Od jistého případu, který se mi přihodil, kdykoliv uslyším slovo „krajani“, přeběhne mně mráz po zádech. Jasně ani nevím, proč jsem se stal krajanem pana Wágnera ze Semdražic. Vím jedině tolik, že můj dědeček před dávnými léty jako mladý muž noclehoval kdysi u děda nynějšího pana Wágnera a toto přátelské pojítko přeneslo se i na další pokolení, a tak vždy jednou za deset let obdržel můj otec psaní od rodiny Wágnerů, kterou za svého života byl celkem též jen jedenkrát navštívit. Představte si tedy, s jakými neurčitými pocity četl jsem v titulu psaní, které mně došlo, sentimentálni slova: „Milý krajane!“ Bylo to psaní od vnuka onoho dobrého Wágnera, u kterého můj dědeček před časy noclehoval. Tento dobrý muž snažil se v tomto psaní vzbudit ve mně „krajanské pocity“ a nakonec přikročil k nevinné žádosti, abych totiž, jako vzdělaný člověk, mu laskavě poradil nějaký prostředek pro rychlé vyčištění pivních trubek, které koupil do své venkovské hospody z pozůstalosti šenkýře Zámostného z Cánova, „…jestli se pamatujete, milý krajane, na toho s těma očima na stopkách…“ Pak následovala zpráva, že chtějí parcelovat nějakou louku, že jejich starosta se chce pro dluhy zastřelit, a toto vzácné psaní skončilo krajanským pozdravem od věrného krajana Wágnera.
Samo sebou se rozumí, že opojen jsa tím nenadálým štěstím, nebýt ve světě jen tak jako kůl v plotě, ale mít krajany, prostudoval jsem v čítárnách všechny odborné časopisy týkající se čištění pivních trubek, poptal jsem se o radu i odborníků a nakonec vypsal jsem nejlépe míněné rady s připojenou poznámkou, aby mne laskavě zpravil o účinku.
Za čtrnáct dní přišlo psaní s razítkem Nezamyslice. V psaní stálo opět to příjemné „Milý krajane!“, ale nebylo od pana Wágnera, nýbrž od jakéhosi Vojtěcha Šlejhofra. Psaní bylo velmi poučné.
Předně dozvěděl jsem se, že můj nový krajan Šlejhofer jest vzdáleným strýcem Wágnerovým a že před několika dny přijel do Semdražic, prodat tam panu učiteli Zmatlíkovi pár králíků anglických obrů. Co měl chudák dělat, nežli dozvědět se o milém krajanu, totiž o mně. Kvůli tomu vážil cestu dvaceti kilometrů. Nežádá ode mne nic jiného, nežli vzhledem k mým krajanským stykům, abych mu v Praze zaopatřil ramlici, stříbrošedého králíka. Chtěl také, aby mu byla poslána dobírkou; nehodí-li se mu, že mi ji vrátí. Jinak mi ve psaní nevynadal.
Pro krajany udělám všechno rád. Poptával jsem se všude po březí stříbrošedé ramlici, známí nade mnou útrpně krčili rameny, dal jsem inzeráty do novin; proti osudu však je těžko bojovat. Krajan z Nezamyslic obdržel poštou ratlíka.
Ovšem, že peníze zaň neposlal, ratlíka nevrátil a jen ve svém psaní vytkl mi dosti hrubými slovy tuto kardinální chybu v pohlaví.
Nezamyslice byly od té doby pro mne uzavřeny, neboť byl by mi tam patrně přelámal nohy.
Zato však došlo mně za čtrnáct dní psaní, tentokrát z Bytouchova. Bytouchov je od Nezamyslic asi padesát kilometrů.
„Milý krajane!“ stálo tam v dojemné shodě s předcházejícími dopisy, „mám k vám malou žádost.“
Pak následovalo, že jeho bratr náhodou přiženil se před devíti lety k Šlejhofrům do Nezamyslic a že ví, že jsem Šlejhofrovi zaopatřil králíka. Krajané, jak se samo sebou rozumí, se musejí všude podporovat. Jeho bratr má švagra. Nu, a jak bůh tomu často chce, švagrové mají bratrance a jeden z těch bratranců, který se také jako on jmenuje Vojáček, je vysloužilým poddůstojníkem, umí německy, zkrátka a dobře, pro mne je to jistě jen legrace, když mu zaopatřím místo u dráhy.
To bylo již trochu těžší. Musil jsem se obrátit na poslance a po půlročním shánění, když jsem kvůli tomu sám přišel o místo, podařilo se mi dostat ho ke dráze. To se ví, že když jsem ho nechal tak dlouho čekat, že nepoděkoval. Zato dostal jsem za týden psaní z opačné strany Čech, z Ounětic.
„Milý krajane, spoléhám se na Vaši dobrotu…“ Dál stálo, že jest sešvagřen s tím Vojáčkem, kterého jsem dostal ke dráze. A ještě dál vypsal mně velkou tragédii, která ve způsobě slintavky připravila ho o tři kusy hovězího dobytka. Pak by potřeboval přikoupit také kousek polí. „Milý krajane! Pošlete nám obratem pošty 2000 korun.“
Nevycházím nyní vůbec ze svého bytu. Nepřijímám žádných dopisů. Kamkoliv pohlédnu, vidím samé krajany. Pod postelí, po stěnách, po stropě. Na klepání na dvéře neodpovídám, poněvadž mám neblahé tušení, že by jednou mohl vstoupit nějaký neznámý člověk z neznámé obce a říci: „Milý krajane, otravte nám výminkářku!“
Zdroj: Jaroslav Hašek, Maloměstský pitaval, Nakladatelství Kruh 1978
