Otcem chudých v třetí čtvrti býval pan Kauble. Této hodnosti věnoval celý svůj život v posledních dvaceti letech. Rozhodoval předně při rozdávání lístků na darované uhlí chudině, byl ve sboru obecních starších a v komisi pro místní chudinství.
Na třech dveřích bytu měl přibity plechové tabulky s nápisem:
„Přispívá na místní chudé!“
Tyto tabulky ho nestály ani haléře, poněvadž on je měl doma na skladě a vydával je každému, kdo zaplatil pro místní chudé 20 K příspěvku ročně. Žebráci z toho nikdy neviděli ani haléře, poněvadž všechno pohltila agenda při chudinském úřadě. Referent o chudinství měl platu 2400 K ročně, pak tam byl jeden úředník s 1600 K a sluha, kterému se platilo 100 K měsíčně. Zbytek pak přišel na různá vydání, jako reprezentační cesty členů chudinského referátu na sjezdy pro ochranu chudiny. Na žebráky se tedy nedostalo.
V domech, kde dřív dostávali almužnu, bylo jim připomenuto, aby se podívali na tabulku na dveřích:
„Přispívá na místní chudé!“
Co bylo tedy platno, že svolána byla konference, aby byla zamezena pouliční žebrota. Místní časopis rozepsal předtím anketu, jakým způsobem omeziti žebrotu.
Došlo mnoho dopisů, ve kterých bylo poukázáno na to, jak v jiných městech jest žebrota rozšířena.
Byly to věci tak chytré a samozřejmě, že nezbývalo než svolat konferenci na zamezení žebroty.
Týden před konferencí chodil otec chudých pan Kauble po čtvrti, zastavoval žebráky a domlouval jim, aby zanechali žebroty. Na několik žebráků také upozornil strážníky, a tak plodně žil po celý týden, přemýšleje, že vystoupí na konferenci s nějakým návrhem na obmezení žebroty nebo její potření.
Konference zúčastnil se též referent z policie a z okresního hejtmanství dostavil se pan okresní hejtman, který při řeči starostově usnul. Policejní úředník při této řeči čistil si a piloval pilně nehty, zástupce městské fary kaplan Bláha četl si stanovy nějakého hasičského sboru, které mu padly do ruky již popáté. Řeč pana starosty činila trapný dojem.
Stále říkal: „Tedy žebrotu snažme se potírat. Tedy hleďme zabránit i žebrotě, tedy vystupme proti ní. Tedy jdu z té zásady, že sluší se proti ní ostře se brániti.“ Mluvil tak už přes půl hodiny, až konečně řekl: „Kdo má z pánů nějaký konkrétní návrh, toho prosím, aby s ním vystoupil.“
Povstal otec chudých z třetí čtvrtě, pan Kauble.
Po jeho tváři rozhostilo se v tom okamžiku, když hleděl vstříc starostlivým členům konference, nadšení.
Strojil se, že jim řekne vše, co měl na srdci poslední týden a o čem přemýšlel v noci na posteli. Když člověk leží v pohodlných peřinách, tu se mu příjemně přemýšlí o chudobě bližních.
Před konferencí stavěl se na litru vína, a tu ono hřejivé teplo v žaludku vniklo mu i do srdce, do duše, a počal mluvit měkce o osudu vdov a sirotků.
Okresní hejtman spal dál a referent z policie zívl.
„Vdovy a sirotky třeba chránit,“ volal zoufale otec chudých pan Kauble, „chraňte sirotky a vdovy před zkázou. Pánové,“ zvyšoval hlas, až se radniční síň třásla – „pánové, třeba učiniti něco v jich prospěch, zbaviti jich rázem bídy. Pánové, mám pevný úmysl založiti nadaci.“
Teď se probudil okresní hejtman. Šedesát očí dívalo se panu Kaublemu do očí, dychtivě a v úžasu.
„Náš nejlepší člověk,“ zašeptal pan starosta k sousedům.
„Ano, nadaci,“ zvolal povznešeným hlasem otec chudých, „nadaci, kterou alespoň jedné chudé vdově bude pomoženo. Vypisuji nadaci na flašinet.“ Ticho rozložilo se kolem.
„Náš nejlepší člověk se zbláznil,“ šeptal pan starosta kolem a pan Kauble s jiskřícíma očima pokračoval, vytahuje z kapsy arch papíru:
„Já, Antonín Kauble, otec chudých ve třetí čtvrti, majitel domů a realit, předseda dobročinného spolku Antonín Kuable aj., dovoluji si tímto sděliti veřejnosti, že propůjčuji tímto putovní nadaci jednoho flašinetu soustavy Garradayovy chudým našeho města. O nadaci může se ucházeti slepá vdova po obecním příslušníku ve stáří od šedesáti let nahoru, která prokáže naprostou bezúhonnost, zbožnost, naprostou neschopnost k těžší práci a poctivost. Doklady o stáří, úmrtní list chotě, jeho domovský list a očkovací vysvědčení přijímá spolu se žádostí městský úřad místní, oddělení chudinské, nebo dárce nadace, otec chudých, pan Antonín Kauble. Flašinet propůjčuje se doživotně a obdarovaná má povinnost jednou za týden pomodliti se při ranní mši svaté za rodinu dárcovu.“
Když otec chudých ukončil, nastalo opět ticho, které konečně přerušil starosta dotazem:
„Smím prosit, pane Kauble, o poznámku?“
Vstal:
„Děkuji jménem celého chudinského referátu panu Kaublemu za obětavé vystoupení ve prospěch zmírnění bídy chudiny. Tlumočím vám dík jménem celého města, jménem strádajících spoluobčanů. Díky vám, vřelé díky!“
Skončil měkkým hlasem a okresní hejtman, přistoupiv k panu Kaublemu, podal mu ostentativně ruku a řekl:
„I já musím vám, ctěný pane, poděkovat. V tomto případě seznal jsem, že obětavost zdejších členů obecního zastupitelstva nezná mezí. Buďte ubezpečen, že nezapomenu vašeho šlechetného vystoupení ve prospěch místní chudiny.“
A tu nastaly šlechetnému panu Kaublemu dny čistého štěstí.
Zpráva o jeho dobročinnosti byla uveřejněna v novinách a za několik dní objevil se u obchodníka s hudebními stroji v hlavní třídě za výkladní skříní flašinet opatřený čitelným nápisem:
Nadace otce chudých, pana Antonína Kaubleho
Pak se dal pan Kauble fotografovat, jak stojí vedle flašinetu, maje ruku o něj opřenu.
Dle této fotografie dal dělat pohlednice, a tu stal se ještě více populárním. Byl úplně šťasten a jeho sebevědomí stouplo. Okresní hejtman se na něho příjemně usmíval. Nebylo pochyby, že dostane se mu při nejbližší příležitosti vyznamenání.
To bylo krátce před tím, než Vysoká Osobnost poctila město svou návštěvou.
Pan Kauble u vědomí své důstojnosti šel ku všeobecné audienci.
„Věnuje svou pohlednici s flašinetem na památku Vysoké Osobnosti,“ to byla jeho poslední myšlenka, když spatřil audienční síň. –
Pak se s ním zatočil svět. Vysoká Osobnost stála před ním a usmívala se na něho.
„Anton Kauble, hochgnädigster Herr“, vykoktal jako dobrý Čech německy, a podávaje pohlednici, dodal:
„Anton Kauble mit dem Flašinet, Vater der Armen!“
„Vždy jsem otcem nejchudších,“ řekla blahosklonně Vysoká Osobnost, popošla k pobočníkovi, řekla mu cosi a pobočník přistoupil k panu Kaublemu, a podávaje mu zlatou dvacetikorunu, pronesl úředním tónem:
„Audience je u konce!“
A Vysoká Osobnost řekla přívětivě:
„Jen nezoufat, i flašinet člověka uživí, starý vojáku!“
Otec chudých vypotácel se ze dveří a za hodinu nato roznesla se po celé čtvrti zpráva, že pan Kauble rozbil a rozmlátil holí svou nadaci ve prospěch chudých.
Zdroj: Jaroslav Hašek, První dekameron, Československý spisovatel 1976