Pozůstalost po Františku Šafránkovi obnášela po provedeném řízení sedm haléřů. Více po tom dobrém muži nezbylo. Nejhorší však na celé věci bylo, že nebylo nikoho, kdo se mohl tohoto dědictví ujmout, a tak byl nucen stát vzít do opatrování sedm haléřů a uschovat je v depositu. Jakmile se tedy stát ujal této záležitosti, počaly úřady pátrat po dědicích. Pátraly pilně.
Svěřenský úřad zahájil horečnou činnost. Především byl ustanoven správce pozůstalosti po Františku Šafránkovi, a ten z moci úřední vyndal dobře stylisované prohlášení, které bylo otištěno v různých časopisech za obvyklé insertní ceny. Též se postaral o lokálky v denních listech, aby se dědicové, jsou-li jací, mohli přihlásit o dědictví.
„Dne 17. června zemřel ve všeobecné nemocnici 67letý kamnářský pomocník František Šafránek, podle údajů svobodný. Všichni, kdož činí nárok na dědictví po zemřelém, se žádají, aby se přihlásili u podepsaného okresního soudu.“
Správce pozůstalosti, pan Kamejka, jak vidět, vzal energicky do ruky a snažil se proniknout záhadu příbuzenstva nebožtíka Františka Šafránka s onou důkladností, jaké jsou schopny rakouské úřady.
Pan Kamejka byl soudní oficiál, prodělal už leccos, ale doposud neměl čest stát se správcem pozůstalosti, až teprve nyní v případu Františka Šafránka.
„Učiním, co bude možno,“ řekl si, „a museli by být v tom všichni čerti, abych se tomu nedostal na kloub.“
Zatím co pan Kamejka neúnavně pracoval, odpočívala sedmihaléřová pozůstalost po Františku Šafránkovi klidně ve státním depositu v pancéřové skříni mezi jinými částkami, a kolem chodil s nabitou ručnicí voják sem a tam.
Pan Kamejka nelenil. Zakrátko se mohl pochlubit, že v této záležitosti uveřejnil celkem asi padesát insertů v pražských i venkovských časopisech, což doposud stálo svěřenský úřad 600 korun. Diurnista Šmíd měl plné ruce práce s psaním dopisů na všechny možné Šafránky, kteří dostávali z čista jasna obsílky k soudu. Jen v Praze samotné je 58 Šafránků.
S takovým materiálem lze již pracovat, a je rozkoší pást se na útrapách těchto ubožáků, když je ženete k soudu a přísně a důkladně vyslýcháte.
A co se s těmi Šafránky nazlobil! Některé bylo dokonce nutno předvést, čili násilně postavit, jak to roztomile nazývá úřední sloh. Tak tomu bylo u Aloise, Benona, Arthura, Viléma, Karla a Antonína Šafránka, u Filomény Šafránkové (ta baba strašně brečela, když pro ni ráno o šesté hodině přišli strážníci). Dva Šafránky, Michala a Bohuslava, to stálo existenci, ježto pro ně přišli strážníci do práce, a zaměstnavatel byl velice pohoršen.
Na tom však nezáleží, poněvadž je třeba právu učinit zadost.
Pak objevil pan Kamejka dvacet Šafránků v Plzni podle adresáře města Plzně. V Klatovech jich našel deset.
Zkrátka a dobře, v celých Čechách měly soudy co dělat se samými Šafránky. V Mladé Boleslavi byli vyslechnuti čtyři, v Kolíně osm, v Hořicích jeden.
Pak počal pan Kamejka říkat: „Ve Vysokém Mýtě není žádný Šafránek!“ a jednoho dne přišel vítězoslavně domů a řekl ženě: „V Pešti je osm Šafránků!“
Dal je vyslechnout prostřednictvím tamních soudů a mnul si ruce: „V tom by byli všichni čerti, abych tomu nepřišel na kloub.“
Za celé léto vzrostla agenta okresního soudu o 629 úředních spisů a pro literu „Š“ bylo třeba pořídit novou registraturu a přibrat jednoho písaře.
Na podzim se vrhl na Moravu. Učinil tak s plnou vervou.
„Nesmíme ztratit ani chvilku,“ říkal svým podřízeným.
„Teď se vrhneme na Brno, pak na Olomouc a už to půjde jako na drátkách. Vezeme okresní osud za okresním soudem, pak zpracujeme Slezsko. Ano, pánové, se soudním aparátem lze provést dalekosáhlé věci.“
A zase vzrostla písmena „Š“ v registratuře o 566 spisů. Diurnistům se zdálo o samých Šafráncích.
Jednoho dne pravil pan Kamejka vítězoslavně: „Nyní se pustíme do Vídně. Požádáme policii o pomoc. Nesmíme ztratit ani chvilky. Je třeba telegrafovat, nenajde-li se tam nějaký Šafránek.“
Nalezl se. Vídeňská policie dopravila k zdejšímu okresnímu soudu jednoho Šafránka, jednoho Schaffranka a Šafrána. Zvláštní náhoda tomu chtěla, že všichni byli váženými obchodníky, kteří se nesmírně divili, že je v noci zatkli a druhého dne odvezli do Prahy. Událost ta je ostatně známa z interpelace, jež byla o tomto případu podána na říšské radě.
Pak Kamejka zářil. „Všechno jde jako na drátkách,“ pochvaloval si, „uvidíte, že přece jen dědice po Františku Šafránkovi vypátrám. Teď ještě požádáme konsuláty o pomoc.“
A opět přibylo 172 nových spisů. Konsuláty se rovněž energicky ujaly této záležitosti, a tak se mohl pan Kamejka za tři čtvrti roku právem pochlubit krásným výsledkem.
V Německu se nalezlo 314 Šafránků, ve Francii dva, v Anglii devět, v Rusku třináct (zjištěni a odvezeni na Sibiř), v Turecku našli jednoho Šafránka beje, ve Španělsku nenalezli žádného, za to v Americe osmdesát. Z Austrálie nedošla odpověď, z Pekingu přišla záporná, z Tokia nadšené psaní, že tam není nikoho toho jména.
„Pánové,“ řekl radostně pan Kamejka k svým podřízeným úředníkům, „všechno se počíná vyjasňovat. Uvidíte, že do dvou let dědice vypátráme, nesmíme však na věc do té doby zapomínat. Je třeba znovu dopsat jednotlivým soudům, pátrat, hledat, nedat si oddechu. Doposud činí výlohy jen jedenáct tisíc korun, toť maličkost vůči důležitosti tohoto právního jednání.“
I pátralo se dále, až jednoho dne přišel pan Kamejka velmi slavnostně naladěn do kanceláře a řekl k diurnistovi Šmídovi: „Zaveďte, prosím, se mnou protokol ohledně dědictví po Františku Šafránkovi. Nesmějte se, prosím, nezbláznil jsem se, pánové. Buďte tak laskav a ptejte se mne podle obvyklých formalit. Jmenujete se? Odpovídám: Jan Kamejka. Byl jste snad nějak spříbuzněn se zesnulým Františkem Šafránkem? Odpovídám, pánové: Byl… Vidím vaše vzrušení. Ano, pánové, konečně jsme se dopracovali k cíli. Moje matka se jmenovala za svobodna Šafránková. Včera jsem to nalezl při prohlídce našich rodinných spisů. Měla bratra Františka Šafránka, příslušného do Ounětic. Tento bratr byl mnohem mladší než ona, byl vyučen kamnářem a je totožný se zemřelým Františkem Šafránkem, zůstavitelem dědictví. Přihlašuji se k tomu dědictví a prosím, aby byl se mnou zaveden protokol!“
Trvalo ještě pět let, než byly vyřízeny některé malé formality, a po těch pěti letech se pan Kamejka ujal dědictví. Ze státní depositury bylo mu vyplaceno oněch sedm haléřů, které až do své smrti nosil pozlacené jako přívěšek k hodinkám.
Zdroj: Jaroslav Hašek Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiným zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950
