Kněžna ze Šwarců udržovala milostný poměr s mladým zámeckým farářem, který byl velkým nepřítelem nemravnosti, neboť Bůh je vševidoucí a vševědoucí. Poněvadž udržoval milostný poměr s paní kněžnou, nenáviděl zejména nemravnost mezi chudým lidem.
On sám ponejprv vyznal kněžně lásku v zámecké kapli. A potom řekl: „Jdi, dcero, a nehřeš více!“ Bylo to tolik žertovné, že kněžna přičinila se, aby často s úsměvem opakoval ona biblická slova.
Dělil se tedy s knížetem o přízeň kněžny a ve svých kázáních hřímal proti nemravnosti, která bují tam dole pod zámkem v celé řadě nízkých baráků, obývaných vesměs lidmi, kteří pracují na panském dvoře.
Děti těch dělníků chodily do školky, kde jim několik jeptišek vykládalo samé hezké věci o svatém náboženství. Výsledek toho byl, že se to dětičkám popletlo v hlavě, a když přišly domů a slyšely rodiče hromovat, seděly jako zařezané.
Co je to ale platno, jsou-li dětičky vlivem jeptišek blbé a zaživa andělíčky, když rodiče tápají ve tmách a nedovedou svou duši očistit do světských chtíčů a vášní?
Kněžna ze Šwarců naproti tomu konala mnoho dobrých skutků, které vyvážily její hříchy.
Ona se modlila a zbožností nahražovala padlou ctnost. V době, když hřešila, důvěřovala v milosrdenství boží stejně jako v době, kdy dobrými skutky a pokáním očisťovala svou duši od hříchu – neboť nesmírné je milosrdenství boží! Dokonce rozkázala, aby jeptišky vařily pro děti oukrop.
Naproti tomu lidé v těch barácích žili ve hříších a nepomýšleli na věčnou odplatu, neboť neměli času na takové věci, když se dřeli po celý den za pár krejcarů na knížecím panství.
Oni se nemodlili a po výplatě mluvili zpustle o nesmírném milosrdenství božím, a když viděli kněžnu v zámeckém parku provázenou ctihodným panem farářem, plivali na zem a říkali: „Ta mrcha ani nestárne!“
Nepomýšleli na to ve své bezbožnosti, že vrchnost je od Pána Boha a že by to mohla slyšet.
Pak také říkali, že veledůstojný a ctihodný pan farář je prase, nepomýšlejíce, že je Pán Bůh může zatratit. Ale nezatracoval je ve své nesmírné dobrotě, neboť čekal, že se polepší.
Oni ale hřešili a říkali, že je kníže pán bůvol. Jak na to skromné jméno přišli, čerti vědí, když na panství stýkali se vedle ředitele, důchodního a tak dále jenom se samými voly.
Pykali tedy za své hříchy a umírali sedřeni prací, ačkoliv se jinak říká, že je polní práce zdravá. Odcházeli z toho života vyhublí hladem, přes tu vychvalovanou zdravost polních prací, neboť byli bezbožní, rouhali se a neměli co jíst.
Mezi největší hříšníky patřil nádeník Vejvoda a nádenice Petrová.
Nešťastníci žili v konkubinátě a ke všemu chtěli ještě oklamat Pána Boha tím, že jinak chovali se počestně.
Jakápak ale počestnost, když z jejich vzájemného poměru (člověk se to stydí napsat!) vzešly nemanželské děti!
Poněvadž byly nemanželské, trestal je Pán Bůh tím, že nedostávaly oukrop a nebyly přijaty do školky spravované jeptiškami a nepoznaly, co je to Pán Bůh. Hrály si tedy doma se sirkami, nebo batolily se kolem rybníku a pořádní lidé v zámku čekali, že se buď utopí, nebo uhoří, neboť Bůh je nejvýš milosrdný a způsobuje neštěstí jedině za tím účelem, aby se lidé polepšili. (Viz poslední neštěstí v Itálii, kde zahynulo přes čtvrt milionů lidí).
Špatný příklad kazí však dobré mravy, a nic nepomáhalo, že farář po probděné noci s hraběnkou tím více hřímal proti nemravnosti, lidé nechodili na faru, nepředkládali křestní listy a nechtěli se dát požehnat a za požehnání zaplatit panu faráři. Najednou třebas někdo řekl: „No, holka, hleď, abys se ke mně odstěhovala!“ A už žili spolu ku hrůze paní kněžny a zámeckého pana faráře, kteří živě představovali si posmrtné konce hříšníků.
„Víme sami na sobě, jak těžko jest ubránit se pokušení,“ vzdychával pan farář, „oba dva, já totiž a vy, Vaše Milosti, máme silnou vůli, ale tělo je slabé, což zajisté vidíš, všemohoucí Bože, ale nejhroznější je, když chudí lidé žijí nemravně. Co je platno kázání, když ti nešťastníci nechodí do kostela?“
„Hleďte tedy svým osobním zakročením, důstojný pane…“ „Budu hledět,“ odvětil ctihodný muž a políbil paní kněžnu vzadu na krk.
V neděli odebral se tedy k Vojvodovi, aby mu vysvětlil, co to je konkubinát za ďáblův výmysl.
Vejvoda seděl u stolu a kouřil z dýmky. Petrová pletla punčochu a na posteli skotačily jejich děti.
Panu faráři byla nabídnuta jediná židle a Vejvoda sedl si k Petrové na lavici.
Zámecký farář beze všeho úvodu vyhnal děti z jizby a jal se nyní mluvit jim do duše.
„Měli jste být opatrni a pozorni, než jste to tak daleko dopracovali, že žijete v konkubinátě, neboť ďábel obchází kolem jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.“
„Ba jo!“ řekl Vejvoda.
„Nedovedete si představit, jako posvátnou věcí jest stav manželský, Vejvodo!“
„Ba jo, velebný pane, je!“
„Tak vidíte, Vejvodo, a vy, Petrová, stav manželský jest věc cenná a u Boha vážená. Nechápete, že když žijete jen tak spolu, odvrátíte od sebe milost boží, Vejvodo?“
„Dyť je to jedno, velebný pane!“
„Ale, Vejvodo, pamatujete si, co mluvíte, nezdá se vám, že vám dřevění jazyk?“
„To ne, velebný pane!“
„Vejvodo, pro milosrdenství boží, chodil jste do svatého náboženství?“
„Chodil, měl jsem z náboženství jedničku.“
„A není vám, Vejvodo, líto těch dob, kdy jste se učil vroucně vzývat Boha?“
Vejvoda si odplivl: „Víme, pane faráři, to je už moc dávno!“
„A nemyslíte, Vejvodo, že po smrti shledáte se se všemi nepravostmi a že mám o váš posmrtný život velkou obavu?“
„Dyť je to jedno, velebný pane!“
„Vejvodo, zapřísahám vás, očistěte se a dejte se zde s Petrovou řádně oddat. Vždyť je to zrovna tak, jako kdybyste požádal manželku bližního svého, jak zní přikázání! Vejvodo! Pamatujete na věčný život, na smrt? Chcete mně slíbit, že napravíte zlo, které jste způsobil? Vždyť je to prasáctví, Vejvodo! Zrovna jak říkám: jako svést manželku jiného! Co tedy budeme dělat, Vejvodo?“
A Vejvoda vyňal dýmku z úst, vzal pana faráře za ruku a řekl důvěrně:
„Zůstaneme tedy dál těma prasaty, pane faráři!“
A zámecký farář vyběhl po těch slovech, jako když mu hlavu zapálí, z baráku…
Zdroj: Jaroslav Hašek Karikatury 21.1.1909
