.png)
Abychom mluvili vědecky, jsme nuceni rozděliti lidožrouty na tři velké skupiny. Na lidožrouty v Tichém oceáně a kolem Austrálie, dále na lidožrouty v Africe, z nichž vynikali kdysi Dahomejci a jejichž dědictví přešlo na Botokudy, konečně známe velkou skupinu ostrovanů kolem jižní Ohnivé země v Americe.
Všichni tito milovníci lidského masa pochutnávali si vlivem křesťanství na misionářích.
Ovšem způsob úpravy misionářů byl velice různý. Chyba ovšem je, že všechny tyto skupiny lidožroutů nevydávají časopisy, ve kterých by byla zavedena pravidelná rubrika: „Jídelní lístek na týden pro pořádnou rodinu.“
Z toho důvodu uniká nám velice mnoho a musíme se spolehnouti jedině na některé zprávy, které zachovány byly ve způsobě velice nejasných líčení oněch ubohých obětí lidské nenasytnosti. Zprávy ty jsou velice neúplně, neboť schází esprit v těch líčeních, což je pravděpodobné již ze stanoviska psychologického. Má-li být někdo upečen, nemá pohromadě všechny myšlenky. Přes to však víme určitě:
Na Nové Guineji upravují misionáře na rožni, prošpikovaného listím eukalyptovým a kořením z ostrovů moluckých. Omastek žádný.
Ve Střední Africe: Misionář se opatrně rozkrájí, zbaví kostí a dusí v kotli s omáčkou tomátovou. Vlivem kultury předkládá se též na způsob sandwichů.
Ve třetí skupině lidožroutů zříme způsob nejprimitivnější. Misionář jest pečen beze všeho koření. Jest bez příchuti.
Zbývá tedy jen otázka, který druh misionářů jest chutnější. Koho vyváží tedy Evropa mezi divochy? Jezovity, dominikány, benediktiny. Anglie stejně jako Německo některé druhy pastorů. Ze Švédska přicházejí některé druhy bäroförů, kněží různých sekt.
Všechny tyto druhy jsou druhotřídní jakosti. Hubení tou měrou, že už ani mořská nemoc nemůže s nimi nic udělat.
Také pohlavár Papuánů z ostrova Roroto u Nové Guineje žádal německého konsula z Wilipuroro, aby jim nebyli posílání tak hubení pastoři.
Toť jsou tedy stručné vzpomínky na kuchařské umění národů nekulturních, jak v Tichém oceáně, tak ve středu Afriky a taktéž i v Zemi Ohnivé.
Křesťanství dělí se hlavně, jak známo, na tři velké skupiny: katolicism, evangelism a pravoslaví.
V Moskvě žil v době, kdy odehrává se děj této smutné historie, Alexej Dimitrij Kurilovič, pop u velkého chrámu svaté Jerovičky Huňaté.
Alexej Dimitrij Kurilovič, čest jeho památce, byl dobrý pop. Udělal čtrnáct zázraků, a poněvadž při té příležitosti získal 480 000 rublů, přišel k němu načalnik policejní správy a nic jiného neřekl: Ej, ty sveňa, když žil nebožtík svjaščenik Panurlov, tvůj předchůdce, dával nám z každého zázraku polovičku, z pogromu 30 procent. A ty, sveňa, kněže, nedal jsi nám ani kopějky. Půjdeš na Sibiř.“
Alexej Dimitrij Kurilovič se zarazil a pak počal smlouvat.
Načalnik policejní správy pravil k popovi Kurilovičovi:
„Mnoho, svině, nesmlouvej. Víš dobře, že jsi zabil vdovu Prakovovu, abys se zmocnil jejího jmění.“
„Bohu poručeno,“ vzdychl Kurilovič, „udělal jsem to, ale dostal jsi přece z toho polovičku, Ivane Ivánoviči.“
„Pravda, dostal, ale co jsem z toho měl, tu jsem dal tisíc rublů, tu tisíc a neměl jsem ničeho.“
„A když jsi okradl sochu svaté Panny Stanislavy o náhrdelník, dal jsi mně, pope Kuriloviči, jen tři perličky z něho.“
„Ale dal jsi poslat na Sibíř žida Averka, kterému jsi ty perličky prodal a jmění jsi mu zabavil.“
Nato následovala další hádka, průběhem které vyšlo najevo, že Kurilovič przní poutnice.
Nechtěl však dát pop pravoslavný 50 procent z každého zázraku, a tak šel načalnik k archimandritovi.
Ubohý Alexeji Dimitriji Kuriloviči!
Archimandrita rozdělil se s načalnikem o jmění dobrého popa a vydal nařízení, aby Alexej Dimitrij Kurilovič jel získat divochy v Tichém oceáně pro víru pravoslavnou.
Alexej Dimitrij Kurilovič byl hezký kousek masa. Byl přijat samotným nebožtíkem Sergejem velkoknížetem do slyšení. Ten mu také zaopatřil na 4000 kusů ikon, a tak vyvezli tlustého Alexeje Dimitrije Kuriloviče do ciziny, aby divochy připravoval na pravoslaví.
Na cestě se popovi dobře dařilo. Viděl nezbytí, buď Sibiř, nebo křtít divochy.
Na lodi zpíval: „Hospodi pomiluj“ a žraloci se té lodi vyhýbali.
A dle plánu vysadili ho i s nákladem svatých obrázků na ostrově Roramuro.
Vraťme se tedy k začátku vypravování. Na ostrově Roramuro žijí lidožrouti prvního druhu, kteří si upravují misionáře na rožni, prošpikovaného listím eukalyptovým a kořením z ostrovů moluckých.
Pravoslaví bylo však u nich novinkou, zejména tak tlustý misionář jako Alexej Dimitrij Kurilovič.
Snědli už jezovitu, upekli si dominikána, připravili si i evangelického pastora, znali už všechny víry. Byli katolíky, byli evangelíky a jen pravoslaví jim scházelo.
Dali Alexeje Dimitrije Kuriloviče do klece a vykrmovali ho.
Oddal se do vůle boží, poučoval před klecí shromážděné o pravoslaví a tloustl den ode dne, až praskl. Měl nejchutnější maso, takže na ostrově Roramuro jsou tak zuřivě pravoslavnými, že dokonce přemluvili nedávno jednoho katolického misionáře, nežli ho narazili na rožeň, aby přijal pravoslaví.
Kopřivy 1912
.png?s3=1)
