„Otče Mamerte,“ pravil ke mně opat Jordán, „svatý Juro nedělá žádné zázraky.“
Byla to svatá pravda. Přišel jsem do toho kláštera Beckova jako nejmladší člen řádu františkánů v době, kdy jsme měli hrozivého konkurenta ve Frajštáku, v klášteře dominikánském.
Byla to socha sv. Petronily. Dva dny po mém příchodu mezi staré mnichy v Beckově otevřela se země u sochy sv. Petronily ve Frejštáku na zahradě dominikánského opatství a od té doby nikdo si nevšímal našeho dobrého sv. Jury. Voda proudila pod sv. Petronilou, všechny poutě obracely se na Frajšták. Jak nám bylo smutno u srdce, když s věže našeho kláštera viděli jsme odcházet shromážděné sedláky s korouhvemi podél zeleného Váhu údolím do modravé roviny, daleko od nás na Frajšták!
O nás ani pes nezavadil.
Ale nemohli jsme zastavit ta všechna procesí až od Žiliny, Ružomberku, z Trenčína, ba i Opavy, a říci jim: „Vy hlupáci, ve Frajštáku mají jednoho chlapíka, který studoval, než šel k dominikánům, geologii. Země se otevřela pod sv. Petronilou, poněvadž tam dal vykopat studnu. Moji zlatí hlupáčkové, zůstaňte u nás, my máme sv. Juru a to je osvědčený svatý. Vy ovšem už to nepamatujete, ale před dávnými lety Kumáni pod Beckovem uťali hlavu jednomu knězi, a když lid s pláčem hlavu i s trupem přinesl a položil to všechno před sv. Juru, tu hlava, hle, opět přirostla a kněz vstal a řekl: „Já vám pěkně děkuji!“ Toť zázrak sv. Jury, a nemáte-li na tom dost, tu víte dobře, že když klášter jednou hořel, socha sv. Jury seběhla s podstavce v kostele, vyběhla na zvonici a rozhoupala zvony na poplach a klášter byl zachráněn. Když se ochránci sběhli, tu již byl zase sv. Jura pěkně na svém místě. Moji zlatí hlupáčkové, ve Frajštáku koupíte za drahé peníze trochu obyčejné špinavé vody, ale tu dostanete za laciné peníze kudlu s nápisem: „Na památku z pouti na Beckov.“ Jest to předmět praktický a stojí vás půl rýnského. Trpíte-li bolestmi jakéhokoliv druhu, tu máme zde neobyčejně laciné různé údy z vosku. (Jak mně opat jednou vyprávěl, přišel za těch lepších dob jeden poutníček k bratru řeholníkovi, který oudy prodával, a pravil k němu: „Mám bolest, milostpanko, mám jen jednu nohu.“ Tak mu dal za rýnský voskovou nohu a ujistil ho, že mu noha zase naroste. Za rok ho přivezli o pouti na voze. Když přijeli k onomu bratru řeholníkovi, posadil se ten dobrák a se zářícíma očima zvolal: „Milostpanko, stal se zázrak. Když mně ta noha nechtěla narůst, klel jsem, a když pořád nic, přestal jsem se modlit. Tak mně vlak přejel i tu druhou, a museli mně jí uříznout. Prodejte mi dvě ruce, aby aspoň ty mně pánbůh zachovati ráčil.“
To jen mimochodem. My jsme tedy nemohli upozornit na ten švindl ve Frajštáku, my jsme jen byli smutni. Pod klášterem chodila procesí stále na jih, u nás se nikdo nezastavil.
Měli jsme v klášteře velkou uzenářskou dílnu. Dřív prý se o naše uzenky poutníci drali. Kdo si koupil pět uzenek, dostal nádavkem obrázek. A kdo by si jich koupil sto najednou, na toho bychom vzpomínali v zádušní mši. Nač to zapírat. My dávali do uzenek to nejhorší svinstvo. Poctivě řečeno, moji druhové v klášteře byli na dominikány slabí. Nechápali, co je to pokrok. Poutníky nedovedli připoutat.
Když ke mně tedy pravil starý opat Jordán: „Otče Mamerte, svatý Juro nedělá žádné zázraky,“ pokrčil jsem rameny. „Nevíte u nás o žádné vodě?“ otázal se mne opat. Opět jsem pokrčil rameny. Měli jsme jen málo vody ve studni klášterní, v kostele nebylo možno vody najít, poněvadž byl na skále.
Opat Jordán klepal prsty na starý dubový stůl a říkal: „Že na tohle nepamatovali!“ Pak se mu ale, když se napil vína, tvář vyjasnila, udeřil pěstí na stůl a zvolal: „Svatý Juro musí k vodě. On tam musí, to není nic platno.“ Vzal mne za ruku, odtáhl k oknu a ukázal dolů. Dole se valil zelený Váh. Pochopil jsem. „Dnes v noci budu mít vidění,“ pravil nato důrazně.
Chtěl bych prožít tak krásný sen, jaký měl té noci stařičký náš opat Jordán. Svatý Juro přišel v noci do jeho cely a řekl mu, obklopen rajskou vůní a září: „Jordáne, Jordáne. Musím k vodě, nemohu se více dívat, jak kolem teče bez povšimnutí zázračná voda Váhu.“ A pak hudbu neobyčejně sladkou slyšel náš Jordán a svatý Juro vrátil se opět na svůj podstavec do kostela.
Tak jsme ho tedy odnesli k Váhu. Byla to krásná slavnost. Až ze Šaščína, ba i z Moravy od Lanžhotu přijela banderia.
My měli zázračnou vodu. A v jakém množství! Celý Váh, že by té vody stačilo pro celý křesťanský svět.
Opět se k nám procesí hrnula. Udělali jsme u Váhu nádrže. Prodávali jsme tu vodu draze. A kdo se chtěl vykoupat, ten musel také platit. Konečně jsme prodávali i plavky a bez plavek nikoho nepustili do řeky.
Ale co čert nechtěl, přišel tyfus. Byla tenkrát větší voda, bylo všude plno bahna, lidé si to bahno v lahvích kupovali. Tu nám umřel jeden, tu dva poutníci, lidé ztráceli důvěru, ale ještě to nebylo tak zlé, až přišla ta Jobova zvěst.
Byli jsme právě v rozkvětu, když tu jsme se dozvěděli, že do dominikánského opatství ve Frajštáku vozí nějaké stroje. Co by to mohlo být? Vysvětlilo se nám to brzy. Dominikáni ve Frajštáku začali s výrobou sodové zázračné vody, zaručeně prosté od všech škodlivých bakterií!
A byli jsme zase umyti. I měl náš opat vidění, že přišel sv. Juro k němu a řekl: „Nelíbí se mně u vody. Když se Váh rozvodní, tu čekám po kolena ve vodě, až Váh opadne, třebas po několik dní. Chci opět na své staré místo.“
Poznamenal jsem tenkrát, že se každý bojí podagry. A zas jsme seděli smutně po slavnosti přestěhování. Kdybychom alespoň ty zbytky poutníků mohli nějak připoutat!
A tu jsem si vzpomněl na gramofon. Varhany nemáme, a což aby sv. Juro zpíval nějakou nábožnou píseň?
„Otče Mamerte, kupte tedy tu ďábelskou mašnu,“ řekl ke mně opat Jordán, „a také nějakou tu světskou. Ono je v klášteře smutno.“ „Poslechnu reverendissime.“ I jel jsem do Vídně nakoupit desky a gramofon.
A když pak byla opět jedna z těch slavností a kaple byla plna poutníků, spustil jsem ve výklenku kobercem zakrytý gramofon za sochu sv. Jury.
Čert ví, co jsem dělal, měl jsem z Vídně ještě těžkou hlavu, neboť najednou nesl se ke zbožným poutníkům velebný chorál:
„Hop, mei´Mädrle, hop…“
Nelžu Vám, že opat Jordán se svalil se stolice, slavnostně plyšem červeným ozdobné, jako špalek.
Byl to přece jen pro něho trochu silný tabák.
Jaroslav Hašek, Karikatury 1912
