Šel jsem o půl sedmé ráno z reduty. Byla mlha, čerstvý mráz pronikal až do kostí. Ale přesto jsem se odhodlal projít ostrov několikrát sem a tam. Tomu se říká zdravotní procházka. Ostatně jsem byl také hodně ospalý. Prahu, která se pomalu vynořovala z par a mlh, jsem viděl přivřenýma očima jako ve snu. Náhle jsem vrazil hlavou do něčeho, myslil jsem, že to je větev, a podíval jsem se rozmrzele nahoru. Co jsem viděl, naplnilo mne zděšením. Do čeho jsem vrazil kloboukem, nebyla větev, nýbrž – bota, lakýrka. A nahoře nad ní bylo vidět černé kalhoty. Nebylo pochybnosti, byl to oběšenec. Chvíli se pokoušela o mne nevolnost. Pak jsem si dodal odvahy a podíval se důkladně na sebevraha. A viděl jsem především, že má jen jednu botu. Druhá kalhota nekončila lakýrkou, nýbrž kopytem. Podíval jsem se tedy více nahoru. Dlouhý vyplazený tmavorudý jazyk, na hlavě dva mohutné rohy, mezi šosy elegantního fraku splýval dolů chvostný ohon. Nebylo již pochybnosti. Sebevrah, který zde přede mnou visel, byl – sám čert.
Na lavičce, která byla pod sebevrahem, leželo veliké psaní s nápisem: „Těm, kdo najdou mou mrtvolu.“
To jsem byl já. Vzal jsem tedy dopis, otevřel jsem ho a četl:
„Především musím oplatit dluh vděčnosti, který se týká pražské policie. Kde byl jaký vrah nebo jiný zločinec, vždycky se poctivě starala o to, aby neodpykal si svůj trest na světě, nýbrž aby se dostal do rukou mých. Teď se chci odvděčit. Vím, že by, až najde (najde-li ji) mou mrtvolu, nezajistila mou totožnost ani do skonání světa. Povím jí to tedy: jsem čert. A co se týče mé smrti: spáchal jsem sebevraždu.
Co se týče pohnutek mého činu, stačí, vylíčím-li krátce události poslední noci. Chtěl jsem se přesvědčit, jak se mne dosud lidé v Praze bojí, a proto jsem si zašel na redutu, kde se scházejí, jak jsem slyšel, všecky vrstvy pražského obyvatelstva. Oblékl jsem si frakový oblek, ale jinak jsem zůstal ve své přirozené podobě, abych viděl, jakým dojmem budu působit.
Sotva jsem vstoupil do sálu, dali se všichni do smíchu.
,To je výborná maska,´pravil kdosi.
Myslil jsem, že se mne leknou, a zatím se smáli.
Myla to chyba, cítil jsem, že jsem se nemaskoval. Ale doufal jsem stále, že se mne přece někdo lekne a uteče. Chyba lávky. Lidé mi ukazovali nepokrytě své sympatie, poněvadž myslili, že jsem maskován.
Konečně jsem se přiblížil k jakési staré panně, na níž bylo vidět, že je nesmírně nábožná a do reduty přišla pouze proto, že nikde žádného milence ani ženicha nechytla.
Rozhovor mezi námi byl dost originelní.
,Slečno,´pravil jsem, když obdivovala moji masku, ,musím vám něco říci. Klamete se ve mně.´
,Ó nikoli,´odpověděla sladce, zklamala jsem se v jediném muži, byl to právní praktikant Šťovíček, který se se mnou zasnoubil a pak mne nechal sedět, ale v nikom jiném.´
,A přece se ve mně klamete,´ řekl jsem.
,Ne, ne,´odpověděla s plamenným pohledem, ,na první pohled jsem poznala, že jste charakter.´
,Ale přece, slečno. Moje maska není pouhou maskou, je skutečností. Jsem opravdu čert.´
,Nejsem z těch, kterým záleží na civilním postavení. Mám dosti slušné soukromé jmění, a chceš-li, můj drahý, abych byla Tvou…´
Utekl jsem.
Zhrozil jsem se. Již ani nábožní lidé se mne nebojí a tato členka třetího řádu sv. Františka vzala by si mne dokonce za muže. Ale prozatím jsem se upokojil. Nebojí se mne právě proto, že je nábožná. Má doma zcela jistě svěcenou vodu, škapulíře, a kdo ví co ještě. Obrátil jsem se na nepravou adresu. Nejsem stvořen proto, aby se mne lidé báli ctnostní lidé, nýbrž aby se mne báli hříšníci. Na ty se musím obrátit a pak uvidím.
Také jsem zanedlouho takového člověka našel. Seděl u stolku s dvěma děvčaty, se kterými se bavil více než nenuceně. Skoro rozpustile. Zde bylo by, co jsem hledal.
,Bezbožná chásko,´zahřměl jsem přísně, ,nebojíte se, že vás vezmu s sebou?´
,To by mohli,´odpověděla první dívka. Vzít nás s sebou takhle na večeři!
,Nemyslete na věci pozemské,´řekl jsem, ,když stojíte před knížetem pekel.´
Bouřlivý smích mi byl odpovědí.
,Vy jste opravdu povedený,´pravil muž.
,Ostatně,´podotkla druhá dívka, ,myslím, že v pekle je docela hezky. Aspoň tam nejsou staří dědkové a báby, které stále jenom kážou.´
,Tak?´tázal jsem se překvapeně.
,To se rozumí,´řekla mi. ,Co je v pekle?´ Skřípění zubů. A staří dědkové a báby zubů nemají. Ne?´
Byl jsem poražen, ale nevzdal jsem se přece ještě veškeré naděje.
Cožpak takoví lidé, těm je hej. Jak by se mne měli bát?
Je zřejmo, že vůbec ani ve mne nevěří. Kdo by se potom divil, že jim neimponuji. Musím nalézt člověka sice hříšného, ale zase přece takového, aby věřil v mou existenci a v pekelná muka.
Chodil jsem dlouho po sále marně. Ale konečně jsem přece jen našel, co jsem hledal. Na redutě byl – ovšem zakryt maskou – vysoký církevní hodnostář a při tom světák. Právě takového muže jsem potřeboval. Přistoupil jsem k němu a řekl:
,Nejdůstojnější monsignore!´
Dělal, jako by neslyšel.
Nerozpakoval jsem se dlouho a zatáhl jsem ho za rukáv.
,Vás myslím, monsignore.´
,Mýlíte se patrně v osobě,´řekl zvysoka.
,Ale kdepak, docela nic se nemýlím,´řekl jsem, ,znám vás.´
Pak jsem mu pověděl jeho jméno i jméno té, kterou tu hledal.
,Kdo jste?´tázal se udiveně a trochu úzkostlivě zároveň.
,Vždyť vidíte, nejdůstojnější pane. Moje domnělá maska není maskou, nýbrž skutečností. Jsem čert.´
Prelát se dal do hlučného smíchu.
,Zapomínáte, milý pane, s kým mluvíte. Jsem-li rád, že ve vaši existenci věří jiní lidé, a jsem-li z vás živ, neznamená to, že v ni věřím já. Ale přijde-li nás strašit strašidlo, které jsme my sami vymyslili, je to již přece jen drzost…´
,Nejdůstojnější monsignore,´zvolal jsem téměř zoufale, ,vy ve mne nevěříte?´
,Ani mi nenapadne,´odpověděl mi veselý monsignor.
,A prosím vás, proč?´zaúpěl jsem.
A monsignor počal svůj výklad. Četl jsem svého času brožury, ve kterých se dokazovalo, že vlastně neexistuji, ale teď jsem se přesvědčil, že ke spisování ateistických spisů by se měli brát pouze monsignoři. Vykládal mi nemožnost mé existence tak důkladně a obšírně, že jsem počal sám věřit, že vlastně neexistuji. Marně jsem se všecek ohmatával, nevěděl jsem, zdali má existence není pouhý přelud.
Vyšel jsem z té rozmluvy v duševním stavu, který nemohu popsat. V srdci mi tkvěla jako bodavý osten těžká otázka: ,Existuji nebo neexistuji?´Ale konečně jsem se rozhodl: Je-li můj celý život pouhým přeludem, pouhým snem, pak je lépe, ukončím-li ho rázem. A existuje-li skutečně, poznávám jedno: že jsem se dnes již přežil. Nikomu neimponuji, nikdo se mne nebojí. Dokonce již nikdo ani pomalu ve mne nevěří. Je konec. Jakmile vyjdu odtud ven, oběsím se. Smrti své nelituji, je to logický důsledek toho všeho, co jsem v poslední době zažil.“
Dočetl jsem. A když jsem se ještě jednou podíval na mrtvolu na stromě visící, zdálo se mi, že ve strnulé její tváři je cosi jako výraz bolestného zklamání.
Zdroj: Kopřivy 1911
