

3. Který jest ten nejdůležitější předmět, jenž se v triviálních školách přednáší a proč?

Na to jsem řekl tolik: Nejdůležitější předmět v triviálních školách jest, by učitel o to dbal, aby do útlých srdcí dětských poznání pravého Boha vštípil, t. j. co katecheta přednesl, pilně opakoval. Poněvadž i velebná konsistoř poznovu podotkla, by nejen učitel čekal na to, až by katech náboženství přednesl, neboť rozličné zaneprázdnění i duchovním v cestě stojí a on ne vždy v určitou hodinu do školy přijít může, pročež učitel měj na srdci, náboženství čisté a blahodějné přednášeti dítkám sobě svěřeným. Co jest člověk bez náboženství? K čemu stvořil Bůh člověka? Byť všecko umění, psaní, čtení, počtářství co nejvýtečněji uměl, i ve vyšších vědách uvědoměn byl, nemá-li pravé osvěty, pravého náboženství, jest třtina větrem se klátící a smutný bývá konec žití jeho. Co blaží umírajícího? Náboženství. Co v protivenstvích, úzkostech, nátiskách a zlých příhodách nás drží od rozličných výstupků? Náboženství. Protož náboženství jest nejdůležitější předmět.

4. (Tato průpověď nebo těch několik řádků bylo velmi chybně a beze znamének napsáno, což jsme museli opravit a napsat dobropisem). Dítky, pravil jedenkrát umírající otec: Blaze tomu, jenž spokojené mysli a čistého svědomí jest, neboť v hodinku smrti zvolat může: Pane, slyším hlas tvůj a odevzdávám - - - vtom skonal.

5. Početní příklad se musel vypracovat: Někdo koupil 124 a půl korce pšenice za 715 zl. 52 a půl kr. c. m.; jest otázka, jak draho bude moci dáti 1 měřici.

To jsem rozluštil takto: 2 korce jsou 3 měřice, 124 a půl korce je 186 a tři čtvrtě měřice; jedna měřice za 3 zl. 50 kr.

6. V kolik krajů se dělí království České? Který kraj jest z nich nejúrodnější a která řeka jej protéká?

Na to jsem řekl: Česká země se dělí v 16 krajů. Nejúrodnější z nich zdá se mi litoměřický, protože se tam daří obilí i také víno. Vyváží se po Labi, jež má svůj počátek v Krkonošských horách a svůj průliv vede skrz Litoměřice k Drážďanům a u Hamburku do otevřeného moře vpadá. Po Labi se z Litoměřicka to nejkrásnější ovoce dováží do Sas a dále.

Opsal jsem to na velikánský velinský papír a donesl vraníkovi do jeho pokoje. On mi řekl, jak byl s p. knížetem jednal, by do Staré Vsi Dolenský z Přívlaky přišel, a mě chtěli na jeho místo strčit. Já ale se děkoval co nejponíženěji.

14. září 1843

Ani slechu o mých vysvědčeních; snad někde vzala za své. Myslivec, tuším, byl na prohlídce v Přívlace. Snad hodlají opět poznovu o to žádat. Ať žádá, kdo chce a jak chce, já budu ve svatém pokoji sedět a dívat se, jak se svět dře o bídu s otcem, jen aby se to ubohé živobytí mezi lidmi udrželo.

Víme již, že se Věnceslav Metelka kantorem nestal. Ještě rok psal své glosy k událostem, jak je dni přinášely. Jeho bystré úsudky mnoho povědí každému čtenáři o staré škole.

František Jílek Oberpflace Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946

Vše na tomto webu pod odkazem Historie/Jak žili naši otcové