Pan Hodíšek nebyl rozhodně žádný alkoholik, neboť vypil denně dvě sklenice piva.
Byl to člověk řádný, který pečoval svědomitě o svou rodinu, ale jeho jedinou slabou stránkou, jeho celým neštěstím byla jedna nebo dvě sklenice piva denně.
Pravím neštěstím, neboť uvidíte, co se z toho vyvinulo.
Paní Hodíškové se totiž dostal do ruky leták protialkoholní ligy. Onoho strašného spolku proti alkoholismu, který bojuje stále marně proti alkoholismu, neboť přesvědčí-li dva pijáky, jest to jen jako když sani usekneš hlavu. Nových deset hlav vyrůstá a za každého nepijáka vystoupí nových deset pijáků do boje za zdar alkoholu.
Protialkoholní liga však je neúnavná. Ona je to, která pořádá přednášky o zhoubném vlivu alkoholismu, při kterých posluchačstvo pije pivo a jen před řečníkem stojí skromňoučká láhev sodové vody.
Protialkoholní liga je to, která prohlásila, že každý, kdo pije jen jednu sklenici piva, jest alkoholik, který má rozum tupý, který stále blbne, a že jediná sklenice piva denně naprosto dostačí, aby z člověka se během roku stal úplný idiot. V brožuře byl dále velice podrobně popsán případ jednoho úředníka alkoholika, který taktéž ničeho nevyváděl, nežli pil svou jednu sklenici denně.
Jeho mozek, když den co den pil svou sklenici piva, stále se zatemňoval a on ztrácel úplně vědomí své povinnosti a nemohl si, poněvadž duševně ochabl, vypomáhati finančně mimořádnými pracemi, z jejichž honorování dosazoval jindy do svého skromného platu pro svou četnou rodinu. Bída se uhostila v domácnosti jindy tak spokojené, ale on stále pil tu nešťastnou sklenici piva, nedbaje nářku své manželky a dětí, které hladověly, a došlo to konečně tak daleko, že on, aby mohl tu sklenici piva pohodlně vypíti, sáhl na svěřené mu peníze, defraudoval značný obnos, byl vyzrazen, žalářován, jeho rodina úplně zničena, takže když vyšel ze žaláře, potloukl ji sekyrou, aby dokončil hrůzné dílo alkoholismu.
Když toto paní Hodíšková přečetla, dala se do pláče, neboť její muž byl podle toho alkoholik. Na jiném místě brožury četla, že to blbnutí neděje se vždy najednou, nýbrž poznenáhlu, a že to lze zjistit na nešťastné oběti alkoholismu jedině bedlivým pozorováním.
A tak toho dne, když přišel její manžel k obědu, pozorovala s úzkostí, zdali neblbne. Hrozně se zachvěla, když dívaje se na novou kretonovou bluzu jedné své dcerušky, řekl nedbale:
„Á, to je safián.“
Vzpomněla si hned na jiné podrobnosti z řeči svého manžela, přes které jindy klidně přecházela k dennímu pořádku. Tak ku příkladu pomatuje se, že kdysi, asi před půl rokem, mluvil něco o tom, že by se mohl dělat uzený jazyk s polskou omáčkou pomocí kyselé smetany, a kdykoliv ona zavede řeč na to, co se nyní nosí, že její ubohý alkoholik řekne jen: „E, nosí se, tak se nosí! Nejradši na stůl.“ Její srdce se chvělo, když si vzpomněla na všechny ty podrobnosti, a pohlížejíc na svého manžela, hledala tam rysy idiota nebo aspoň počátky onoho přihlouplého úsměvu, který se objevuje u lidí slabomyslných.
Pan Hodíšek se skutečně usmíval s onou spokojeností člověka, který dobře obědvá, ale ten úsměv byl mukou pro paní Hodíškovou.
Není žádné pochyby, pan Hodíšek blbne.
Byly to trapné tři dny, kdy pozorovala stále týž úsměv a onu rozkoš, s kterou ponořoval své vousy při obědě do první sklenice piva a večer do druhé a poslední.
Je-li kdo alkoholikem při jedné a blbne, co bude dělat při druhé, jaký je to silný alkoholik!
Paní Hodíšková chodila jako bez duše, a pátrala, jak by svého muže zachránila od zkázy a svou domácnost od úplného rozvratu.
Ještě štěstí, že měla po ruce noviny a tam četla čtvrtého dne tento inserát: „Příšera alkoholismu vznáší se nad vaší domácností. Z vašeho manžela, nezakročíte-li, stane se vrah, žhář, lupič. Jakým způsobem si pomůžete, aby v záchvatu šílenství opilců nepobil vás i vaše dítky? Obraťte se s důvěrou na Károlyho lékárnu v Lugači v Uhrách, která vám zašle dobírkou neb proti předem hotově zaplaceným K 5,80 láhev kořalky proti třeštění opilců, z níž vždy ráno, při obědě a večer čtyřicet kapek nakápnete do likéru, který váš muž pije. Za čtyři měsíce jest váš muž vyléčen. Upozorňujeme, že do piva se nehodí!“
Paní Hodíšková zaslala K 5,80, obdržela láhev a při obědě se otázala svého manžela, jaký likér nejraději pije… Musím podotknouti, že v tomto ohledu byl pan Hodíšek naprostým abstinentem. Proto jeho odpověď zněla, že nechce o žádném likéru ani slyšet. Neboť pan Hodíšek žádného likéru dosud v životě neokusil. Přitom se podíval na svou manželku, takže tato byla úplně přesvědčena, že dokonale zblbl a jen stěží se dá vyléčit. „Nu a nepil bys višňovku? Snad by ti to dělalo dobře, vždy trochu, to ti neuškodí, naopak prospěje, budeš mít větší chuť k jídlu a k práci!“
A šla do kuchyně a tam s pláčem nalila do sklenky na likéry višňovku, do níž přimísila 30 kapek oné zázračné kořalky proti šílenství opilců! Pak si otřela slzy a odnesla višňovku svému manželi, který se jen oblízl a požádal o novou. Léčení bylo velice radikální. Vypil po obědě deset štamprlat, večer až dvacet. Druhého dne dvacet po obědě a večer třicet. A když třetího dne šel do úřadu, to už se stavěl v kořalně.
Jest to velice smutné, kam člověka zavedou jedna nebo dvě sklenice piva denně. Ba, tu nepomůže ani Károlyho kořalka proti třeštění opilců. A velice smutný důkaz toho podává právě pan Hodíšek, který když končil třetí měsíc léčby, polil sebe, svou manželku a své dítky petrolejem, a zapáliv na nich i na sobě šaty, uhořel s celou rodinou.
Karikatury 1912
