Jaroslav Hašek: Malíř filosof

Ze života pražské bohémy

Malíř Kubín byl nejen malířem, ale i filosofem. Tvrdíval, že vrcholem lidské blaženosti jest stav, kterému říkal „bezútěšnost“. Jedině tenkrát je člověk blažený, když vidí, že ho nic netěší. Takový člověk nedojde nikdy zklamání. Jinak byl stoikem.

Nic ho nepřekvapilo, ničemu se nedivil a nebál se ničeho. Časem dospíval také k názoru, že všechno je klam. To bylo v dobách, kdy neměl krejcaru v kapse. V těch dobách tvrdil o sobě, že neexistuje. V těchto smutných časech odhodlal se k popírání všeho. Říkal, že žádné barvy na světě není. To mu vše nevadilo, aby nemaloval psy modrou barvou a stromy červeně. Lidé, kteří se na takové obrazy dívali, dospívali pomalu také k bezútěšnosti, ideálu jeho života…

V dobách, kdy míval peníze, tu horlivě se snažil, aby dospěl ku stavu bezútěšnosti. A to se stalo velmi brzy. Udělal několik vycházek do známého kroužku umělců v hostinci ještě známějším. Prohýřiv pak s nimi peníze, vracel se vesele do svého ateliéru, dávaje se do hovoru s domovníkem, kterému již často v noci dokazoval, když mu přišel dům otevřít, že vlastně on, malíř Kubín, neexistuje a že jest to jen představa, klamná domněnka pana domovníka.

„No dobře,“ říkal domovník, „kdo ale na mne zvonil, mladej pane?“

Tato záhadná otázka, která by byla s to splést i velkého filosofa, nijak neporazila Kubína.

„Vždyť vy také neexistujete!“ přesvědčoval ubohého domovníka. „Všechno je na světě klam, řekněte mně, co jste měl před čtrnácti dny k obědu? – Nevíte, nu tak, tady to je. Vy jste nejedl, poněvadž nejste. Svět, milý pane, sestává jenom z představ. Připouštím možnosti, že někdy žil člověk, ale to už je milióny let. Teď žijí jen duševní představy místo lidí! Tak! Dobrou noc!“

Ubohý domovník po takovém hovoru doopravdy nevěděl, na čem je. Doma vždycky vzbudil ženu, a když mu tato začala nadávat, že ji nenechá spát, počal teprve znovu věřit, že je na světě. Pak se vždy napil ještě rumu, a když ho hřál v žaludku, šel teprve spokojeně ležet s nadějí, že přece jen existuje.

Podobné filosofické hovory vedl Kubín i s pány domácími, kterým neplatil činži.

Odůvodňoval to tím, že když ho vystěhují na ulici, nastane pro něho ideální stav bezútěšnosti…

Věřitele své nenáviděl a brojil proti nim, že nutí člověka ku věcem příčícím se jeho přirozenosti, totiž ku placení dluhů.

Jednomu domácímu pánovi, který ho upomínal o činži, pravil, že obyčeje různých domácích pánů jsou rozdílné, takže nikdo nemůže si z toho vybrat, co je pravda a právo.

„To je pravda, že jste mně dlužen za činži!“ pravil domácí pán.

„To se strašně mýlíte,“ odpověděl vlídně Kubín, „žádné pravdy na světě není, pravdivým jest jedině to, co se mně nebo jinému zdá pravdivým. Na názor jednotlivce mají vliv různé poměry. A poněvadž nemám ani krejcaru, nemohu vám být ničeho dlužen. To je můj názor. Váš názor zas je, abych vám zaplatil. Jak výborně to potvrzuje učení skeptiků: Tytéž pojmy vzbuzují při rozličných bytostech zcela různé smyslové pocity a představy. Lidé jsou tělesně i duševně velmi rozdílní…“

Po těchto slovech byl Kubín vyhozen z bytu pana domácího.

„Dělalo by vám to rozkoš, kdybych vám zaplatil?“ tázal se jiného domácího.

„Ovšem, pane Kubíne.“

„Jest to smutné, pane domácí, že vy tak nízko pojímáte život! Brr! Jest to hrozné, když si pomyslím, že jsem s vámi pod jednou střechou. Víte, s vámi, který blaženost nenalézá v ojedinělém požitku…“

„Aspoň za jedno čtvrtletí mně zaplaťte!“

„Tím hůř pro vás, pane. Myslil jsem, že jste větším životním umělcem, pane domácí, a že blaženost u vás předpokládá sebeovládání, ale vy chcete, abych zaplatil. Kdybych zaplatil, neodpustil bych si to, neboť poskytl bych vám pomíjející rozkoš. Odporučuji vám, pane, stav zvaný bezútěšnost…“

Byl vystěhován na ulici, ačkoliv jest to smělé tvrzení. Co mohli Kubínovi vystěhovat z bytu? Dávno předtím než ho vystěhovali, odnesl si ke kamarádovi celé své zařízení. Spravedlnosti bylo však učiněno zadost. Ku vratům vynesli jeho umývadlo, jakousi to plechovou mísu s hlubokým nápisem „Voda slouží k mytí“, jeden troubel prosycený veskrze močkou a džbán, plechový, ve kterém Kubín, měl-li hosty, vaříval grog, čili spíše ohříval rum, a konečně vystěhovali na ulici jeho kartáč na boty, na jehož hladké straně byl nápis: „Dostal darem od svého nejvěrnějšího přítele Charváta, který mně ho před třemi léty ukradl.“

Za týden najal si Kubín ateliér jinde. Štěstí mu přálo. Domovník v tom domě byl spiritista a věřil ve stěhování duší, až z jeho rodiny umřeli už dva členové v blázinci. Tento domovník byl jediný člověk, který vážně naslouchal jeho filosofickým výkladům o vrcholu pravé blaženosti lidské, o bezútěšnosti. Do tohoto muže podařilo se Kubínovi vštípit zásadu, že svět skládá se z představ. Jednou takovou představou že je zlatka. Představy možno si vypůjčovat, a proto, „pane domovníku, půjčte mi zlatku“.

V těchto dobách podařilo se Kubínovi s úspěchem konkurovat na plakát jednoho pivovaru. Maloval ten plakát s láskou.

Když mu v kanceláři pivovaru vypláceli první cenu za plakát a když viděl ty pěkné, zlaté dvacetikoruny, tu počal se viklat ve svém filosofickém pojímání života…

„Pánové,“ pravil k úředníkům v kanceláři, „víte, co řekl slavný filosof Fichte? Vše, co jest, jest já. A proto prosím o autorský exemplář.“

Slavné správě pivovaru líbil se tento žert a poslala mu soudek piva, takový, jako namaloval na plakát.

Jakmile měl Kubín peníze, počal hlásat, že je přívržencem nauky filosofické, která tvrdí, že nejvyšším dobrem a cílem života jest bezžalostnost. Hlásal opak bezútěšnosti a dokonce šel tak daleko, že vrátil domovníkovi zlatku a panu domácímu zaplatil snad ponejprv za svého života měsíční činži v obnosu dvanácti zlatých. Ať i oni nepoznají žalu.

A jednoho dne přinesl si k ránu domů užovku, velkou a čipernou. Proč si ji koupil u ptáčníka, to nevěděl, ani když vystřízlivěl. Věděl jedině tolik, že chtěl si koupit den předtím nějaký kousek nábytku do ateliéru. Chtěl si koupit dvě židle, stůl, také snil o pohovce a místo toho přinesl si domů užovku…

Rozpomínal se pomalu a nabyl toho přesvědčení, že na koupení užovky měl jistý vliv alkohol.

Když pak prohlížel kapsy, tu našel v jedné v papíře zabaleného mrtvého salamandra.

Měl tedy živou užovku a mrtvého salamandra. Proč toho salamandra?

Vzpomínal dlouho, uvažoval, až konečně… Salamandra koupil, aby užovka měla co polykat. Hodil jí ho tedy. Ani se ho nedotkla.

„Mrtvoly nežere,“ povzdychl, „užovka není hyena.“
Pak shledával své jmění a konstatoval, že včerejšek připravil ho do stavu „bezútěšnosti“.

Může být někdo „bezžalostným“, má-li v kapse dva haléře?

Hrome! Ke všemu by si vytahal za uši. Bídně opustil své zásady a činži dvanácti zlatých předevčírem zaplatil panu domácímu! Sám nemá co jíst, a ještě si přinese domů příživníka, užovku.

Žere salamandry a jeden salamandr stojí pětník! Když už chtěl si přinést nějakou živou bytost do ateliéru, proč nekoupil myš? Má takové staré nepotřebné boty, než by je myš sežrala, změnily by se jeho finance. Ale užovku, která sní deset salamandrů po deseti haléřích za den…!

Připadalo mu to, jako kdyby si měl vydržovat baletku. Bezútěšně posadil se na železnou židli a přemítal, co s užovkou. Našel v kapse kousek doutníku, zapálil a dumal o tom, že domácímu tak bezmyšlénkovitě zaplatil dvanáct zlatých.

„Ale co,“ řekl za chvíli, „něčemu se nedivit, ničeho se nebát. Půjdu k domácímu a vezmu hada s sebou.“

*

Paní domácí houpala se po obědě v houpací židli, pan domácí srkal černou kávu a předčítal nahlas poslední volební výsledky, když malíř Kubín předstoupil před ně, maje v ruce šátek a v něm užovku.

„Velectěný pane,“ pravil uctivě, „člověku je velice líto, když musí se loučit s tím, co jest nejdražší. Nedávno byl jsem finančně výborně situován a dnes jsem takřka žebrák. O mě ani nejde – ale o tohohle hada.“

Uděšeným zrakům odkryl užovku, která počala syčet na denním světle.

Paní domácí vytřeštěně dívala se na malíře, který posadil se mezi manžele. Pan domácí přestal srkat kávu a na čele mu vyvstal pot…

„Tento had,“ pokračoval Kubín, „přirostl mne k srdci. I zmije bývá někdy věrná, ale já myslím, že tahle potvůrka není zmije. Finanční nesnáz mne nutí, že byl jsem nucen obrátit se na vaše blahorodí jako na mecenáše, který poskytne milerád ochotné pomoci umělcům. Prosím vás snažně, pane domácí, nemohl byste mně na nějaký čas zapůjčit dvanáct zlatých? Do zástavy dám vám tohoto hada. Pustím potvůrku a ona už se v peřinách uvelebí. Nejraději spí v peřinách. Žere tohle…“

Vytáhl z kapsy chcíplého salamandra a nedbale položil na stůl.

„Pane Kubíne!“ Skoro současně pronesli toto prosebně oba manželé, hrůzou polomrtví.

„Pane Kubíne,“ koktala paní domácí, „můj muž vám ochotně zapůjčí těch dvanáct zlatých, potvoru si odneste, my nechceme žádnou zástavu a tu druhou potvoru taky si nechte.“

Pan domácí vyplatil Kubínovi dvanáct zlatníků a malíř pomalu odcházel, potřásaje šátkem s užovkou.

Na stole zanechal mrtvého salamandra a polomrtvé manžely u stolu…

*

Malíř Kubín jede nyní parníčkem do Chuchle, kde hodlá užovku pustit na svobodu a vrátit ji ze stavu „bezútěšnosti“ do stavu „bezžalostnosti“.

Dává se právě do hovoru s nějakou slečnou, které vykládá, že je dobrým pro člověka úplný nedostatek všech vášní.

„To je ale nesmysl,“ myslí si slečna a odvrací se od Kubína, který táže se vedle sedícího pána na jeho názor o plazech…

Parníček blíží se k Chuchli…

Zdroj:  Veselá Praha 1907