Slavná redakce!
Členové obecního zastupitelstva vinohradského a celá vinohradská radnice byli v poslední době napadeni v některých listech brutálním způsobem. Byl jsem požádán pány kolegy ze zastupitelstva, abych věcně rozebral a objasnil poslední události na vinohradské radnici, odůvodnil těžké postavení našeho samosprávného sboru a vyvrátil celou řadu klamných obvinění.
Prvně přikročíme k případu stařenky Gráfnerové. Na má bedra byla složena úloha, abych prozkoumal a uvážil její žádost o přijetí do vinohradského chorobince. Faktum je vážená redakce, že Gráfnerová jaktěživa mě na ulici nezdravila a neříkala: „Milostpane, rukulíbám.“ Říká, že mě neznala, ačkoliv mě znají celé Vinohrady. Ona však neměla ani tolik taktu, aby se obrátila na mou milostivou paní manželku a poprosila ji, aby se mohla dostat mým přičiněním do chorobince. Nejsem ješitný, ale vím, že slušnost vyžaduje, aby mě na Vinohradech náležitě respektovali. Gráfnerová neměla tolik slušnosti, aby obešla členy zastupitelstva, ba dokonce, aby nemusela chodit, byla stižena reumatismem, ačkoliv jí jinak nic nebylo. Jak jsem na schůzi, ve které se jednalo o její přijetí do chorobince, podotkl, jsou chorobince k tomu, aby městští příslušníci churaví, práce neschopní, byli tam zaopatřeni. V případě Gráfnerové však tomu tak nebylo, neboť jí vlastně nic nescházelo. Městský lékař vydal o ní svědectví, že jest úplně zdravá, poněvadž trpí jen reumatismem, zánětem ledvin, žlučovými kamínky, žaludečním katarem, srdeční vadou a podobnými maličkostmi, takže jsem právem mohl zvolat, že Gráfnerová je zdravá jako ryba.
Pokud se týče stáří, není jí ani 88 let. To jí bude teprve v dubnu, a při tomto stáří, jak správně podotkl pan Bílek, jest ještě schopna vykonávat lehčí práce, jako např. skládat cihly a odvážet stavivo. Ale co hlavního, ctěná redakce, ona nevyhověla také podmínce o úplné bezúhonnosti, neboť před 69 lety byla trestána pokutou jednoho šajnu stříbra, poněvadž ji nepřihlásili na bytě. Ctěná redakce, nemohu si pomoci, slyším kolem sebe hlasy, které mně nadávají. Jdu-li po ulici, zdá se mi, že každý mně spílá. Slyším nejhorší nadávky, a když se ohlédnu, není kolem živé duše. Abych tedy pokračoval, usnesli jsme se, že Gráfnerovou do chorobince nepřij me z důvodů finančních, poněvadž bychom tím překročili rozpočet ročně o K 132.
Abych nezapomněl, objasním při té příležitosti stav našeho vinohradského městského chorobince. Bylo vytýkáno, že v chorobinci jest vlhko a že tam roste houba, že prý jest to nezdravé. Náš městský lékař prozkoumal občas stížnosti přímo na místě a shledal, že prostory našeho chorobince patří mezi nejpříjemnější klimatická místa. Vlhký, zdravý vzduch prolíná se chorobincem, takže je tam jako v lese. Proto se nedivte, že tam roste houba. Na chodbě vyvěrá pramen ze země. Proto také není třeba umělých koupelí pro ošetřovance. Aby se pak žádný z ošetřovanců v chorobinci neutopil, opatřilo město z výtěžku dobrovolné sbírky jezírko v chodbě chorobince zábradlím. A právě ti pánové, kteří si nejvíce stěžovali na nepořádky v chorobinci, nepřispěli na toto zábradlí ani krejcarem. Bylo dále vytýkáno, že strava v chorobinci jest mizerná. Není to pravda. Ošetřovancům sice nedáváme pečeni a maso, neboť na stravu na celý den mají rozpočteno 50 haléřů, mají však zato hojnost dobré pitné vody a každý den výtečný moučník v podobě chleba. Chléb jest nejzdravějším pokrmem, a proto chlebová polévka, která se podává každý den k snídani, vzpružuje ducha i tělo, a jest dojemné, když se stařenky i stařečkové modlí denně se slzami v očích: „Chléb náš vezdejší dejž nám dnes.“ Dodává ho sem jeden z pánů kolegů ze zastupitelstva.
Pokud se týká hmyzu, nevyskytují se v chorobinci ani moskyti, ani štírové, ani tarantela. Není tam také jedovatých stonožek, které usmrcují obyvatelstvo Indie. Naproti tomu se zde vyskytují jen neškodné druhy blech a štěnic, jejich kousnutí nezanechává následků. A ačkoliv Vinohrady co do počtu obyvatelstva předčily Žižkov, zůstal zdejší chorobinec, pokud se týče vší, za žižkovským značně pozadu, díky úzkostlivé čistotě, která v našem chorobinci panuje. Zdravotní poměry jsou taktéž výborné. (Zase slyším ty hlasy!)
Přikročím nyní k otázce veřejných záchodků. V téže schůzi, kdy jsme zamítli malichernou žádost Gráfnerové, povolili jsme náklad 19 876 K na stavbu veřejného záchodku na Purkyňově náměstí. Cože jsme? Co se děje v mé ubohé hlavě? Pak jsme povolili další záchodky, mnohem lacinější, po 8000 a 10 000 korunách. Má-li Praha representační dům, proč by nemohly mít Vinohrady representační záchod, jako kulturní středisko pánů z radnice? Doufáme též v příliv cizinců, kteří nechají v representačním záchodku hezké peníze, poněvadž jsme se usnesli v representačním vinohradském záchodku vybírat vstupné. Cože jsem? Ach, kdyby těch hlasů nebylo!
V téže schůzi jsme se usnesli, aby v Riegrových sadech byla postavena veranda pro tisíc osob. (Ty hlasy mě pronásledují stále!) Bylo vytýkáno, že náměstek starosty, pan Bílek, byl nemile dojat, když se objevil návrh, aby veranda byla provedena ze železné konstrukce. Vysvětlím to ihned. Stejně jako by obuvník protestoval proti tomu, aby papírny vyráběly boty z papírové masy, musel pan Bílek, jako tesařský mistr, zakročit proti železné konstrukci. Prohlásil zcela otevřeně, že by železnou konstrukci nesvedl, a současně nás ujistil, že ji postaví ze dřeva tak krásně, aby tato veranda byla poslední jeho labutí píseň. Jest přirozené, že po těchto pádných důvodech, které uzná každý nepředpojatý člověk, usnesli jsme se na dřevěné verandě. Není dále pravdou, že jsme nevypsali ofertu na stavbu verandy. Vyhlásili jsme ofertu na žádost samotného pana Bílka, který jako náměstek starosty dal nám ujištění, že bude jako odborník přihlížet nestranně k ofertám a že se stavbou verandy bude do jara hotov.
Myslí, že tato vysvětlení, která zde podávám, úplně dostačí, aby nepředpojatý pozorovatel nabyl správného názoru o celé věci.
My se neomlouváme. My pravíme: „Je to pravda. Nepřijali jsme Gráfnerovou do chorobince, vystavíme representační záchodek, v chorobinci je vlhké podnebí a vypsali jsme ofertu na verandu.“
Znamenáme se v dokonalé úctě
(Podpis nečitelný.)
Jaroslav Hašek Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950
