Opat Contactus kláštera v Mühlhüsnách zabýval se kromě modliteb, jídla a pití také alchymií.
Dozvěděv se kdysi, že ve městě žije jakýsi záhadný muž, který zanáší se podobně jako on výrobou kamene mudrců, elixíru životního a výrobou zlata, k čemuž má mnoho receptů, zděděných od slavného alchymisty Jana Makaria, obvinil onoho muže z čarodějství.
Muž ten, jménem Gebler, vyznal na mučení, že je skutečně ďáblem posedlý.
Byl poté natažen na skřipec, aby ďábel z něho vyšel, neboť ďábel, jak známo z učení některých theologů, nesnese natahování, jsa dle vyjádření Tomáše Kempenského křehké přirozenosti.
Gebler natažen na skřipci vyznal také, že je čarodějem, že se živí pavouky a že nečisté síly jsou jeho pomocníky.
Toto přiznání v klášterní mučírně mělo za následek, že čaroděj Gebler byl obzvláštním slavnostním způsobem upálen ku větší cti a slávě boží, kromě toho jeho jmění připadlo klášteru a opat zmocnil se tajemných receptů upáleného čaroděje, aby na základě jich činil nové pokusy.
Poněvadž však měl co činit s recepty po čaroději ďáblem posedlém, nařídil mnichům kláštera četné půsty a modlitby.
Mniši tedy modlili se za spásu duše své i ctihodného opata, postili se, hubeněli a sváděli v klášterní kuchyni zuřivé boje s kuchaři bratry o jídlo.
Opat zatím ve své alchymistické kuchyni roztloukal ve hmoždíři různé nerosty na prášek, sléval kovy, pracoval s koňskou močí, která odpařena světélkuje, pral cizokrajné koření, vařil v baňatých nádobách, při čemž klel jako loupežný rytíř, neboť nikde neobjevovalo se zlato, ani kámen mudrců, ani elixír života.
Mniši dostali nové půsty a hubeněli ještě více, opat usínal unaven celodenní námahou ve svém křesle a mniši obcházeli po dvoře hladoví, rozčilující se konstatováním, že po dvoře pobíhá mnoho drůbeže a ve sklepích že sudů vína k neuvěření.
Dávali se tedy na cestu zla a záhuby věčné. Kradli kuřata a tajně pili víno.
Což to však bylo platno! Druhého dne opat rozčilen nezdařenými pokusy, že najít nemůže kámen mudrců, dal prohlédnout a sečíst počet kuřátek a nabít dvěma mnichům s podezřele mastnými ústy. Nařídil nové půsty a náboženské rozpravy mnichům a znovu pracoval ve své kuchyni, nakláněje se nad křivule a roztloukaje svařené a vysušené hmoty na prášek.
*
Klášter v Mühlhúsnách oplýval odjakživa pěkně vedeným hospodářstvím.
Byl to obzvláště pečlivě vedený chov vepřů, který snažil se nynější opat Contactus zdokonalit, maje zkušenosti v onom oboru, kdy mu náleželo ve Švábsku pět vesnic a pěkný nedostupný hrad v lesích.
Opat Contactus býval totiž před léty loupežným rytířem, přepadal pocestné kupce loupežnými nájezdy, konečně švábská knížata zapálila jeho vesnice, pobila mu poddané a oblehla jeho hrad.
Loupežný rytíř počal najednou důvěřovat v Boha.
Nebylo mu to ničeho platno. Spojená vojska švábských knížat házela neustále smradlavé hrnce do jeho hradu, přestože posádka vedena pánem hradu ve dne v noci zpívala žalmy.
Pak smolné věnce zapalovaly cimbuří, a tu si umínil pán hradu, že nemůže spoléhat na pomoc boží tou měrou, jako na smilování švábských knížat, kteří nedělali celkem vzato nic jiného než on. Loupili také, ale ve velkém.
Jal se tedy vyjednávat.
Slíbil knížeti z Nördlingen, velmi nábožnému muži, že přestane loupit a pobíjet pocestné, že založí klášter a bude působit pro blaho církve a kláštera.
„Oddávat se studiu otců svatých, velký kníže,“ pravil na pravou cestu obrácený loupežník, „působí blahodárně na duši i na tělo.“
Zejména poslední bylo pravdou.
Když totiž, přijat jsa na milost, založil klášter, obětoval kolik mší na počest svého hradního, kterého pověsili místo něho. Někoho přece musili pověsit, to je přirozené.
Při všech těch modlitbách za nebožtíka hradního vůčihledě tloustl, pak ho během času opustily úplně nábožné myšlenky a milý opat Contactus počal se ve zdech kláštera strašně nudit a zacházel se ctihodnými otci mnichy jako s hradní čeládkou za těch starých dob plenění a loupeže. Chtěl dáti dokonce několik mnichů pověsit jednoho dne, když ti usnuli při vigiliích.
Mohutný vysoký cínový džbán naplněný vínem býval hlavním předmětem jeho pozornosti, když z brevíře se modlíval.
Pak počal bručet žalm a dokončoval starou romanci o Tristanovi.
Byl to život nudný v ponurých prostorách chrámu i neméně zasmušilých chodbách kláštera.
A tu ze zoufalství, když ho neuspokojilo ani hloubání o tom, kolik suchých čertů na jednu špičku jehly se může shromáždit, aniž by jeden druhému překážel, opat Contactus umínil si najít kámen mudrců.
Jednoho dne, nespokojen s výsledkem, rozbil prvnímu mnichu, který vešel do jeho dílny, alchymistické křivule o hlavu a dal vyhodit zbytky jakéhosi prášku na dvůr.
Toho dne dlel na modlitbách, neboť mnich následkem utržené rány do večera vypustil za neustálého proklínání ctihodného opata svou zbožnou duši.
A nyní přišli na řadu vepři…
*
Čert ví, jak to bylo, vepři klášterní byli poslední dobou hubení hnedle jako mniši, neboť zdálo se, že mniši neházejí žádných zbytků jídla těmto švábským štětináčkům. Měli sami z těch příšerných a četných půstů hlad.
A vepři toho dne, kdy opat zabil mnicha, shánějíce se žalostným chrochtáním potravu, našli vyhozené zbytky kamene mudrců na dvoře kláštera a jali se je lízat ze zoufalství.
Kámen mudrců vepřům chutnal. Chodili zbytky pravidelně lízat každý den a utěšeně sílili, tloustli a měli se k světu.
Opat Contactus brzy shledal, co je toho příčinou. Byla to ona podivuhodná směs, kterou při dobývání kamene mudrců vynašel.
Byl to ten neznámý kov, jehož upotřeboval ve svých pokusech, hledaje to tajemné, co dle alchymistů pojí všechny kovy. Byla to směs z onoho kovu roztopeného se sírou při odříkávání zaklínací formule arabské, když souhvězdí Velkého medvěda protíná zenit.
Vepřům směs ta stále víc a více chutnala a vypadali znamenitě oproti hubeným mnichům, sesláblým častými půsty.
A tu opat Contactus přišel na myšlenku, onu obdivuhodnou směs přidávat do jídla mnichům, aby tloustli také.
A když souhvězdí Velkého medvěda protínalo zenit, opat Contactus roztápěl neznámý kov a za odříkávání tajemné formule arabské vyráběl sílící prostředek pro mnichy.
A na den sv. Theobalda dal ho namíchat mnichům do chudé polévky. Sám si nechtěl svou kůzlečí pečínku kazit. A také toho nepotřeboval.
Kámen mudrců dělal pravé divy.
Všech osmnáct mnichů kláštera do rána umřelo.
Zvěst o morové ráně roznesla se krajinou, jen opat Contactus se smál a napsal do klášterní kroniky: Na den sv. Theobalda mniši, pozřevše kámen mudrců vepřům svědčící, do rána umřeli. Kámen ten sluje antimonium.*)
A v zamořeném klášteře zabýval se opat Contactus místo mnichy chovem vepřů, kteří byli pravým divem oné doby.
*) Antimoium, doslova: proti mnichům (antimon).
Zdroj: Jaroslav Hašek, České slovo 1911
