Výbor zábavního a dobročinného spolku Pravý dobrodinec konstatoval začátkem měsíce prosince, že spolkové jmění obnáší sto dvacet korun. Samo sebou se rozumí, že ihned počali se členové spolku radit ve spolkové místnosti, jak naložit účelně a dobročinně se jměním spolkovým vzhledem k vánočním svátkům. Předseda stal se vlivem piva sentimentálním a jal se hovořit tklivým hlasem o vdovách a sirotcích. Počal líčit ponurými barvami jakýsi nejasný případ chudé vdovy, která se oběsila na vánočním stromku. Pak se dal do škytání a objednal si slivovici. Jednatel objednal též láhve vína a výbor začal uvažovat poznovu, jak naložit dobročinným způsobem se spolkovým jměním. Konečně předseda, který počal si lít slivovici do vína, podal návrh, aby bylo vyhledáno pět vdov na základě inzerátu do novin, kterým vybízejí se nejchudší, bezúhonné, v bídě se nalézající matky-vdovy, aby podaly své žádosti o podporu do spolkové místnosti mezi pátou a šestou hodinou odpolední. Dá se jim pak po dvaceti korunách, tj. dohromady sto korun, poněvadž ale spolkové jmění obnáší sto dvacet korun, zbývá dvacet korun. Co s nimi? Rozluštili to moudře. Do půlnoci propili rukou společnou a nerozdílnou obnos, s kterým nevěděli před půlnocí co dělat, a zaokrouhlili tak rozšafně spolkové jmění.
Inzerát v Malém oznamovateli počal účinkovat. Předseda sedával ve spolkové místnosti od pěti do šesti, pil pivo a uděšeně přijímal žádosti chudých vdov. První den přišlo poštou dvacet a osobně doručeno šedesát.
Předseda stal se nervózním a s hrůzou pozoroval, že už nemůže plakat. Dojímaly ho ty vdovy a siroty, hrnoucí se proudem do místnosti. Líbaly mu ruce, naříkaly a plakaly. Jedna vdova přivedla s sebou dvanáct dětí. Ubožák díval se vyvalenými očima, jak ta vypůjčená děťátka, podobající se dvojčátkům, na dané znamení spustila hrozný nářek a počala mu lízat v pravém slova smyslu ruce. Zmaštěná a špinavá ústa hleděla na něho tak nějak dojemně, že málem by byl sáhl do kapsy, aby ze svého podělil sirotky krejcary, když v tom beze všeho zaklepání vrhnula se do místnosti nová výprava. Tentokráte jenom pět dětiček, vedených ženou smutného výrazu. Výraz ten se změnil okamžitě, jakmile ubohá žena zpozorovala první dojemnou skupinu.
Přiskočila a počala políčkovat matku dvanácti sirotků. „Já jsem vdova,“ křičela, „ty máš ale muže a jíte husičky, z celého domu vypůjčuješ si, mrcho jedna, děti a chodíš žebrat od domu k domu.“
Předseda díval se s hrůzou na nový obrat boje. Přepadená přerazila jeho deštník o novou prosebnici, zatím co vrhly se dětičky na sebe a vymáčkly sklo ve spolkové knihovně.
Předseda se dopálil. Začal do toho všeho mlátit pěstí, číšník vyhazoval falešnou matku a hostinský odstraňoval z místnosti druhou, jeden sirotek za druhým lítal na ulici, pak bylo ticho, jen předseda volal do výčepu: „Přineste mně koňak!“
Pak před šestou hodinou spadl předseda ze židle. Vypil dvacet koňaků, strhl na sebe ubrus a s ním všechny žádosti o vánoční podporu.
Když se členové výboru sešli, spal předseda vedle v pokojíku na pohovce a oni měli dojem nějaké tragédie, která se zde asi odehrála.
Pili toho dne střídmě a propili jen patnáct korun, zbylo tedy, když dali zasklít knihovničku, ještě spolkové jmění osmdesát korun a odpadla jedna vdova. Podělí se jen čtyry po dvaceti korunách.
Druhého dne zasedal a přijímal žádosti jednatel. Byl to člověk nervózní. Dopálil se hrozně, když jedna žadatelka počala mu objímat kolena.
„Ven!“ zařval, „pryč, to je hrozné!“
Pak se tam objevila jedna mladá hezká vodva. „Ne, nechci ničeho slyšet,“ křičel, „dejte sem žádost a dobrá! Rozumíte! Nejsem chlapec! Hrome!“ Pak přišli členové výboru a počali vážně mluvit o dobročinném účelu spolku.
Předseda požádal náhradu za rozbitý deštník. Chtěl dvacet korun za deštník a námahu spojenou s jeho včerejším úřadováním. Vyčetli mu, že spolek odírá, že je alkoholik.
Jednatel křičel, že kdyby předseda měl dostat dvacet korun, že by se vůbec měla platit útrata všem úřadujícím členům výboru. Chtěl konečně dvě koruny, poněvadž si dal v úředních hodinách biftek a tři plzeňské. Debata byla stále ohnivější. Pak se shodli na jedné věci. Lépe jest podělit jen dvě řádné vdovy po dvaceti korunách, nežli aby dvacet korun přišlo do špatných rukou.
Když se rozcházeli, bylo spolkové jmění opět menší.
Když přišel Štědrý den, bylo v pokladně spolku šedesát osm haléřů a na stole tři sta dvacet žádostí chudých vdov.
„Pánové,“ řekl předseda, „vlivem okolností, které jsme nemohli předpokládat, sešlo letošního roku z vánoční nadílky. Zbývá ještě rozhodnout, co udělat se zbývajícím jměním šedesáti osmi haléřů. Navrhuji, aby tvořilo základní počátek jmění k našim dobročinným účelům budoucího roku, kterým tímto provolávám hlučně nazdar!“
Zdroj: Jaroslav Hašek Maloměstský pitaval, Nakladatelství Kruh 1978
