Jaroslav Hašek: Jak se stařeček Perunko věšel

Črta z Podhalí

Dokud byl hajný Dudra živ, bylo podlechnickým občanům dobře.

Hajný Dudra totiž říkal v podlechnické krčmě: „Já jsem hajný, a to dobrý hajný, vždyť panstvu sloužím dlouhou řadu let, ale rodáci jdou napřed. Vy jste z Podlechnic, já jsem z Podlechnic, toť jedna rodná krev. Vidím vše a nevidím nic.“

Po té řeči mlčíval a za chvíli obrátil se k podlechnickým občanům, jako by hovořil o něčem zcela jiném: „Kamarádi, zejtra jdu na obchůzku ke kříži.“

Pak nebylo ovšem divu, když na zcela opačné straně dělali kotrmelce zajíci, srny a když tu a tam v Podlechnicích po celý týden chodili se zamaštěnými ústy. Pak bylo též zcela obvyklo, že hajný Dudra ani jeden večer nepřišel ve střízlivém stavu do panské hájovny, která se svou rozbitou střechou malebně vykukovala ze zelených, svěžích větví smrků.

To se dělo však jenom v zimě. Horalé v létě nemají čas myslit na honbu.

Ti se dosti nahoní za uprchlými kusy stád. Kdepak zajíc nebo srna. V létě, když horal vidí srnu, klidně řekne: „Kdyby naše ovce tak uměly skákat, neshledal by se s nimi člověk.“ Zato však v zimě zatluče mu srdce pod kožichem, zajiskří se oči a on odplivne si: „Hrome, kdyby ty srny tak pomalu lezly jako naše ovce.“

Poslední zimu bylo však jinak.

Hajný Dudra v létě umřel. Napil se totiž trochu víc a spletl si cestu domů. Místo do lesa zabloudil k zbojnické skále, spadl s ní dolů a zabil se. Škoda Dudry!

Panským hajným stal se Staňko Šaščar. Šaščar nebyl z Podlechnic, ale z Važnej. Poněvadž byl z Važnej, scházelo mu jedno ucho, neboť Podlechničtí byli zarputilými nepřáteli všech obyvatelů Važnej, a proto při rvačkách s nimi dle svých starých tradic uřezávali jim uši.

Šaščara stihl kdysi podobný osud, když se zamiloval do dcery gazdy Perunka.

Gazda Perunka sám na něm provedl tuto operaci.

Šaščar tehdy, když se mu ucho zahojilo, řekl: „Však se shledá stařeček Perunko jednou se vším. Kdybych mu měl chlapovi nohy přelámat, tak se odškodním. A ta jeho dcera, zubatý ďábel…“

V Podlechnicích tu zimu bylo smutno.

 Stařeček Perunko s teskným pohledem díval se na krb, kde pod kožichem, na kterém spával, rezavěla drátěná oka na zajíce.

„Jak jindy v zimě byly lepší časy. Když první sníh pokryl půdu a uhodily první mrazy, býval on první, který tiše večer slezl s krbu, vzal oka a šel po chrupajícím sněhu do lesa. Tam znal místa, kudy zajíci běhávali k vesnici. Nalíčil a šel domů na krb. Ráno pěkný ušák v oku. Pak se peklo. A letos?

První sníh již tu. Vysoko pokryl půdu. Zvěře dost. I srny již se přibližují k stavením. Jindy vzal pušku, starou pušku, ale dobrou pušku. Jen mnoho prachu do ní třeba, ale jistá rána. Jiným sice udeří o zem, ale jím ne. Však již něco kusů z ní zastřelil. Teď leží tam v koutě. Prach vlhne, puška rezaví. Když vyjde měsíc, padá Šaščárův stín do chalupy. Ven vyjíti na lov nemožno!“

Tak si stěžoval stařeček Perunko rychtáři a sousedům, když v neděli přišli k němu na besedu.

„I zejtra, lidi, bude čas,“ pravil písklavě Vojtěch Svaka, bude. Potkal jsem dnes ráno u krčmy ženu z Važnej, znáte ji přec, tu Kmochovu Máru, šla si trochu upít. Zastavím se na slovo. Mezi jiným povídá, že zejtra Šaščar vypraví se do města na polskou stranu k panstvu, půjde prý si pro list. Tak můžeme jít beze strachu směle. Hajný pryč, zajíců dost. Na polskou stranu daleko, do večera druhého dne se nevrátí.“

Ujednáno. Zejtra večer sejdou se všichni u stařečka Perunka a pak půjdou do panského.

Tolik lesů a všechno panské, tolik zvěře a všechna panská, což sedláci nic?

Druhého dne večer vyšlo osm horalů v kožichách z Perunkovy chalupy.

Perunko šel napřed, nesa drátěná oka.

Šli tiše po chrupajícím sněhu a rozhlíželi se po sněžných pláních, třpytících se stříbrem v bílém osvětlení měsíce.

Na sněhu nikde černého bodu. Všude ticho.

Došli lesa. Černé stromy vystupovaly rychle před nimi. Prošli pruhem stromů a ocitli se na pasece.

„Zůstaňte zde,“ rozkazoval stařeček Perunko, „já zatím někde nalíčím, třebas u tamtoho smrku.“ Ukázal na nevysoký smrk, který vystupoval uprostřed paseky.

Šel. Ostatní schovali se za křoví.

Jde Perunko. Přijde ke smrku. Natáhne oka dole mezi smrk a nízký podrost jehličnatý, když vtom ho silná ruka uchopila za límec. Ohledne se… Byl to Šaščar, pravý, jednoduchý Šaščar.

„Co zde děláš?“ zahřměl Perunkovi do uší. Hlaveň pušky se leskla v měsíční záři.

„Já, já,“ koktal ze sebe Perunko, „já, já…“

„Mluv, darebáku!“ hřměl dále hajný.

Podivná myšlénka projela šedivou hlavou Perunka.

„Já, já se jdu věšet na drát na paseku.“ vyrazil ze sebe, „svět už člověka mrzí, zlý svět nyní…“

Hajný mlčel.

„Teď mám vyzráno,“ pomyslil si stařeček Perunko, a proto pokračoval: „Zlý svět, daně platit, pořád daně, člověk stárne. Doma pak praví, co s dědkem, práce jeho nestojí za nic, tak jsem šel se oběsit na drát a paseku…“

Perunko skončil, zavzlykal a čekal, co řekne Šaščare.

Ten se ušklíbl: „Stařečku Perunko, tento smrk tě neudrží, tamhle dole je pěkná sosna se silnými větvemi, když nedosáhneš, podržím tě…“

Překvapený Perunko byl polo vlečen hajným po stezce dolů směrem k pěkné sosně.

Cesta k ní netrvala ani pět minut, ale za tu dobu stařeček Perunko zatoužil opět po životě, neboť ušklíbajícímu se Šaščarovi vyznal, že neměl úmyslu se uškrtit v těch okách, ta že byla na zajíce.

Stařeček Perunko odseděl si potom pět dní ve vězení.

Národní listy 1903