Jaroslav Hašek: Čagan-Kurenská povídka

Mongol Sakadža z kmene Chalchasů v Čagan-Kurenu měl pět velbloudů, dvanáct koní, osmnáct volů a patnáct skopců. Pak měl také svého boha Uison-Tambu. Toho měl před stanem na dřevěném podstavci. Jeho bůh měl pijáckou tvář. Po obou stranách sochy boha stály dvě sošky, vyplazující jazyk na znamení úcty. Jednoho dne přišla velká voda od severu a vzala s sebou také boha Uison-Tambu, dva velbloudy, tři koně, pět volů a čtyři skopce.

Sakadža byl na nějaký čas bez boha. Nepřekáželo mu to nijak a misku praženého prosa, kterou obětoval každodenně Uison-Tambovi, snědl sám. Dříve ji snědl stařičký lama, žebrající duchovní Uison-Tamby, který chodil po stanech a pána boha okrádal o proso, těše se přitom úctě.

V té době cestoval po Čagan-Kurenu misionář Piket. Chodil v šatu mongolských pastevců se žlutou kuličkou nad čepicí, hlásal katolickou víru v údolí řeky Paga-golu a trpěl hmyzem zvaným „tu-lakci“, totiž červenými vešmi, které ho vyrušovaly v jeho misionářském poslání.

Sbíral přitom nejen sapeky, malé hranaté drobné peníze, ale i unce stříbra ode všech, kterým hlásal nové učení, a kromě toho provozoval i výměnný obchod se sobolinou a získal si též od velkých obchodů v Pekinu úřad „yaočang-ti“, tj. „vymahače dluhů“.

Za výnos modliteb okupoval dluhy pastevců v krajině trávy a bral tam úroky z úroků, dle povolení císařských zákonů, a vyznal se v různých šmejdech, které znal spojovati s pravou vírou a se západními modlitbami.

Pakli i největším žroutům Mongolů nepodařilo se vyzískat ze svých obětí než 300 %, získával ctihodný Piket přes 500 %, poněvadž kromě dlužných úpisů přinášel sem i nového boha, na jehož uctění praskly pruty stříbra.

Jeho výmluvnost byla veliká. Před léty přepadli ho lupiči v zemi Ortušů. Ctihodný Piket udělal z nich křesťany a obral je do poslední sapeky, zavěsiv každému z nich vlastnoručně mosazný křížek na krk. Od té doby ortuští loupežníci přepadali karavany jménem nového boha.

Když v novější době došel misionář Piket do země Chalchusů, opustiv údolí řeky Paga-golu, obchody se mu nedařily tak znamenitě. Byl by se vrátil na jih, ale rozvodněná řeka odřízla ho od požehnaných krajů a zanechala ho v zemi, kde už řádila před jeho příchodem kněžská konkurence. Čínští kněží a lámové ze Sok-po-mi vybrakovali zemi dokonale pro tento rok a nebylo snad v zemi stanu, odkud by byli neodnesli sapeky. Jedině v údolí Hobilchánu, skrytém v pahorcích, vyslanci boha Fo a boha Samčimičebatu se neobjevili. A tam žil právě Sakadža bez boha.

Když přišel ctihodný Piket do tohoto údolí, pozval ho pohostinný Sakadža do stanu, připravil čaj s buchtičkami z ovesné mouky pečenými v popelu. „Bůh buď s tebou,“ řekl misionář, když se nasytil, „přebývej s tebou štěstí a pokoj.“

„Nemám boha,“ pravil Sakadža, „můj bůh Uison-Tambu mně uplaval v době deště. Prodám však koně a koupím si v Modrém Městě nového boha.“

„Můj synu,“ pravil Piket, „Uison-Tamba nebyl pravý bůh, a proto ho vzala voda, poněvadž nejvyšší bůh, věčný a všemohoucí tak rozkázal. Bez boha nemůžeš však být, a proto dobře učiníš, když prodáš tři koně místo jednoho a zaopatříš si třikrát vznešenějšího boha nad Uison-Tambu, neboť Věčný přeje si těchto obětí.“

A dlouho do noci, až noční pták yuen křičel u jezírka, rozmlouval ctihodný Piket se Sakadžou o pohrdání marnostmi tohoto světa.

Když ráno vstali z velbloudích přikrývek a Sakadža poklonil se Prastarému, tj. Slunci, počal Piket poznovu rozmluvu: „Milý synu, v noci jsi pravil, že ti po povodni zbylo devět koní. Co ti těch devět koní prospěje, nemáš-li pokornosti a nenacházíš-li zalíbení v jediném pravém bohu, který dal ti znamení a výstrahu tím, že ti vodou odnesl nepravého boha. Kdybys měl i tisíc koní, co by ti to prospělo, kdyby tě bůh nemiloval. Máš však jen devět koní, prodej je, můj synu, a unce stříbra mně odevzdej, neboť marností je hledat pomíjejícího bohatství. Odvrať své srdce od milování věcí tělesných, povznes se k věcem neviditelným a připrav se s koňmi na cestu. Pojedu s tebou do Modrého Města, sám ti koně zpeněžím, abych tě uchránil od hříchu marnosti.“

Když prodali v městě koně, zastrčil Piket peníze do opasku a Sakadža ho žádal po návratu, aby mu tedy dal nového boha na prázdný sloup. „Nepřišel ještě čas, milý synu,“ zvolal ctihodný muž, „neboť jsi ještě po vůli svým tělesným žádostem a máš tři velbloudy. Chystej se na zítřek na cestu, neboť prodáme ty velbloudy, milý synu. Nebýváť nasyceno oko hleděním na velbloudy, aniž ucho slyšením jejich kroků naplněno bývá.“

I prodali velbloudy v Modrém Městě a Piket, ukládaje unce stříbra do opasku, řekl k Sakadžovi na jeho otázku, zdali dnes postaví mu boha na prázdný sloup: „Ustaň od přílišné zvědavosti, neboť zvědavostí rozhněváš si boha. Věz, milý synu, že nepřišel ještě čas, neboť chlubil jsi se v hospodě U třech dokonalostí, že máš ještě třináct volů. I nejkrásnější volové jsou pomíjející slávou. Opatruješ je ve stepi a máš nezřízenou žádost, aby tučněli a prospívali. V tvé duši dříme tolik nízkých pudů, že je třeba, abys činil pokání. Toto pokání smíří tě s bohem. Své naděje nezakládej v žádné věci pozemské, prodej, milý synu, ty voli, neboť kdo pravou lásku v boha má, nemiluje žádných zvláštních radostí.“

I prodali voly a Sakadžovi zbylo jen jedenáct skopců. „Pokřtím tě, milý synu, pravil důstojně Piket, „a odejdu, až sníme ty kopce, abych dál hlásal pravé náboženství.“

Pokřtil ho, jedli skopce a rozmlouvali spolu o novém náboženství.

„Svatý muži,“ řekl jednoho dne Sakadža, ukazuje na dřevěný kříž, který po křtu zhotovil Piket a vztyčil na prázdném sloupu, „pravíš, že to jen znamení, které ty, jako zástupce boží, dal jsi na sloup. Jsem velký hříšník a mně nestačí jen ty dvě skřížené latě. Přeji si, abys zůstal stále u mě jako zástupce boží, abych měl větší kus tohoto nového náboženství u sebe.“

„Nemožno, můj synu, jižněji země Hia-ho-po a U-fu-tien postrádají doposud radosti z pravého náboženství.“

„Svatý otče,“ pravil smutně Sakadža, „nemohu být bez tebe. Nemohu mít boha na sloupu, musím mít alespoň tebe vedle sebe, jako jeho zástupce.“

Když ctihodný Piket v noci usnul, uškrtil ho zbožný Sakadža a zakopal před svůj stan pod sloup se znamením nového náboženství, které prodchnulo jeho mongolskou duši. V jeho opasku našel pětkrát tolik uncí stříbra, než dostal ctihodný Piket za Sakadžovy velbloudy, voly a koně. Každá ta unce byla požehnána.

Zbožný Sakadža nakoupil pětkrát tolik velbloudů, koní a skotu, než měl před příchodem ctihodného Piketa; spokojeně sedával u sloupu, pod který zakopal božího zástupce, aby ho měl po ruce, a tloustne znamenitě při nové víře a zabíjí své vši, což dříve nedělal, dokud věřil ve stěhování duší.

Jen jedno si nedovede vysvětlit. Proč totiž ujížděl ten misionář, který k němu přijel rok po uschování ctihodného Piketa pod onen sloup, tak rychle na jih, když mu Sakadža pln radosti vyšel vstříc a řekl: „Svatý muži, vyslyš mou prosbu a vejdi do mého stanu. Hle, pod tímto sloupem mám již jednoho zástupce božího.“

Svatý muž nerozuměl však této sběratelské vášni zbožného Sakadži, vyplývající z náboženského přesvědčení, a víckrát se neukázal a Sakadžovi nepodařilo se ho také sestřelit s koně.

A tak zůstal Sakadža jen u jednoho božího zástupce.

Kopřivy 1911