Jaroslav Hašek: Jaké máme trápení s tetou

Z vypravování malého Karlíčka

Máme doma starou tetu. Tatínek říká, že před dvaceti léty přijela k nám z venkova na návštěvu, jen na pár dní, a přivezla s sebou asi za dvanáct krejcarů tvarohu. Od té doby je pořád u nás a těch pár dní se prodloužilo na dvacet let. Baba je ještě jako buk, a když jí před pěti léty počaly otékat nohy, tatínek měl velkou radost a slíbil nám stavebnici. Tetě však nohy zas splaskly a my jsme měli po stavebnici. Od té doby mám na ni velký vztek a koupil jsem už pro ni svrbící prášek, který jsem jí třikrát nasypal za krk, když spala u modliteb. Ty modlitby jsou velké a hodně otlučené, poněvadž ta bába je hází po tatínkovi i po mamince. Když jsem jí tedy ten prášek nasypal za krk, počala se ošívat a foukala si za košili, což bylo ještě horší, i běžela vedle na chodbu k sousedce a křičela, že máme u nás štěnice a že jí schválně postel nečistíme, aby ji sežraly a my se staré, ubohé tety zbavili.

Nebo jí, když spí a hlavu má na modlitbách, nasypu pod nos kýchací prášek a ona je z toho pak celá divoká a chodí po sousedkách, že z ní v noci stahujeme peřinu a otevíráme okno, aby dostala rýmu. A kýchá, až se může strhat, a já mám velikou radost, poněvadž jsem slyšel povídat tatínka jednou v kuchyni, když teta tolik kýchala: „Jen se ztrhej, stará bréco!“ Tatínek má také radost, když je teď tetě jen trošku špatně, a hned k ní volá doktora, poněvadž myslí, že by doktor spíš nám pomohl. To myslí o těch doktorech od té doby, co četl, že v Americe přišel jeden člověk se zubem na kliniku, a oni mu místo zubu omylem vytáhli slepé střevo. A tak říká: „Jen na ni doktora!“ Ale ta baba nechtěla o doktoru nic slyšet, až konečně přece si dala říci. Doktor přišel a začal ji proklepávat a ona křičela, že tu hanbu nepřežije, takhle že na ni nikdo už padesát let nesahal; ono je jí sedmdesát a tatínek mnul si vedle v pokoji vesele ruce a říkal: „Ona to nepřežije, Karlíčku. Ona to nepřežije.“ Pak jsme šli vedle k tetě. Byla ještě po tom proklepávání naživu a huba jí jela: „Achich, pane doktore, vždyť voni jsou na mne jako raubíři, jíst mně nedávají, a – Ježíš Marjá, voni by nejradši se mne zbavili, umořili hladem. A když mně dají to nějaké soustíčko, voni mně to vyčítají celý týden.“ – Zatím baba sní o jeden talíř víc všeho než tatínek a maminka. – „Achich, můj zlatej pane doktore, dají mně ňákej jed, ať se nemusím tady trápit a bejt otloukána jako ten nejhorší pes!“ Doktor ji chlácholil a tatínkovi před ní řekl, že jí něco předepíše, a to silné víno, ať ho pije každý den. Baba ječela: „Můj zlatej pane doktore, voni jsou jedinej hodnej, milej člověk na tom božím světě!“ A jak tak stál u postele, chytla ho a políbila ho na oči, div mu je nevypíchla štětinami, co jí rostou na bradě. Pak šel tatínek s lékařem do předsíně a ptal se ho třesoucím hlasem, kdy jako to máme čekat s tetou. Doktor mu řekl, že tady může být ještě třebas sto let, a tatínek přišel do pokoje, lomil rukama a říkal: „Ta má zdravý kořen, to je neštěstí!“ – Mezitím ta baba křičela: „Copak je s tím vínem? Co – proč tady nemám to víno?“ Od té doby pije teta jako duha a každé víno se jí zdá slabé, a když vypije půl láhve, jde na dvůr a tam se dá do nářku: „Ach, mý zlatý lidičky, voni mně dávají samej ocet místo vína jako ti bezbožní vojáci Kristu Pánu na kříži! Vždyť voni by mě taky ukřižovali, kdyby se nebáli, že je pověsí. To se člověk dočká na stará kolena, a já jsem pro ně všecko obětovala…“ Nevím, jestli tím myslí ten tvaroh za těch dvanáct krejcarů.

Jednoho dne přišel tatínek z kanceláře k obědu velice veselý, a když jsme všichni seděli kolem stolu, i teta, tatínek vytáhl z kapsy noviny a povídá: „To je strašný zločin, co se stal na Moravě! Posloucháte, tetičko? Považte si, že tam otrávili starou tetu! Pachatelé se vymlouvají, že tak učinili proto, poněvadž ta teta byla velice svárlivá. To je dnes zpustlý svět, co, tetičko?“ Nato šeptal mamince, že jí, tetě, aspoň zkazí dnes oběd. Teta na to neříkala nic a jedla s plnou chutí jako do důchodu. Druhý den ráno, když dostala kávu, odstranila se s ní do kuchyně a za chvíli začne křičet: „Co to mám v kávě, vy neřádi, chcete mě otrávit?“ Vyběhne ven a na dvoře spustí strašný rámus, že jsme ji chtěli otrávit, a ukazuje hrnek s kávou. Sousedi myslí, že my babu opravdu týráme, a tak jeden z domu doběhl pro strážníka a strážník k nám přišel s babou nahoru, která pořád držela v ruce hrnek s kávou, a počal mluvit, že koná smutnou povinnost jménem zákona, a odvedl tatínka s maminkou i s babou na komisařství. Tam se vysvětlilo, že baba si nasypala do kávy hlinku na schody. Ale co to bylo platné: když se teta vrátila domů, křičela po celém domě, že to půjde do Vídně.

Tatínek, to se ví, že s tetou nemluvil, a teta chodila do kostela vždy ráno s jednou babičkou z vedlejšího domu a ta nám přišla říct, že teta už obětovala korunu na svíčky na dobrý úmysl, aby nás všechny trefila mrtvice, a že teta, aby měla na ten dobrý úmysl, žebrá po ulicích a naříká, jak my jí nedáváme nic jíst a že prý ji bijeme, hrozně týráme. Tak si tatínka zavolali na komisařství a tam mu řekli, že přišlo udání, že tu tetu, co máme u sebe, týráme a že bude-li se to opakovat, že ji dodají do její domovské obce. Tak tatínek mně dal jednoho dne korunu a řekl, abych si za ni koupil, co chci, a že jsem muž, který dovede mlčet. Abych běžel na komisařství a tam se dal do nářku, že tetu zas asi doma týráme, poněvadž brečí a hrozně naříká, co s ní děláme. My jsme ale v tom okamžiku zapomněli, že teta není doma, tak když jsem přiběhl na komisařství a spustil, že teď je teta doma týrána, komisař se ptal, jak se jmenuje, zavolal jednoho strážníka a ten šel dozadu a přivedl odtamtud tu zatracenou babu. „To se mýlíš, chlapečku,“ řekl komisař, „právě má jít tvoje baba k soudu, my jsme ji zatkli ráno pro žebrotu, ty jsi její vnoučátko?“ Řekl jsem, že ne. „Tak proč jste říkala, že žebráte pro svých osm opuštěných vnoučátek?“ pravil ten pán k tetě, a teta spustila, že mě nezná a že neví, kdo jsem. Poslali mě pro tatínka, zatím baba chtěla utéci a musili ji držet čtyři strážníci. Tatínka uvítala: „Ty vrahu, ty lumpe; tebe musí žrát červi zaživa!“ Mně plivla do obličeje a pan komisař pokrčil rameny a řekl k tatínkovi, aby si tu babu odvedl domů. Tatínek bál se veřejného skandálu, tak zavolal drožku, strážníci mu pomohli tetu hodit do vozu a jeli jsme do blázince. Teta rozbila okno a křičela, že ten lump ji chce zašantročit. A když jsme přijeli k blázinci, tatínek s drožkářem vecpali ji do vrat a tatínek řekl, že hned přijde, abych na něho počkal. Za nějakou čtvrt hodiny však přišla teta sama a povídala ke mně: „Tak páni doktoři, moji zlatí páni, řekli tvýmu tatínkovi, že mám zdravý rozum, tak si tam hned tatínka musili nechat.“

Veselá Praha 1912