Jaroslav Hašek: Argentinské maso

Presidium městské rady pražské konečně definitivně rozhodlo otázku drahoty masa. Pochopilo správně, že nejširším vrstvám je třeba poskytnout laciné a chutné maso, a v této své lidumilné snaze po zmírnění nouze šlo tak daleko, že v pondělí dne 16. ledna o osmé hodině večerní uspořádalo v plzeňském restaurantu Choděrově na Ferdinandově třídě společnou večeři za účelem ochutnávání argentinského masa jen pro ony obecní starší a jejich dámy, kteří se osobně nebo telefonicky přihlásili v presidiu městské rady do soboty 14. ledna. Couvert stál 2 K 50 h.

Menu bylo: Bouillon, hovězí guláš, hovězí pečeně, boeuf á la mode. „Národní Politika“ správně podotkla, že peníz za onen couvert značí jen menu bez nápojů.

A tak 16. ledna po osmé hodině večer se objevili první průkopníci zažehnávání nouze obyvatelstva král. města Prahy v restauraci u „Choděrů“, aby zaujaly svá místa před talíři v ten světodějný okamžik, který bude vždy zaznamenán v dějinách české samosprávy jako zářný příklad obětavosti občanské, jako příklad pravého pochopení povinnosti, jež mají obecní starší k poplatnictvu.

Bouillon, hovězí guláš a hovězí pečeně: jen tři jídla, ale železobeton k utužení slávy české samosprávy, které Praha šla vždy v čele, jak se to na každém banketu opakuje s onou vroucností, aby se to mohlo opakovat i na jiných banketech.

Přes padesát obecních starších a městských radních sedělo před talíři a jedlo za celý národ.

Za celý národ ochutnávalo argentinské maso, ale obyvatelstvo Prahy mlčelo. Nevděčné obyvatelstvo. Nešlo se ani podívat na těch padesát pečlivých hlav pod okna restaurace Choděrovy, na těch padesát chrupů, zápasících s hovězím gulášem a hovězí pečení ve jménu Prahy, ve jménu samosprávy a ve jménu lidskosti.

Sto rukou tam krájelo hovězí pečeni v zájmu zmírnění drahoty masa.

Padesát rukou tam zvedalo k ústům sklenice s plzeňským, aby zapilo bouillony, hovězí guláš a boeuf á la mode a aby protestovalo takto proti drahotě masa.

Bohužel tato láska k poplatnictvu si vyžádala jednu oběť.
A touto obětí byl obecní starší Mařík, kteréž jméno ze soustrasti k jeho rodině neuvádíme správně.

Pan Mařík tedy seděl též v onen památný den v restaurantu Choděrově u argentinského masa a dobře chápal, že provádí světodějný čin. Manželka ho sice doma napomínala, aby se nedal nijak strhnout k nějakým zvláštním řečnickým výkonům, ale tu, v útulném salonu, u vědomí své důležitosti, tohoto servírování na stůl pro českou samosprávu pan Mařík neuposlechl dobré rady a při boeuf á la mode usilovně přemýšlel, jak by svým kolegům řekl, co si myslí o kráse tohoto večera, o jeho důležitosti pro otázku chudinskou a sociální.

Po boeuf á la mode přišly totiž přípitky a náměstku starosty panu Seifertovi byl jménem samosprávy vysloven vřelý dík za vtipné uspořádání.

A tu vstal pan Mařík, odkašlal a chtěl to všechno ještě jednou říci, ale najednou se mu to popletlo a on začal trochu nešikovně: „Ctění pánové, já – argentinský dobytek…“

Zoufale se podíval kolem sebe a počal se potit, chtěl se spasit nějakým šikovným obratem a pokračoval, zsinalý v očekávání nějaké koniny, kterou mimoděk vysloví: „My, pánové, my – ne já, argentinský dobytek…“

A bylo mu zle nad vlastním řečnickým uměním, že s napětím všech sil zvolal do příšerného ticha: „Já, ne my, chtěl jsem říct, já jdu pánové ven!“

A šel, sledován uděšenými zraky přítomných, kterým na okamžik zkalil blahé vědomí, že se obětovali pro zájmy malého lidu.

Když v předsíni panu Maříkovi pomáhal číšník do kabátu, řekl mu pan Mařík rozechvěně: „Víte, já – chtěl jsem říct, já argentinský dobytek!“

Rozpačitě vyšel na ulici. Ke všem čertům, vždyť přece chtěl říci něco duchaplného, slavnostního, něco, co by charakterizovalo nejkrásnější ten slavnostní okamžik. Vždyť to měl již na jazyku! Vždyť to bylo tak jadrné, obsáhlé a tak přirozené!

A teď vzpomíná, jak chce, pořád se mu jen plete: „Já, ty, my, alebrž já – argentinský dobytek!“

A přece si to tak hezky promyslil. Vždyť to nebylo ani dlouhé, bylo to tak pěkné, a co teď z toho, jaká strašná ohavnost, jaká blamáž!

Smutně se loudal domů a zastavil se ještě u své známé stolní společnosti.

A tam usilovně přemýšlel o té krásné větě, kterou chtěl říci, a nebudu váš déle zdržovat, když podotknu, že když odcházel, rozechvěle řekl: „Ano, pánové, já – my – ne já – argentinský dobytek.“

Hrom aby už do toho uhodil! Copak si nevzpomene na tu krásnou myšlenku, kterou chtěl vyjádřit?

Jaký pak dobytek? Proč to zatracené „já“, nebo „my“, proč se mu to plete do řeči? Proč je takový nejnešťastnější řečník na světě?

A vtom, když otvíral dveře svého bytu, rozjasnilo se rázem v jeho ubohé hlavě, a když políbil své ženě v posteli ruku, řekl k ní vroucně a slavnostně:

„Argentinský dobytek má velkou budoucnost!“

To byla ta jeho krásná věta!

Zdroj: Jaroslav Hašek panoptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950