Jaroslav Hašek: Milostné dobrodružství

Taková hezká malá hlavička, a což ty andělské oči! Ta dobrá duše neměla jiné tužby, než aby pan Štefek na ni žárlil.

Přála si jen tolik, aby pan Štefek kvůli ní někoho zpráskal. To zlaté srdíčko chtělo se pochlubit svým přítelkyním: „Považte si má drahá, včera můj ženich kvůli mně zpolíčkoval opět jednoho chlapa.“ K tomu účelu vyhlédl si ten anděl mne.

Sedím v redakci, když zazvoní telefon. „Haló, kdo tam?“

„Zde slečna Holáňová, jakpak se máte?“ – „Haló, jak se tedy máte? Nešel byste dnes na koncert do Měšťanské besedy? Já bych vás ráda viděla, můj ženich pan Štefek mne požádal, abych vás pozvala. – Hm – staří přátelé. Nevyrušuji vás? To jsem ráda, že si s vámi budu moci zas pohovořit. Pamatujete se, jak za Říčany na nás kluci házeli kamením? To byl krásný výlet. Šli jsme tak hezky sami spolu, viďte, a vám rozbili hlavu.“ (V telefonu slyšet dušený smích. Anděl si k tomu telefonování pozval nějakou svou přítelkyni. Slyším z mikrofonu: „Máňo, řekla tomu pitomcovi ještě něco hezkého.) Uposlechla a hovořila dál do telefonu: „Haló! Mně se zdá, že nás někdo přerušil. – Těším se velice na vás. Víte, že mám ještě ten čtverlístek od vás?“ (Nepamatuji se na žádný čtverlístek a táži se, co dělá pan Štefek.) „Haló.“

„To je velký protiva, pěstuje zas nějaké ozdobné rybky. Předešle mu pošla jedna závojnatka a tu on zapomněl mně gratulovat k narozeninám.“ (Slečně telefonistce zdá se to být příliš dlouhé a zakřičí: „Mluvíte ještě?) „Ale pořád – halo, haló, slečno Holáňová, odpusťte, že jsem já též zapomněl, musel jsem dělat korektury a pak jsem si kupoval střevíce.“ „Haló, prosím vás, copak já. Na mne jste již úplně zapomněl – Nezdržuji vás? Pamatujete se na Okoř? Vy jste seděl na zřícenině a já seděla dole na trávníku. Obloha byla, haló – „

Někdo nás přerušil a počal mně nadávat, že jsem mu dodal prachmizerné mazadlo na vozy a okradl ho na váze. Když mi pohrozil advokátem, křičel do telefonu, abych odpustil, že je to omyl, že chce číslo 7210.

Anděl se opět spojil se mnou. „Haló, to je hrozné, zas nás přerušili, to je mrzuté, viďte, nevyrušují vás jistě? Na dnešní večer se velice těším. Musíte se vynasnažit, abyste byl tak roztomilý, jako jste byl v Jirnách. Pamatujete se, jak jsme seděli na okraji lesa? Obloha byla, haló –„

Tentokráte byli jsme definitivně přerušení a trochu jsem si oddychl a šel jsem navštívit přítele Štefka. Jest to docela hodný hoch, ale má tu vlastnost, že strašně řádí, když pozoruje něco, co by mohlo ho uvést k žárlení. A ono ho také všechno přivádí k žárlivosti.

V Roztokách kupříkladu mu nechtí nikde nalít pivo, poněvadž tam rozkousal nějaké sklenice.

A pro docela malichernou věc. Máňa, jeho nevěsta, se usmála na jednoho černovlasého příručího. Z dvaceti známých mých i jeho mělo s ním velké aféry nejméně patnáct. Osm jich zranil a tři vyzval na souboj. Pravda, že k tomu nikdy nedošlo, ale rozmlátil předtím nějaký stůl a židle.

„Proč tohle všechno děláte?“ tázal jsem se ho. „Poněvadž by mne Máňa neměla ráda. To jí neobyčejně imponuje, když začnu roztloukat okolí. A pak si musíte myslet, že ji mám moc rád a že mne strašně mrzí, když ona koketuje. Upozorňuji ji na to, ale ona to dělá velice ráda. Tu mrká levým, tu pravým okem, hrabe nožkou v písku jako hřebeček, má roztomilá Mánička, moje zlatíčko. Ale já každého chytnu, já s ním praštím o zem.“ A už jsem ležel.

Když jsem vstal se země, oprášil mne kartáčem a zvolal:

„Nemějte mně za zlé, já ji velmi miluji.“

Pro dnešní večer mne tedy ten anděl s tou malou hezkou hlavičkou, s těmi rozkošným rtíky obětoval svému molochu, panu Štefkovi.

Šel jsem tam asi tak, jako když jepice letí ke světlu, jako když mořští ptáci zlákáni stříbrem majáku přiletí prudce k jeho sklům a svou hlavu rozbijou.

S takovými smutnými myšlenkami šel jsem na ten koncert. Nechci vyličovat onen velký, báječný systém koketérie, který Máňa vyvinovala.

Vyvinovala ho neobyčejně radikálně. Jedla řízek, a nejenže cpala mně kousek vidličkou do úst, šlapala mně přitom na nohu a dotýkala se svými koleny mých kolen. Inu anděl!

Pan Štefek, když to už dlouho pozoroval, podíval se pod stůl a našel botu mého anděla na mé botě. Vstal a žádal mně, abych šel s ním ven, že prý neví, kde to je.

Nalézá se to místo ve stínu zeleni, a tam se to stalo. Zcela dle přání onoho rozkošného anděla. Vrátil jsem se ke stolu s naraženým tvrdým kloboukem a zaplatil. Když jsem odcházel, podstrčila mně Máňa narychlo tužkou naškrabaný lístek:

„Jste krásný, miluji vás.“

Mám tedy naražený klobouk, jak to bylo v programu toho rozkošného stvoření, ale mám též za sebou milostné dobrodružství.

Humoristické listy 1913