Jaroslav Hašek: Idylka z pekla

Čert Adolf byl zaměstnán u osmadvacátého kotle, kde vařil nebohé hříšné dušičky. Kouřil z krátké dýmky a pil černé bavorské pivo. Zpíval si tichým hlasem: „Spi, děťátko, spi.“

Najednou slyší z kotle úpěnlivé volání: „Prosím vás, pusťte mne ven.“ Zasmál se ďábelsky a přiložil na oheň několik nábožných knih. Upění stávalo se větší, což čertu Adolfovi dělalo ještě větší potěšení. Zatížil kotel ještě víc, aby var dosáhl většího tlaku a stupně varu, a zpíval dál své něžné „Spi, děťátko, spi.“ Dušička v kotli dala se do řvaní a do pláče: „Já se tedy zblázním, když mne nepustíte ven.“

Zatím se nastavilo kolem několik jiných čertů. „Zeptej se, Adolfe,“ pravil čert Rudolf, „jak se ten křikloun jmenuje.“

„Jářku, dušičko,“ křičí Adolf, „jakpak se jmenujete?“

„Já jsem zpravodaj ´Neue Freie Presse´,“ ozval se hlas z kotle, „a až se dostanu odtud, napíši o vás článek, že se podivíte. Pusťte mne ven, chci mluviti s vrchním topičem.“

Čerti dali se do smíchu: „Jak je ta dušička naivní, myslí, že se odtud dostane.“

„Holečku,“ pravil čert Adolf, „pročpak chcete, dušičko, mluviti s vrchním topičem?“

„Poněvadž myslím, že nepatřím do kotle, nýbrž mezi vás, drazí pánové. Stala se asi chyba v seznamu. Když mne sem nebeská policie odváděla, stavili se se mnou v očistci a tamější šenkýř nás pohostil vínem z roku šestitisícího před Kristem. Oni se opili a spletli seznam. Zapsali mne mezi dušičky, místo mezi topiče. Vyjde ale pravda najevo jako olej nad vodu.“

„Přísloví na nás neplatí, milý brachu,“ řekl čert Rudolf, „když však tvrdíš, že se stal omyl, zavoláme vrchního topiče. Vylezte ven!“

I vyvezla dušička z kotle za sykotu páry: Byla upocená a měla vyplazený jazyk. Čert Adolf podal jí sklenici piva, vypila a posadila se mezi čerty.

„Vy jste byl tedy na zemi zpravodajem ´Neue Freie Presse´?“ tázal se jeden z čertů. „Vypadáte sympaticky.“

„Vrchní topič, milý příteli,“ řekl čert Adolf, „měl na zemi podobné zaměstnání. Tento čert se třemi hvězdičkami byl na zemi ředitelem c. k. tiskové kanceláře. Proč jste se už dřív neprohlásil?“

„Jak vám říkám, byl jsem opilý tím vínem z očistce. A když mne šoupli do kotle, myslil jsem, že to patří k věci. Nemáte cigaretu?“

„Kouříme tabák ze sušených policejních komisařů, příteli,“ poznamenal čert Rudolf, podávaje mu cigaretky, „je to ostrý tabák. Během věčnosti naučíte se je také sušit. Práce je to příjemná, poněvadž komisaři, když je sušíte, vykládají vám o sobě anekdoty. Hle, tu přichází vrchní topič.“

Ano! Kráčel sem bývalý ředitel c. k. tiskové kanceláře, vrchní čert Richard. Změnil se nepatrně za svého pobytu v pekle. Usmíval se tak líbezně, jako když na zemi dodával úřední zprávy do novin. Když uviděl bývalého zpravodaje ´Neue Freie Presse´, vrhl se mu do náručí.

„Pánové,“ pravil k udiveným čertům, „važte si tohoto pána, neboť ani ten nejlepší loupežný vrah se mu nevyrovná.“

Čert Rudolf se zarděl. „Tento pán,“ pokračoval bývalý ředitel c. k. tiskové kanceláře, „zabil na sta lidí. Když v Praze strhla se nějaká malá demonstrace, měli jste číst jeho zprávu v ´Neue Freie Presse´. Psal, že v Praze je revoluce, že je zabito pět set německých rodin. Byl to řádný člověk.“

A bývalý zpravodaj ´Neue Freie Presse´ přikládá teď pod ubohé hříšné české dušičky u kotle číslo 1620.

Humoristické listy 1908