V minulém roce jsme v době první vlny pandemie publikovali povídky Jaroslava Haška a dalších autorů. Chtěli jsme tím přispět k lepší náladě, která logicky byla v souvislosti přijatými omezeními ve společnosti blbá. Nyní na tom nejsme lépe, spíše je nálada ještě blbější. Dokonce mi nedávno čtyřletá vnučka řekla „dědečku, já mám blbou náladu…“ Musíme ji překonat, jak rychle, to záleží na každém z nás. Věříme, že další porce povídek klasiků českého humoru přispěje k jejímu zlepšení. (F.P.)
Student Otto seděl v besídce a pil mléko. Naproti němu seděl jeho strýc, důstojný pan farář dobronivský, kouřil z dýmky a díval se smutně na synovce.
Ottovi zdálo se půlhodinné mlčení dlouhým, a proto promluvil: „Žito už pěkně dozrává.“
„Dozrává, nedozrává,“ řekl přísně pan farář, „ale o tobě jsem přesvědčen, že uzráváš na darebáčka…“
„Jednáš také dle toho. Já v tvých letech jedině oddával jsem se ušlechtilému studiu. Ve 24 letech vydal jsem vědecké dílko o Neomově korábu, ve kterém jsem nezvratně dokázal, že obsah Neomova korábu byl 2 075 000 krychlových stop. Tenkrát jsme ještě počítali na stopy. V šestadvaceti letech potvrdil jsem mínění sv. Hippolyta, že žena Semova jmenovala se Nahalath Mahnuk, žena Chámova Zetdkalhnabu a Jafetova Arathka. Ty ovšem nejsi theologem, ale neškodilo by ti, abys si všímal takových otázek. Kdybys věnoval denně jen dvě hodiny podobným věcem, nemyslil bys na darebnosti. Otto, řekni mně, kde jsi dneska spal?“
„V městečku, milý strýčku.“
„Pěkně začínáš prázdniny, Otto. Já to čekal, a proto musím ti domluvit. Celý tvůj život v městě byl, jak jsem se dozvěděl, řetězem špatných kousků. Přidržel jsi se darebných přátel, a co praví o přílišné přátelnosti ve své 8. kapitole první knihy ,Napomenutí k životu bohomyslnému prospěšná´ Tomáš Kempenský?
,Ne každému člověku zjevuj srdce svého! S mladými, světsky smýšlejícími zřídka zacházej.´ To jsi měl znát a nebyl bys prohrál s Josefem Zajíčkem a Karlem Mahulkou čtyřicet zlatých ve ferblu. Dále praví Tomáš Kempenský: ,Neměj přílišné známosti s nějakou ženskou cizí; všecky pak dobré ženské vůbec Bohu poruč.´ Ale ty jsi je nejen Bohu neporučil, tys časem dokonce vodil je k sobě do bytu.
Jedné slečně zůstal jsi dlužen 30 K – zač, to nevím; psala mně, abych jí je poslal, jinak že způsobí skandál, - a ty jsi nerozvažoval o bídnosti lidské dle 22. kapitoly Kempenského: ´Bídný jsi, ať bys kdekoliv byl a kamkoli se obrátil, jestliže se k Bohu neobrátíš.´ Co však bylo platno, že jsem ti psal dopis, ve kterém jsem tě prosil, abys zanechal takového života, vždyť nezáleží štěstí člověka v hojném požívání věcí pozemských. A vidíš, za několik dní nato musel jsem v tvé hospodě platit za tebe 360 sklenic piva – to bylo přece přílišné požívání pozemských věcí! Již Kempenský řekl, že člověk není docela bezpečen před pokušením, pokud živ jest, poněvadž v nás to jest, z čeho pokušení pochází. Sotva jedno pokušení neb protivenství odchází, již druhé nastupuje, a tak po tom zaplaceném účtu v hospodě porval jsi se s domovníkem, a já musel mu poslat peníze, aby mlčel. Že ti činil stále nepříjemnosti a že tě pomlouval po domě? Měl jsi si přečíst 12. kapitolu o užitku protivenství: ,Dobře nám jest, že časem míváme nějaké těžkosti a protivenství; neboť častokráte člověka k poznání srdce svého nazpět přivádějí, aby se zde jako v cizině býti poznal a své naděje v žádnou pozemskou věc nezakládal.´
Ale ty místo toho dáš mu čtyři pohlavky.“
„Pět, milý strýčku!“
„Na počtu nezáleží, Otto, raději přečíst jsi měl sobě třetí kapitolu z knihy ,Napomenutí k vnitřnímu životu prospěšná´ ,o člověku dobrém a pokojném´: ,Jsou lidé, kteří ani sami pokoje nemají, ani jiným pokoje dáti nechtějí, a tito jiným jsou obtížni a sobě pak nejobtížnější.´
Měl jsi dělat zkoušku, ale nedělal jsi jí, prostě z toho důvodu, že…“
„Pohrdal jsem všelikou ctí časnou,“ přerušil ho Otto.
„Bože, Bože,“ vzdychl pan farář, „kdy prostuduješ 25. kapitolu: ,O horlivém napravování celého života svého.´ Vždyť dvojí věc zvláště k velikému polepšení dopomáhá: totiž násilné se odtržení od toho, k čemuž přirozenost hříšně se kloní, a pak horlivé dychtění po dobrém, jakého se komu nejvíce nedostává.´ Neškleb se! Kdo vroucně Bohu oddán jest, všecko mile snáší a přijímá, co se mu káže. Proč se směješ, Otto?“
„Ale vzpomněl jsem si na jednu anekdotu, kterou vypravoval včera v hospodě pan adjunkt: Kuplířka je před soudem a soudce se jí táže, má-li nějakou polehčující okolnost. ,Ano, milostpane, ráčejí uvážit, mám čtyry dospělé dcery a jen jednu jsem prodala do vykřičeného domu., To je přece k smíchu, strýčku.“
