.png)
Čekal na ni pět minut v mrazu. Bylo dvacet stupňů pod nulou a dali si rande zrovna na místě, kde nejvíc fičel severák.
Bylo to místo za městem u mřížoví malé vily.
Jevil nepokoj a procházel se před cizí vilou netrpělivě.
Pět minut přes třetí, a ona nejde!
Šest minut přes třetí, a ještě není vidět, že by v dálce objevila se nějaká ženská postava.
Sedm, osm, devět, deset minut! Uši mu pálily. Což jestli na jejich poměr přišli u ní doma!
„Do kláštera ji nedají,“ upokojoval se, „ona snad si špatně udělala účes a přijde později…“
Hodinky měl v ruce a díval se na ně s úzkostí. Čtvrt na čtyři! Tedy opozdila se o čtvrt hodiny jeho drahá bytost.
„Vypravuje,“ vzpomínal si, „že než jde na dostaveníčko, pije čaj. Což jestli ten čaj byl horký. Než ho vyfouká!...“
Pět minut přes čtvrt!
Přešlapoval a počal si nos třít sněhem. Brr! Jaká je to zima!
Jeho známí sedí v kavárně. Je tam teplo, hrají se karty.
Podíval se k vile. Ve dveřích objevila se nějaká postava, která zmizela, jakmile ho spatřila.
Za pět minut půl čtvrté. „Čekejte na mne, jistě přijdu,“ pravila mu včera.
„I kdyby z nebe podali dráteníci?“ otázal se snivě.
Kývla hlavou, a proto jistě přijde, nemrzí ho, že na ni musí tak dlouho čekat. Vždyť říká přece, jak jí to působí často mnoho práce, než se vybaví z domova.
Jde k té a té přítelkyni, jde si koupit to a to.
„Kdyby jen věděla, jak ji mám rád,“ zabručel si a podíval se na hodinky.
Půl čtvrté. Nohy ho pálily. Chodil kolem mřížoví vily a myslel na ni, na svou drahou bytost.
„Že by mne podvedla?“ přišlo mu na mysl.
„Kdepak, vždyť mne miluje, sama mně to řekla.“
„Ježišmarjá, kdyby věděla, jak ji mám rád,“ doložil polohlasně a zasmál se: „Copak jsem to řekl? Ježíšmarjá! Nu, mám ji rád. A už ani nevím, co mluvím. Však ona přijde.“
Dech usazoval se mu ve vousech a štípal ho do nosu. Chodil stále kolem mřížoví vily. Ve dveřích jejích objevily se dvě postavy.
Zamilovaný nevšímal si jich a mluvil k sobě: „Jedno mně to není, ale jakáž pomoc. Však přijde. Co bych sám zde dělal. Když budeme dva, bude nám tepleji. Nikdo nás zde nepřekvapí. Bylo to rozhodně dobrý nápad. Tato vila jest o samotě. Snad není obydlena.“
„Vida, to jsem nevěděl, že jsou zde lidé,“ řekl sobě zamilovaný nešťastník.
Zámek ve dveřích zaskřípal.
Podíval se na hodinky: „Tři čtvrtě na čtyři!“
Mráz stával se větší. Nohy mu vypovídaly službu.
Procházel se rychleji. Snad ještě přijde.
Čtyři hodiny! Půjdu jí naproti, usoudil polozmrzlý milenec.
Z oken vily v prvním poschodí dívaly se na něho vytřeštěné něčí zraky a bylo slyšet, jak nábytek se šoupá ku dveřím.
Obyvatelé vily se zabarikádovali…
*
Druhého dne přinesly všechny noviny v městě tuto senzační zprávu:
Bezpečnost v bezprostřední blízkosti města
U vily známého doktora objevilo se včera jakési individuum, které přes krutý mráz chodilo kolem vily, a čekalo na nějaké druhé individuum, aby současně s ním vloupalo se do vily. Přes hodinu potuloval se ten člověk kolem vily a z jeho rozčílených posuňků bylo znát, že je odhodlán k nejhoršímu. Po hodinném marném čekání na spoludruha-loupežníka individuum s proklínáním odešlo. – Kde byla v tom případě policie, kam se poděla ta vychvalovaná bezpečnost, když v bezprostřední blízkosti města málem celá rodina stala by se obětí nedostatečných bezpečnostních opatření.
Veselá Praha 1908
.png?s3=1)
