.png?s3=1)
Dne 15. března měl místodržitelský úředník Axamit „svůj den“. Jen jednou za rok míval takový den, kdy nešel k obědu a kdy z úřadu vrátil se až v noci a doma své manželce sděloval škytaje, jak tam a tam mají zpropadeně dobré víno a jak měl jeho přednosta v úřadě svátek, jak dostal od něho láhev Marsala, jak ji hned v úřadě vypil… Tato zpověď hříšného člověka byla přerušována výkřiky: „Ne, ne, mně se z toho hlava rozskočí, ničemo jeden. Můj otec nebožtík byl také státní úředník, ale nikdy jsme ho neviděli opilého. Žil jak se patří a držel své hříšné tělo na uzdě, ničemo…“
Dnes pan Axamit vypil také v úřadě darovanou láhev Marsala a ještě pět plzeňských a vyšel z místodržitelství překypuje rozmarnými nápady. Tak dal buchtu do zad sluhovi Františkovi a řekl mu: „Vy jste až do rána baba!“ Pak vyplázl jazyk na portýra a vyšel ven.
Ale sotva vyšel na ulici a podíval se na oblohu, přišlo mu najednou na mysl, že je vláda vinna. Proč je vinna, zač je vinna a jak je vinna, to si jasně neuvědomoval, jen že je vinna. „Vláda je vinna!“ Lekl se toho a zůstal stát. Co mu to zas k čertu vjelo do hlavy. Přece je státním úředníkem, částí té vlády, o které teď sobě říká, že je vinna. Loni, v ten svůj den, brojil proti jednotnému vodovodu, to by nebylo nic nebezpečného, předloni proti fotbalu, nu, tenkrát ho chtěli nějací sportovci vyhodit z té vinárny, a rok předtím? Kdo by se už na všechno pamatoval. Ale dneska? Jak to dopadne?
Malomyslně rozhlédl se pan Axamit kolem sebe. Dolů do ulice zahýbaly poslední řady vojska vracejícího se ze cvičení.
„Vláda má vojsko a vojsko má bajonety,“ myslí si místodržitelský úředník a leká se toho, co si myslí.
„Kdepak jsem to čet,“ bručí pan Axamit, „tohle je přece něco konfiskovaného. Ale pravda musí ven: Vláda je vinna.“
Pan Axamit dupl a to dupnutí vzbudilo v něm tolik energie, že zaťal pěstě, strčil do kapsy a pevným krokem odešel za roh, kde přemýšlel, kam má jít. Do Prahy, do Tomášského pivovaru či do Lobkovické vinárny na Malé Straně.
Záleží na tom, jak se vláda chová k pivu a k vínu. Ku kterému nápoji se chová macešsky, ten půjde pan Axamit pít, aby dokázal, že se vlády nebojí.
O víno je postaráno zákonem o jeho ochraně proti padělání. Ale z piva chce vláda uložit daň. A proto pan Axamit šel sdělit své sympatie utiskovanému pivu.
„Vláda je vinna,“ přemýšlí pan Axamit v koutku síně svatomášské, utíraje prstem okraj sklenice a sfukuje pěnu… „Vláda je vinna, že se opiju. Proč k čertu nezakáže výčep lihových nápojů a výčep lihovin. Možná, že dokonce budu ještě dneska pít kořalku. Kriste na nebi. Vláda je vinna, že se vzmáhá obžerství.“
Panu Axamitovi přišlo to náhle tak líto, že mu slza ukápla z očí. Vypil naráz sklenici a stal se radikálnějším. Předně přestal slzet a pak poručil si novou. Když mu ji číšnice přinesla, pokusil se ji štípnout do brady a ona ho pleskla přes ruku.
„Ba, má pravdu,“ uvažuje místodržitelský úředník, „děvče se má bránit. Každý otrapa by moh přijít a štípat ji do tváře. Ale kdo je tím vinen? Vláda je vinna. Proč nezakáže ženskou obsluhu v restauracích. Stojím já o ženskou obsluhu? Nestojím.“ Upil rozmrzele ze sklenice a vzpomněl si, že jeho žena jistě se teď dívá na hodiny a říká: „A ten zas má svůj den.“
„Nu, sakramente, to by tak hrálo, aby nemoh mít svůj den. Celý ten boží rok nikam takřka nejde. Své hříšné tělo uzavírá v prostoře, které říká ,tichá domácnost´. A v té tiché domácnosti bezdětné panuje žena a angorská kočka Lili. Ta potvora Lili si může všechno dovolit. On nic. Tak si dovolit třetinu toho, co někdy Lili. Mrcha kočičí. Jeho žena jen s ní celý den se mazlí. Potvora Lili. Až přijde domů, chytí Lili a vyhodí z okna. Je pánem? Zajisté, že ani žena, ani Lili. Ale kdo je tím vinen?“
„Vláda je vinna. A proč?“
Pan Axamit darmo hledal rozluštění této záhady. Proč by vláda byla vinna, že má doma angorskou kočku Lili. Přišel na rozluštění při další sklenici. Vláda má zakázati dovoz, chov, prodej angorských koček. Ale proč je vláda vinna, že má doma zlou ženu? To nerozluštil ani při čtvrté sklenici.
„Vláda je vinna,“ řekl pan Axamit k pánovi, který seděl naproti a právě odkládal noviny se zakaboněnou tváří.
„Ba,“ odvětil tento, „máte pravdu. Všechno od nás jde do Vídně. Zde to právě stojí v novinách. Já bych se vždycky ze zlosti roztrhal, když čtu noviny. Kam to spějeme. Pane, to je dnes svět, politika a hovězí. Všechno to nestojí za nic. Dřív když jste jed hovězí, věděl jste, že to je hovězí, a když jste politizoval, věděl jste, že politizujete. Ale dejte si dnes beefsteak. Dáte za něj dvakrát tolik a je ze chcíplého koně. A čtete dneska politické zprávy, tak nevíte, jestli je to legrace. A to proto, že jsme svůj boj opustili proti Vídni. Pane! Já jsem byl ve Vídni.“
„Já také,“ podotkl pan Axamit, aby se aspoň trochu dostal k slovu. „Pane,“ pravil melancholický host, „dnes Vídeň z nás tyje a my jsme se zaprodali. A proto, pane, já piji svých patnáct sklenic denně, o politiku se nestarám, nevolím, nejím beefsteak a vidím ve všem klam a podvod. Vezměme dnes kupříkladu telecí. Jak to je dnes drahé. A kdo je tím vinen?“
„Vláda je vinna,“ vykřikl hlasitě pan Axamit. „Ne,“ důrazně řekl host, „my sami. Proč nejsme vegetariány?“
A zahloubal se ve své myšlenky. Pan Axamit cítil se být uražen. Vláda je vinna vším. Ať si tenhle osel říká teď co chce. A co se mu může stát, když mu řekne, že je osel?
„Pane,“ řekl pan Axamit, „někdo z nás je osel.“ „Patrně vy,“ odvětil osloveny. „Já? To se mýlíte.“ „Ale nemýlím.“
Pan Axamit si sedl a tiše dumal. Kdo je tím vlastně vinen, že ten pán mu řekl, že je osel. Vláda je vinna, poněvadž měla už dávno zavřít takové lidi. Ale kdo by zde seděl pohromadě s takovým člověkem. Copak musí člověk sedět u Tomáše tři hodiny? Pojede k Flekům.
Když vyšel pan Axamit na ulici, cítil v sobě tolik odvahy, že by třebas předstoupil před policejního strážníka a tomuto řekl: „Vláda je vinna, bratře!“
Ale neučinil tak, nýbrž pln nadšení vstoupil do vozu elektrické tramvaje.
A jak tak seděl ve voze, napadlo mu, že je to od něho i od vlády hanebné, že trpí kočku Lili doma. Když je vláda vinna, proč by byl vinen on. Zkrátka to rozluští. Pojede k Politice a dá tam inzerát na zítřek: Prodá se lacino krásná angorská kočka Lili. Je celá bílá a čistotná. K doptání u Richarda Axamita, c. k. úředníka místodržitelství. Ano a adresu hezky pod to. Jen radikálně. Nebát se. Ať se děje co děje. Proti vládě se musí jít statečně.
Pan Axamit vykonal nerušeně své předsevzetí. Úplně v pořádku dal inzerát do novin, a opouštěje budovu Politiky, pociťoval plnou měrou důležitost svého kroku.
Kostky jsou vrženy! Bude-li každý tak postupovat jako on v případě kočky Lili, pak i Vídeň, vláda. Tohle napsat, snad by mu každý rozuměl. Ale napíše článek: „Vláda je vinna.! Ať je třebas před soudem. „Vláda je vinna a basta“ a pohovoří si o tom u Fleků.
Když přišel k Flekům, uznal za dobré sednouti si na místo, kde stálo „zadáno“. Neustoupí. Ani ho nenapadne. Proto s námi vláda nakládá zle, poněvadž ani v maličkostech nejsme důslednými. Až přijde ta společnost, uvidí, jestli někdo z nich bude proti tomu něco mít. Ostatně on čeká právě na tu společnost.
Pan Axamit cítil odvahu bít se s celým světem a celému světu říct: „Vy jste lotři a vláda je vinna!“
Pil sklenici jednu po druhé a místo „zadáno“ četl „do rána.“ Usmál se truchlivě. Pěkná společnost, na kterou čeká. Nějací flamendři. Když společnost přišla ke svému zadanému stolu, nalezla pana Axamita dívajícího se přísně před sebe.
„Vláda je vinna,“ řekl k ní místo pozdravu, „propadli jsme obžerství.“ A pan Axamit představoval se dále vytýkaje celé společnosti, že náš boj proti Vídni by mohl být veden jinak, kdyby on se postavil v čelo bojujících. A kdo tomu nerozumí, že je osel.
Byl šetrně vyveden od Fleků, přičemž křičel: „Vláda je vinna, a já jsem u místodržitelství úředníkem a mám kočku Lili.“ „Tu budete mít až zítra,“ řekli mu na rozchodu.
Od této chvíle počíná pouť pana Axamita. Propagoval po vinárnách revoluci. Po dvanácté hodině v noci přivezli ho v drožce do jeho bytu. „Vláá-dda je-je-je-vi-vinna,“ řekl k manželce, leza v botách do postele, a usnul okamžitě.
***