Jaroslav Hašek: Klasická výchova

Stala se věc neslýchaná. Batík, žák druhé třídy gymnasia, nejchudší hoch z celé třídy, s pilností prvního stupně, osvobozený do školného, mravného chování chvalitebného, hoch, který zadarmo jezdil na výlety a druhého prosince dostával z fondu tři sešity po pěti krejcařích, tento mravný hoch, když v hodině latiny měla přijít na něho řada, aby byl zkoušen ze slovíček, hlásil se, povstal a řekl: „Pane profesore, já musím na záchod!“

Do profesora Tomce jako by hrom udeřil.

Vedle něho stojící inspektor Hellmuth zbledl jako stěna, obrátil se na ubohého Batíka a tázal se přísně: „Jak se jmenujete?“ Batíkovi vstoupila krev do obličeje: „Vladislav Batík z Horní Mrače.“

Inspektor udělal nervosní posunek: „Jakým právem užíváte, Vladislave Batíku z Horní Mrače, v této místnosti slova záchod? Vysvětlete mu, pane profesore, laskavě, jak mladý hoch slušně žádá o dovolení vzdáliti se z třídy na dobu nejvýše desítiminutovou, po jejíž překročení nelze provinilce nezapsati do třídní knihy a nesnížiti známky mravného chování.“

Inspektor vrhl zničující pohled na celou třídu a sedl si na židli. Profesor Tomec odkašlal a řekl: „Tedy učí nás dějiny římské literatury, že římští básníci užívali ve svých spisech jedině výrazů společensky konvenčních. Tedy z toho soudíme, že…“

Batík počal se hlásit. Byl bledý a třásl se: „Já bych prosil jít ven.“

„Ne, Batíku, nyní je již pozdě. Pozdě, hochu, pozdě užívat slušného výrazu, zabředneme-li do nemravností. Nemravů nesnesu. Divím se, jak vy, chudý hoch, odkázaný jen na podporu své matky vdovy, užíváte slova, za které by se musil i nejposlednější stydět z čeledi venkovské. Chvalitebné chování vaše rázem kleslo na zákonné, neboť mladý strom má se a musí se ohýbati z mládí, a nikoliv ve stáří, jinak by bylo pozdě a lidská společnost by odchovávala víc o jednoho vyvrhele. Řekl jsem vám již, že latina je jazykem, kterému kdo s pílí náležitou se učí, osvojí si mluvu stříbrnou, mluvu ušlechtilou, myšlenky čisté…“

Nepokoj Batíkův dostoupil vrcholu. Díval se prosebně na inspektora, který necitelně pohlížel na své nehty, pak oči jeho zabloudily do školního obrazu představujícího zříceniny chrámu v Karnaku. Oči se mu zarosily. Kdyby tam byl mezi těmi zříceninami…

Slyšel nejasně, jak profesor pokračuje: „Tedy kolikrát jsem kladl již důraz, aby na každém slově vašem jevily se alespoň stopy mého snažení učiniti z vás slušné lidi. Staří latiníci by nad vámi zaplakali, Batíku, Julius Caesar, Ovid, Cicero a Sempronius Gracchus odvrátil by se od vás s opovržením. Kam dáváte ruce, Batíku?“

„Pane, profesore,“ zaplakal nešlechetník.

„Mlčte, ještě kromě hrubosti odhaluji jinou u vás stránku bídnou. Odmlouváte, zapomínáte, že jste žák chudý, osvobozený od školního platu. Tím si podrýváte půdu pod nohama. Pamatujte si všichni, že jedině mravné řeči ukazují na srdce šlechetná. A k tomu vás vede klasická výchova…

Útrapa Batíkova dosáhla nejvyššího stupně. Červenal se, chvěl, zoufale slzel a soused Mauder lechtal ho ke všemu na koleně.

„A proto, Batíku, musím vás exemplárně potrestat. Jako barbar vyrušil jste nás z klidu, jako barbar odpykáte za slovo odporné, necudné, nemravné, hrubé a sprosté… Degradovaný vysloužilec římské říše Maximián u města Carnuntum…“

Blízko Batíka zvedlo se náhle pět rukou.

„Co chcete, Šoreysi?“

„Směl bych, prosím, otevřít okna, pane profesore?...“

Humoristické listy 1908