Jaroslav Hašek: Hovor s malým Mílou

Sedím již čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě a ještě jsem se nepřiznal, co jsem udělal se svým malým synovcem – čtyřletým Mílou Klognerů.

Obávám se, že kdybych řekl, kde jsem ho zanechal, že bych se už ho, až by ho našli, nezbavil. Vím, že by první jeho slova byla: „Pročpak tady sedíš?“ To nešťastné jeho: „Proč?“

Před více než čtyřmi měsíci slíbili Mílovi jeho rodiče, že s ním jeho strýček, totiž já, půjde na procházku. Chtěj nechtěj musil jsem s ním jít, slíbiv nešťastným rodičům, že toho chytrého chlapečka přivedu zas v pořádku nazpátek.

Také jsem mu hned, jakmile jsme vyšli z domu, řekl:

„Drž se mne za ruku, aby se ti nic nestalo.“ „Proč se mně nemá nic stát?“ s touto otázkou překvapilo mne hned to chytré dítě. „Víš, Miloušku, mohli by tě přejet.“ „Proč by zrovna mne přejeli, pročpak nepřejedou tebe?“ „Ty jsi ještě malinký.“ „Pročpak jsem malinký?“ „Poněvadž ti jsou teprve čtyři roky.“ „A proč mně jsou teprve čtyry roky?“ „Poněvadž ti není pět.“ „A co kdyby mně bylo pět?“ „Pak bys byl o rok starší.“ „Co je to starší?“ „Vidíš tamhleta slečna je už starší.“ „Proč říkáš, strýčku, tamhleta?“ „Poněvadž, miláčku, není to tahle, co jde naproti.“ „Jak to, tahle?“ „Víš, Miloušku, mlč už hezky.“ „Proč mám mlčet hezky?“

Dal jsem mu pohlavek.

Kluk se dal do pláče a já mu řekl: „Tak už nebreč.“ Utřel si rukávem oči a otázal se mne nevinně. „Proč nemám brečet?“ „Poněvadž jsi muž.“ „A proč jsem muž?“ „Poněvadž nejsi holčička.“ „Proč nejsem holčička?“ „Poněvadž, milé dítě, nosíš kalhoty, ostatně se to dovíš, až budeš starší.“ „Ty nosíš taky kalhoty, strýčku?“ „Vždyť to vidíš, Miloušku!“ „Proč nejseš, strýčku, ty taky chlapeček jako já?“ „Poněvadž jsem už z toho vyrost.“ „Vyrostu já taky tak?“ „Taky vyrosteš a teď už drž hubu.“ „Proč mám držet hubu?“ „Poněvadž bych tě hodil do řeky.“ „A to bych byl rád, strýčku.“

Nyní bylo na mne, abych já se ho optal: „A proč bys byl rád, Miloušku?“ „Poněvadž bych dělal parníček.“ „A jak bys dělal parníček?“ „Já bych si odfukoval, strýčku, a po mně by lezli lidi a zvonili by. Já bych dělal parníček Chuchle a vyplivoval bych oheň.“ Náhle obrátil svou pozornost na muže, který kropil ulici. „Pročpak ten pán kropí ulici?“ „Poněvadž splachuje prach.“ „Pročpak nás nepostříká?“ „Poněvadž nesmí.“ „Pročpak nesmí?“ „Poněvadž by nám zkazil šaty.“ „Proč by nám zkazil šaty?“ „Vodou, synáčku.“ „A proč vodou?“ „Poněvadž kropí jí, a ne pivem.“ „A proč nekropí pivem?“ „Poněvadž by se opil.“ „A proč by se opil, ty se taky opíjíš, strýčku, to říká maminka. Proč jsi prase, strýčku?“  „Tomu ty nerozumíš, Miloušku, ale teď už mlč, nebo tě praštím.“ „A proč mne praštíš?“ „Poněvadž mně nadáváš.“ „Proč bych ti nadával, doma ti také nadávají.“ „Ale to není od nich hezké.“ „Od tebe to také není hezké, strýčku.“

Dal jsem mu nový pohlavek. Ani nemrkl a řekl: „Viď, že nesmím plakat, ty taky nepláčeš, když tě teta praští. A proč tě praští?“ Dal jsem mu buchtu do zad. Zamlčel se a pak, jako by se ani nechumelilo, zvolal: „Proč tyhle domy nemají vzadu dveře, proč je mají právě tadyhle?“ „Poněvadž by tam nikdo nemohl se dostat?“ „Poněvadž tam bydlí.“ „A proč tam bydlí?“ „Poněvadž musí.“ „A proč musí?“ „Poněvadž nechce spát na ulici.“ „A proč nechce spát na ulici?“ „Poněvadž je pořádný člověk.“

Zamlčel se a řekl: „Ale ty tady, strýčku, nebydlíš.“ Nato následovala celá řada otázek: Proč se stromu říká strom, proč ten strom má větve nahoru, jestli by ze stromu nešly udělat bubliny, proč bublina praskne, proč já vypadám jako bublina, kdy prasknu (což provázel prosbou, abych praskl za rohem).

Když jsme uviděli psa, tázal se, proč to není kočka (nový pohlavek). Velká pauza, v jeho hlavičce rodily se zatím nové otázky. „Proč, strýčku, nedělají z anděla strážného koblihy?“ „Proč jsem zpocený?“ „Proč, když je ti horko, nevyplazuješ, strýčku, jazyk, jako pes?“ „Proč nejsi pes a jsi slon?“ „Proč máš rypák, strýčku?“

Šli jsme kolem nádraží. Řekl jsem k němu zoufale: „Nejel bys rád do Uher?“ „Proč bych jel rád do Uher, strýčku?“ „Poněvadž ti koupím lístek a pojedeme hezky spolu; víš, po mašině.“ Zatleskal ručičkama a zvolal: „Já budu taky funět.“ „Jen fuň, chlapečku.“ „Já budu pouštět páru.“ „Dělej, co chceš, Miloušku.“ A koupil jsem dva lístky na Puszta Maďarad, směrem k Füzes-Gyarmatu na poslední stanici uprostřed nesmírné pusty. Podotýkám, že to chytré dítě stále se ptalo: „Kdypak už budem na místě, kdypak mne odložíš?“

Konečně se toho dočkalo. Šli jsme ze stanice Puzsta Maďarad do pusty přes půl druhého dne a tam uprostřed řekl jsem Mílovi, aby na mne čekal. „Proč mám čekat, strýčku?“ „Poněvadž jsi takový rozoumek.“ A rychle jsem se vzdálil. Jen za sebou slyšel jsem jeho nevinný hlásek: „Proč utíkáš, strýčku?“ a za chvíli nato: „Proč mne, strýčku, štípají brabenečkové?...

A to jest moje zpověď.

Humoristické listy 1912