Bezprostředně po letní přestávce uspořádala Styčná kancelář Svobodného státu Sasko v České republice saský večer na téma „Co je domov“.
Večer zahájil ředitel kontaktní kanceláře Dr. David Michel. Akce se zúčastnila a pronesla zdravici i saská státní ministryně pro kulturu a turismus paní Barbara Klepsch (na snímku). V souvislosti s filmovým projektem „Jak zní domov“ připomněla, že i česká hymna začíná slovy „Kde domov můj.“ „Nedávné zapsání Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO jako společné dědictví České republiky a Spolkové republiky Německo nás ještě více spojí,“ dodala ministryně. Toto ocenění svědčí o výsledcích práce mnoha generací horníků v minulosti a o mimořádném celosvětovém významu krušnohorského hornictví od renesance po moderní dobu. Bylo oceněno po mnoho desetiletí trvajícím úsilí obyvatel krušnohorského regionu v České republice i Svobodném státu Sasko o zachování tohoto jedinečného historického odkazu.
Hudebník, skladatel a bývalý frontman elektropopové kapely Polarkreis 18 (»Sám sám«) Felix Räuber představil svůj filmový projekt pod názvem „Jak zní domov“ (Wie klingt Heimat). Projekt vznikl ve spolupráci s „So geht sächsisch.“ (Tak funguje Sasko), financovaného z prostředků saského ministerstva kultury.
„Filmový projekt Felixe Räubera „Jak zní domov?“ je zvučná cesta Saskem. Vlévá nepopsatelný pocit domova do hudebního uměleckého díla, přičemž neustále sleduje rozmanitou kulturní krajinu našeho Svobodného státu. Jsem ráda, že můžeme pana Räubera podpořit tímto skvělým projektem,“ řekla ministryně.
Felix Räuber, narozen 1984, je zpěvák, skladatel a producent. Jeho hudební zvuk je jedinečnou kombinací popu, neoklasicismu a elektroniky. Spolupracoval s hvězdným houslistou Danielem Hope a písničkářem Scottem Matthewem. Räuber na svém debutovém EP vytváří epické zvukové scény, nesené jeho silným, křehkým hlasem ve stylu popsaném jako „Cinematic Pop“. Umělec se vydal na akusticko-kulturní expedici po Sasku a poznal různé světy zvuku a života. Setkal se s nejrůznějšími lidmi a poslouchal jejich příběhy. Ve spolupráci s vylíčenými protagonisty vznikl dokumentární film o 10 dílech. Inspirováno akustickými podněty, melodiemi, notami, zvuky, nástroji a hudebníky, vzniklo také 10 nových hudebních skladeb, které jsou nakonec zveřejněny v novém albu s názvem Symfonie kultur.
V rámci večera uvedl Felix Räuber první ukázky ze dvou epizod a poskytl exkluzivní pohled na příběh o tom, jak vznikly. V epizodě URHEIMAT začal svou akusticko-kulturní expedici Saskem k původu domova, přírody-naší přirozenosti. Setkal se s protagonisty, kteří vidí svou práci a tradici jako silně spojenou s prožíváním přírody. Jak zní les? Pro získání odpovědi na tuto otázku se vydal do Saského Švýcarska, Žitavských hor, i do Hornolužického vřesoviště a krajiny rybníků.
V epizodě „Serbscy Astronawca“ se ponoří do světa a zvyklostí srbské menšiny v saské Lužici. Jak zní jejich nejdůležitější festival roku - Velikonoce na koni? Během Velikonoc se natáčelo v Ralbitz-Rosenthal, Schleife, Wittichenau, Radibori a v Lipsku. Velikonoční křižáci (Křižerjo) je nejznámější svátek známý daleko za hranicemi Lužice. V několika procesích jede téměř 2000 svátečně oblečených mužů v černém obleku a cylindrech na krásně ozdobených koních do sousední farnosti. V procesí mají s sebou účastníci církevní prapory a kříž. Během jízdy zpívají velikonoční zpěvy (kěrluše) a modlí se. Tímto dávají ve známost Ježíšovo zmrtvýchvstání. První písemné upomínky na tento zvyk pocházejí z roku 1490. V průběhu večera Räuber zazpíval několik svých skladeb. Na závěr vystoupil zástupce Společnosti přátel Lužice (SPL), což je občanské sdružení, které svoji činnost zaměřuje na Lužické Srby a Lužici. Společnost navazuje na Łužisko-serbske towarstwo „Adolf Černý", které bylo založeno 20. března 1907 v Praze. Sídlem společnosti je Lužický seminář v Praze na Malé Straně, postavený v roce 1728 z prostředků bratří Šimonů, lužickosrbských katolických duchovních, pro účely ubytování a vzdělávání lužickosrbských studentů v Praze. V letech 1728–1922 prošlo seminářem nejméně 768 studentů. Lužický seminář fungoval až do roku 1922, kdy byl zrušen, do roku 1954 sloužila budova jako kolej pro lužickosrbské studenty v Praze. V domě sídlí i saská Styčná kancelář. Dům Lužického semináře je rohový barokní dům. V převážné části odborné literatury je stavba připisována Kiliánu Ignáci Dienzenhoferovi. Na nároží je umístěna pískovcová socha sv. Petra, který drží v pravé ruce dva klíče a v levé knihu a berlu. Svatému Petru je zasvěcena i kaple v prvním patře domu, tedy symbolicky stejnému světci, jako kapitula v Budyšíně.
Při semináři byla založena knihovna, později byla nazvána Hórnikova. Michał Hórnik byl jedním z největších synů lužickosrbského národa, navíc odchovanec Lužického semináře, nadšený lužický pracovník a také přítel Čechů. Zajímavostí je, že po okupaci byla knihovna nalezena v Budyšíně a byla se souhlasem sovětské okupační správy převezena roku 1947 zpět do Prahy. První písemná zmínka o lužickosrbské knihovně pochází z roku 1784, dnes obsahuje cca 10 tisíc svazků. Patří k nejvýznamnějším místům lužickosrbské kultury a identity. Jazyk Lužických Srbů je po slovenštině nejbližší češtině.
Jaromír a Věra Hamplovi, foto: Archiv Styčné kanceláře Svobodného státu Sasko v ČR (J. Zubák, M. Wagner), SPL (8.9.2021)
