Jaroslav Hašek: Dobrodružství s nahým klukem

Bylo pozdě večer. Ve Vltavě nekoupal se již nikdo. Oblékl jsem se na modřanském břehu a strojil jsem se jít ke stanici parníků Pivovar Bráník, když jsem uslyšel z vrbin strašlivý pláč a nářek dítěte: „Panenko Maria, Ježíš Marjá Josefe, svatý andělíčku strážný.“

Vnikl jsem do křoví a nalezl tam nahého osmiletého klučinu, který ležel bezmocně na kamínkách. Když mne uviděl, vyskočil a počal objímat mé nohy, přičemž křičel: „Proboha vás prosím, já jsem z Vršovic!“

Po dlouhé námaze podařilo se mně vylákat z něho strašlivé tajemství dnešního dne. Dobrodružství, které ho potkalo a které mne hluboce dojalo svou tragikou.

Taková věc otřese i toho nejotrlejšího člověka a cynika.

Předně kluk nevěděl, jak se jmenuje příjmením. Věděl o sobě, že je z Vršovic a že mu říkají Tonda a že je mu osm let.

Ráno ho poslali doma pro housky. Když se ocitl na ulici, potkali ho kluci a vyzvali ho, aby se šel koupat do Bráníka, že jdou na celý den. Toníček si dal říci, ale u vědomí povinnosti koupil napřed housky dle přání rodičů, nacpal si je do kapes a šel se koupat s celou výpravou.

V poledne housky snědli. Šaty si schoval někam do vrbiček a tak se bavili ve vodě, dávali si „pasáky“, „trounili se“ a podobně. Večer, když byl ve vodě, kluci odešli a on nemůže najít šaty. Tak je tedy z Vršovic, nahý, bez housek, bez domova, bez nejmenší znalosti cesty k domovu, v Modřanech.

„Panenko Maria,“ bědoval ubohý Tonda, „Ježíš Marjá, já nemám šaty a jsem z Vršovic; Kriste na nebi.“

Objímal mně nohy, plakal strašlivě a křičel: „Já půjdu s vámi.“

„Takhle to nejde, chlapečku,“ namítl jsem, „napřed musíš mít šaty, kdybys šel se mnou nahý po ulici, tak by nás oba zavřeli.“

Kluk řval: „Já nejsem nahej, já měl ve vrbičkách šaty,“

„Voni mně je kluci hodili do vody a řekli, abych si našel jiný ve vrbičkách, poněvadž je tady moc kluků, co se svlíkali, a já žádný jiný šaty nemůžu najít.“

Šlechetný chlapeček řval dál: „Já půjdu s vámi domů, já jsem z Vršovic a nemám šaty.“

Zvítězila ve mně šlechetnost.

„Tak půjdeš se mnou, chlapečku,“ pravil jsem vlídně, „pojedeme parníkem.“

Kluk přestal řvát. Kráčeli jsme po hrázi. Já úplně ošacen a vedle mne nahý kluk.

Byl na nás pěkný pohled. První sensaci vzbudili jsme u stanoviště parníků Pivovar Bráník.

Shromážděná společnost se smála a jeden z pánů obrátil se ke mně: „To je váš hoch?“

Co bych jim vykládal, čí vlastně ten hoch je.

„To se ví, že je to můj kluk. Viď, Toníčku?“

„Jo,“ řekl krátce. Čekali jsme tedy dál.

Nějaká paní obrátila se ke mně s výčitkou: „Ale vždyť nemá šatů.“

Odpověděl jsem: „To já taky vidím.“

Obrátili se opovržlivě od nás, ale té paní to nedalo a mluvila dál pichlavě: „A to se pěkně o svého kluka staráte, že se nestydíte, nechat ho jen tak, jak ho pánbůh stvořil.“

„Milostpaní,“ pravil jsem, „kdybyste byla vy v takové situaci jako tento hoch, tu věřte, že bych s vámi nešel po hrázi, poněvadž vím, co je to cudnost, ale tohle nevinné dítě, které se tak pěkně dětsky rýpá před vámi v nose, neurazí jistě žádného, kdo má smysl pro nahé dětské tělo.“

Dva páni si odplivli. Parník již přijel. Cpal jsem se s nahým klukem na palubu. Kapitán se na nás podíval a zvolal:

„Co chcete s tím nahým klukem?“

„Pro něho a pro mne lístek do Prahy.“

„Nahý lidi nevozíme,“ pravil kapitán, „nechte kluka na břehu.“

„Vy surovče,“ vykřikl jsem, „nahé dítě mám nechat na břehu Vltavy ve tmě, vy jeden.“

Nedomluvil jsem, neboť dva lodníci vyvedli mne na můstek i s nahým klukem, parník odrazil a na osamělé výspě zůstali jsme ve večerním šeru.

Kluk brečel.

„Neřvi,“ řekl jsem, „nebo tě hodím do vody. Musíme pěšky do Prahy!“

Šli jsme do Bráníka.

„Já mám hlad,“ naříkal Tonda.

Nezbylo mně nic jiného, než se s hochem odebral jsem se do pivovarské restaurace.

„Tady si sedni vedle mne.“ Posadili jsme se za všeobecného vzrušení hostů ke stolu, kde seděly nějaké dámy.

Přišel číšník.

„Dejte nám sklenici piva a dva vuřty.“

Vyvalil na nás oči. Dámy se rděly.

„Odpusťte,“ koktal číšník, „my vám nenalejeme, zde musí být každý oblečen.“

„I toto nevinné dítě?“ otázal jsem se, stavě hocha na stůl před dámy, „podívejte se na tuto živoucí nevinnost.“

Octli jsme se venku na silnici. Přemýšlel jsem, co s klukem. Kluk řval: „Já mám hlad, já jsem z Vršovic.“

Šli jsme dále ku Praze. Byl jsem zoufalý tím stálým nářkem nahého kluka.

Zašli jsme k nejbližší faře. Zazvonil jsem, a když kuchařka otevřela, vstrčil jsem nahého Tondu do chodby fary a utekl.

Druhého dne četl jsem v novinách, že onoho faráře ranila včera mrtvice.

Dobrá kopa 1911