I
Všude dobře, doma nejlíp
Nepochopena a nepovšimnuta zůstává dnes tato pravda, Tvrdit opak jest zlozvyk, který zejména poslední dobou v naší republice se zahnízdil. Ačkoliv nechceme a nemůžeme také mluvit o přímém blahobytu občanů naší republiky, jest třeba zakřiknout ty křiklouny, kteří ztratili úctu k zřízení státnímu a rozkřikují do světa, že je s námi zle.
Přáli bychom si, aby naše slova nepadla jako hrách na stěnu či na nepravou půdu. Připouštíme, že někdy bývají okamžiky v životě občanů naší republiky, kdy oni velmi snadno mohli by se octnout v rukou štváčů, ale vzpomeňme si, že nikdy není tak zle, aby nebylo zas dobře. Jedině člověk zaujatý špatnou myšlenkou, že se mu špatně daří, může pochybovat o pravdivosti těchto slov.
Zřízení státní jest tak staré jako lidstvo a nebylo státu na počátku vývoje, aby se neděly chyby, malé chyby státního mechanismu. Naproti tomu v každém státu najdou se nespokojenci, kteří, kdyby se měli sebelépe, nejsou nikdy spokojeni.
Takovým lidem jest třeba se vyhnout, neboť ničí náš duševní klid a činí z nás lidi, zírající s nenávistí na určité třídy, na státní zřízení a na společnost, řídící osudy toho kterého státu. Nakonec nastává zhroucení ilusí a cesta do kriminálu.
Pořádek ve státě činí každého občana pořádným, pořádný člověk zajistí si duševní klid a blahobyt, a blaho národa znamená blaho politické.
Pohleďme kolem sebe. Nenacházíme lidi s pěknými příjmy, kteří mají slušné kapitály, jsou zámožní a vážení nejen v kruzích jim společensky blízkých, ale i u svého dělnictva? Zajisté jen člověk s předsudky mohl by tvrdit opak.
V naší republice jest mnoho lidí, kteří pílí svého dělnictva nebo dědictvím se domohli zámožnosti. Nemáme jim přát úspěchu, máme být nevraživí či zlomyslní?
Máme věřit těm, kteří říkají, že je u nás zle? Nedávno proběhla zpráva denním tiskem, že v Číně v provincii Gans-Su zahynulo hladem 500 000 lidí, v provincii Czan-Si 800 000.
Je něco podobného v naší republice, která kupuje čínskou mouku?
Statistika mluví číslicemi. Nouzí a hladem zahyne v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku ročně jen nepatrný zlomek procenta všeho obyvatelstva. A kolik lidí umírá z hladu v Indii, odkud se k nám vozí rýže? Půl milionu. Tato malá úmrtnost v Čechách proti úmrtnosti v Indii musí přesvědčit každého nestranného člověka. Je tolik nářku u nás, že to vzbudí u každého statistika útrpný úsměv na rtech.
1 kg hovězího masa dnes stojí 16 Kčs, 1 kg husy 32 Kčs, 1 kg kapouna 36 Kčs, 1 kg vepřového 28 Kčs, 1 kg krocana 42 Kčs. A při tom ty stálé nářky, že je draho.
Při obléhání Paříže za války francouzsko-německé v 1871 roce stálo kuře 300 franků, husa 500 franků, vůl 80 000 franků, prase 50 000 franků. Převeďte to na dnešní kurs čs. koruny!
Ať každý nespokojenec srovná ty číslice. Žijeme nepopíratelně v době neobyčejné láce potravin. Před 170 lety, když Francouzi byli v Praze, stála libra mouky 13 tolarů. A co stojí dnes, když Francouzi jsou pryč?
Na Aljašce nedostanete hovězí maso a u nás máme dobytka habaděj. Indiáni kmene Čamakoko v Jižní Africe neznají vůbec, co je to cukr, a u nás každý správní rada z ústředny má cukrovku.
Jestli si u nás lidé nemohou stěžovat na vyživování, obracejí svůj zřetel na poměry vládnoucí v republice. Vezměme si za příklad poměry v Tonkinu, kde byli poslanci po rozpuštění parlamentu usmrceni, ubičováni a rozčtvrceni. Byl u nás nějaký poslanec, když je odročeno zasedání Národního shromáždění, rozčtvrcen? A když někdo mluví u nás, že je utiskován, ať se podívá do Siamu. Tam se vládne absolutisticky, totiž tak, že dá mocnář libovolně, komu chce, srazit hlavu. U nás chodí lidí dobrovolně bez hlavy.
Kdo si u nás stěžuje, znaje tato fakta, na nedostatek svobody, je padouch.
Svoboda je u nás zaručena zákony a nikdy se u nás na právo nešlape a nepije. Stane-li se něco, jest to prostě malinký přehmat, který bývá ihned vysvětlen a uveden na pravou míru.
Hojně rozvětvené bezpečnostní orgány bdí za nás, když spíme.
Stane-li se někde vražda, tu četnými domovními prohlídkami a zatýkáním objeví se přečasto dosud nepotrestaná a nevypátraná rota penězokazů.
Ve školách se učí naše děti ctít zákony a modlit se k bohu a škola vychovává z nich dobré občany. Naši zahraniční politikové dobyli si pověsti světové a naši finančníci mají takový vliv na světovém peněžním trhu, že sami udávají kurs naší koruny.
Mír a spokojenost dýše z každé chloupky i české domácnosti, pilné ruce pracují v továrnách a dílnách, a po denní práci pojídají tisíce dělného lidu radostně při večeři svou skývu chleba, chválíce boha a děkujíce svým zaměstnavatelům, kteří jim poskytují chleba.
Po celá léta diskutovali vůdcové dělnictva o tom, jak se to má provést, aby se dělná třída měla dobře.
Otázku tu rozluštili nejlépe zaměstnavatelé tím, že dělnictvu poskytli zaměstnání, takže otázka tato úplně odpadá, neboť i nejlevější socialistické křídlo, komunisté, tvrdí, že kdo nepracuje, ať nejí.
Zaměstnaný člověk pracuje a jí.
Naprosto je mylný názor, že zaměstnavatelé nepracují. Každý zaměstnavatel se stará.
Kdo se stará, ten pracuje.
Všeobecná péče o dělnictvo v naší republice ukázala brzy dělníkům naprostou nesmyslnost revolučních ilusí. Vývoj kapitalismu, o který se opírá naše mladá republika, poskytuje zaměstnání všem, kteří chtějí upřímně pracovat na tomto vývoji.
Dnes, v době všeobecné sociální péče o nemajetné třídy, nemůže se mluvit o nějaké ostřejší politice vůči dělnické třídě. Utlačování opatření, o kterých se mluvilo, zhroutila se na všeobecné lásce k bližnímu, jak to krásně vyjádřil sociálně demokratický poslanec Bechyně ve svém článku: „Trosečníci“, kolísaje mezi nenávistí a soucitem, až konečně promluvila jeho čistá duše.
Zdá se nám, že čteme verše básníka, čtouce jeho „Trosečníky“:
I má loď se ztroskotala,
na výspě pak osamělé,
samoten jsem sedával.
Moře, nebe, mezi nimi
bušilo mé „lidské srdce“,
Robinsone Krusoe!
Tyto krásné, všelidské verše mluví k nám dnes tím více k srdci svou velikou harmonií lásky k bližnímu.
Zejména dnes, kdy obratným vedením celého procesu je světová socialistická revoluce likvidována. Autokratický postup vlády v otázce toho druhu je správný, a řešení, které vyvolila, bylo nejšťastnějším již z pouhých státních důvodů a nemůže být vůbec podrobeno kritice. Musíme si uvědomit, v jaké vážné době stojíme, a to budiž naším měřítkem k posouvání politických událostí.
II
Nebuďte závistiví!
Osudnou chybou nás všech v naší republice jest, že nejširšími vrstvami obyvatelstva proniká krutá závist, která hází klacky po nohy naší šťastnější budoucnosti.
Být závistivý v republice jest hanebnost a svrchovaná nemravnost. Každý, komu záleží na tom, aby se náš národ vzpamatoval a našel opět sebe, musí v prvé řadě potřít a rozšlápnout šeredu závist, která se všude vtírá a opřádá jako sítěmi pavouka celou republiku. Závist je to, která otravuje svým jedem celé české ovzduší a ničí mravní základy naší republiky.
V čistý křišťál našeho veřejného života metá závist kal prostřednictvím bludných proroků a vlků s kůží ovčí.
Ve velké době, ve které nyní žijeme a kdy vyhnáním Karla Habsburka z Uher ukázali jsme celému světu pevnou linii Malé dohody, nesmí závist rozrážet naše řady. Přáli bychom si vrátit se do doby starých Řeků a Římanů, kde ani patricius ani otrok neznali závisti a oba pracovali ruku v ruce k slávě svých států.
Naproti tomu u nás v širokých vrstvách obyvatelstva zahnízdila se závist.
Každé zvýšení platů našim ministrům či členům zákonodárných sborů mívá za následek závistivé řeči lidí, neumějících myslet logicky. Oni nechápou slova dánského ministra vnitra, která pronesl na oslavu 800letého trvání dánského státu:
„Národ zůstane a bude zdatný a silný svými dobře živenými ministry a členy zákonodárných sborů.“
Tak se mluví v zemi, kde není závisti a kde státní rozpočet se přijímá bez vší debaty a beze všech výkřiků.
Kdežto u nás nemůže zákon o sebemenším zvýšení platů našim odpovědným činitelům obejít se bez debaty a závistivé kritiky.
Jestli by u nás zvýšili plat, řekněme panu ministrovi financí o 100 000 Kčs ročně, vyskytne se ihned celá řada sluhů, podúředníků i úředníků berních úřadů, kteří ihned by si přáli též nesmyslné zvýšení svých platů, nedbajíce, že republika prožívá těžkou finanční krisi.
Oni tvrdí, že je vše drahé a že nemohou být se svými rodinami od čeho živi.
To není pravda. Při skrovném, prostém životě nemůže u nás ze státních zřízenců nikdo zemřít hlady, a závistivá fráze: „I já žádám na representaci jako náš pan ministr,“ jest opět výsledek práce různých štváčů. Jest opravdu s podivením, slyšíme-li:
„Jestli pan ministr může representovat republiku, proč bychom my ji také nemohli representovat, nás jsou tisíce, ten celý aparát resortu.“
A jinde opět slyšíte: „Pan ministr má vilu, pan ministr jede se svou rodinou na letní byt. Takhle jsme si nepředstavovali, jak se v praxi bude provádět Masarykova deklarace Československé republiky“. Nemluvě ani o tom, že v době všeobecné stavební krise nebylo by možné, aby každý z půl milionu úředníků a státních zřízenců mohl si koupit nebo vystavět vilu, je směšná vůbec zmínka o půl milionu letních bytů, když všechny byty jsou obsazeny a zadány již předem pánům z ministerstev i našim kapitalistům, kteří representují náš národ na trhu světovém a umožňují naší valutě cestu celým světem, a kterým by měl každý z nás přáti srdečně oddechu, kdybychom nebyli závistiví.
Slyšel jsem nedávno jednoho občana: „To se jim to rozjíždí v automobilech, a já nemám na elektriku.“ Chtěl jsem mu říci: „Tak jdi pěšky, závistivý muži. Když nemáš na elektriku, nesmíš se divit, že nemáš na automobil. Jdi a pracuj, pilně pracuj, jinak ten, kterého dnes vidíš projíždět se na automobilu, musil by také chodit pěšky, a vidíš sám, jak je to nepříjemné, nepřej to jinému, buď založen mravně, neboť jedině v mravní čistotě záleží rozvoj našeho celého vnitřního života.“
Na mravní očistě, kdy vymýtíme ze svých srdcí jed závisti, závisí uklidnění dnešních vnitřních poměrů.
Naučme se respektovat hmotné poměry svého bližního a mějme vždy v srdci vědomí své povinnosti. Že mnozí tak daleko nevyspěli, poví tento případ:
Nedávno vyšlo nařízení, že domovníkům nesmí se platit za otevření více než šesták. Nařízení to vešlo v platnost v době, kdy vláda vzhledem k drahotnímu zvýšení veškerých potřeb k existenci zvýšila přiměřeně platy ministrům.
A tu slyšel jsem jednoho domovníka hrubě nadávat na tento pořádek. „Nám snížili za otvírání domu v noci poplatek na šesták,“ rozčiloval se, „a ministrům, kteří mají beztoho tak dost, zvýšili plat o tisíce. A my ztrácíme zdraví a každému, kdo z hýřilů přijde v jakoukoliv hodinu ranní či noční, musíme jít otvírat, neznáme spánku atd.“
Nezdržel jsem se a řekl: „Milý příteli! Opět z vás mluví ta zatrolená závist. Vy jste domovník a tam je ministr. Snad si nepřejete, aby z ministra byl domovník a z domovníka ministr? To by vám to lidi ještě více záviděli, než vy teď sám závidíte panu ministrovi. Ne snad, že byste to neuměl lépe zastávat, než ten pan ministr, který dnes tam sedí, ale prostě již z principu závisti. Vy však zapomínáte na svou povinnost. Co má dělat domovník? Pečovat o bezpečnost domu ve dne a v noci. Za to platí domácímu malou činži. Domovník vůbec nemá spát a má zadarmo otvírat dům bez závisti, že zatím co on vykonává svou povinnost, někdo hýří po restauracích. V takovém případě i ten šesták jeví se úplně zbytečným. Vaše povinnost práce je honorována již tím, že poskytuje se vám možnost laciněji bydlet. Možnost, která dnes, v době všeobecné bytové nouze, je k nezaplacení.
Přáli bychom si, aby široké vrstvy národa pochopily konečně, že závistí se rozpadá národní jednota a zeslabuje se postavení naší republiky v mezinárodní politice.
Jestli dělník závidí svému zaměstnavateli, že ten žije mnohem spokojeněji než on, že jeho roční výdělek nerovná se ani desetině toho, co může jeho zaměstnavatel utratit za den, jedná správně?
Nikoliv, nejedná správně. Zde má být něco vyššího v srdci každého dělníka než závist. A to: požitek z práce. Na platu nemá dělník záviset, on musí být idealista. Jeho ideálem nemá být zápas o mizerný groš, jeho ideálem má být, opakuji ještě jednou: „Požitek z práce.“ Dělník musí upustit od dosavadní své pochybené cesty závisti a musí hledat v práci perpetum mobile svého života, nedbaje bídy ani existenčních starostí.
Všechny ty z pracujících vrstev, kteří podléhají štvaní nesvědomitých agitátorů, upozorňujeme na krásné verše, uveřejněné 24. dubna 1921 v Nedělní zábavné a poučné příloze „Národní politiky“ od Ad. Alfy pod názvem „Znělka“.
Jak mnohým lidem lehce život plyne;
jich štěstí květy sytou barvou hýří,
jim kolem rtů se blaha úsměv šíří,
když zábav, požitků jim řada kyne.
A jiným život dá jen stránky stinné,
jen robotu a jako netopýři
jen smutné otázky jim hlavou víří,
zda poznají přec jednou časy jiné.
Však všichni stejně nemůžem se míti,
pak byl by život lidský bez půvabu,
a snaha, práce by pak vymizela.
I pracující člověk radost cítí,
tu čistou radost z práce; i on v jarním hávu
zří přírodu, jež v květ se přioděla.
Jak krásně se tam básník vyjádřil, že kdyby se všichni měli dobře, svět by nestál za nic. Že by to bylo hrozné, kdyby lidé neumírali z hladu, kdyby nebylo nešťastných zápasících v potu tváři o skývu chleba. Pak by byl život tak nudný, že by kapitalisté z „Národní politiky“ musili rozdat své kapitály chudině a sami umřít hlady, aby nebyl lidský život bez půvabu, jak velice správně zpívá básník „Znělky“.
On však upozorňuje též na něco, co zde ještě nebylo vysloveno a co je též jedním z důležitých činitelů v našem boji se závistí. Nejen, jak jsme se již my zmínili, ona čistá radost z práce, při které pracující člověk zapomíná na svou bídu a hnět života, nýbrž též krásný pocit, kdy malý, utlačený člověk vidí v jarním hávu přírodu, jež v květ se přioděla.
Čuchat ke kvítkám, k trávě, kvetoucím stromům, pampeliškám, sedmikráskám zapuzuje závist ze srdce člověka, z duše ubohého proletáře. On cítí, že jest nasycen tou vůní, kterou přináší i své rodině domů ve způsobu kytky z lučních i lesních květů, kterou ji též nasycuje.
Toho by měli být pamětlivi ti nejzávistivější ze závistivých, nezaměstnaní dělníci, a naše orgány sociální péče měly by uspořádat vycházky do okolí továrních měst, kde by se nezaměstnaní mohli pokochat vůní květů a zpěvem ptactva, harašením čistých potůčků a šuměním lesů.
Toho by měli být pamětlivi i předáci socialistických stran, kterým by se doporučovalo méně mluvit o politice, ale spíše vykládat rostlinopis a pořádat přednášky o kráse přírody. Jest nade vší pochybnost jisté, že kombinací přírodních krás s čistou radostí z práce zmizí závist z širokých mas českého národa a že naše republika výpravami dělnické třídy do přírody získá před celým světem.
Zdroj: Jaroslav Hašek Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950