.png)
Všichni souhlasili, že Vilém je hoch velice vzdělaný a chápavý. Jeho dědeček, komerční rada Zahel, pravil slavnostně, předávaje mně Viléma do vychování: „Vilém jest útlá, nevinná bylina, ze které vyroste ratolest našeho domu silná a mohutná, která jméno Zahelů obklopí jistě slávou, neboť jest to hoch vtipný. Postarejte se, pane profesore, prosím vás snažně, aby Vilém, tento nadaný hoch, vynikl ve všech oborech lidského vědění.
Útlá, nevinná bylina Vilém byl patnáctiletý klacek a klátě se na židli měl jeden prst v nose, zíval a díval se unuděně kolem.
Jeho matka, dvorní radová, dívala se mně v tomto slavnostním okamžiku na boty.
Pak tam byla ještě jedna teta, která si utírala slzy, hladila Viléma a z pompadurky cpala mu do úst cukroví.
Starý komerční rada vzal mě za kabát a řekl ještě: „Chybou Viléma jest, že mu schází povšechné pojmy, ačkoliv ujišťuji vás, že jest velice nadaný a vtipný. Jděte s ním na procházku a uvidíte, co všechno v něm dříme.“
„Pojďte, Viléme,“ pravil jsem vážně. Klacek se zvedl pomalu a vyšel se mnou. S námi šla jeho teta.
Když jsme přišli do parku, otázal se náhle Vilém, pošilhávaje po mně: „Je, prosím, pane profesore, Afrika v Asii nebo v Austrálii?“
Vyložil jsem mu co nejvlídněji, kolik je dílů světa, co je to tedy Afrika, a otázal jsem se nakonec: Nyní mně tedy, Viléme, řekněte, kolik je dílů světa a jak se jmenují.“
Nerozmýšlel se ani okamžik: „Dílů světa je dvanáct: Amerika, Evropa, Čechy, Rakousko, Morava, Asie, Slezsko, Afrika, Křivoklát, Uhry, Turecko, Slaný, Francie.
Teta řekla: „Dobře, Viléme,“ a obracejíc se ke mně, pravila s chloubou: „Vidíte, jaký to nadaný a talentovaný hoch a jak to má v hlavě všechno po pořádku srovnané. Můžete ťuknout kdekoliv, on ví všechno.“ Horko mně přejelo po zádech.
„Víte, Viléme, že jste správně vyjmenoval všechny díly světa, ale Čechy, Rakousko, Morava, Slezsko, Křivoklát, Uhry, Turecko, Slaný a Francie, to nejsou díly světa. Co jsou Čechy?“
„Čechy jsou markrabství.“ Teta kývala hlavou.
„Málem jste uhodl. Prozatím jsou však Čechy královstvím a markrabstvím je co?“
„Uhry.“
„Uhry jsou též královstvím, Viléme. Je to Morava, kdežto Slezsko je co?“
„Purkrabství,“ odvětil nadaný hoch rychle.
„Velmi dobře,“ pravila teta.
„Vévodství, Viléme. Znáte ještě v Rakousku jiné vévodství?“
„Křivoklát.“
Pravil to tak nevinně. „A proč, když to tak dobře víte?“
„Poněvadž je tam purkrabí.“
„A což kdyby Křivoklát byl jen hrad, Viléme.“ Byl na rozpacích.
„Křivoklát prosím není hrad.“
„Tak co je?“
„Je to cihelna.“
Podíval jsem se zuřivě na nadaného hocha. „Pod Křivoklátem je cihelna,“ řekla teta, „patří mému švagrovi.“
Posadili jsme se na lavičku v parku. Byl nejvyšší čas, poněvadž jsem cítil, že padnu.
Když jsme seděli, neúnavná teta řekla: „Vypravuj panu profesorovi něco z dějepisu, třebas o tom Indiánu Vlčí Srdce.“
„Nechci, odpověděl Vilém, „já bych teď rád věděl, zdali ptáci koktají.“
Tuto choulostivou otázku snažil jsem se zamluvit: „Jaké ptáky znáte, Viléme?“
„Předně znám ptakopyska a netopýra. Netopýr zpívá a ptakopysk nelítá. Netopýr se dá jíst, ale ptakopysk ne, ten má jedovaté maso, a když ho chceme chytit, tak uštkne. Je velký jako užovka.“
„Nemluv o takových ošklivých věcech,“ napomínala ho teta.
„Ptakopysk není ošklivý pták,“ namítal nadaný hoch, „má hlavu jako kohout a černé oči. Má ptačí pysk a peří jako pštros. Snáší vejce jednou za deset let, ale zato moc. Živí se banány.“
Utřel jsem si pot z čela. „Víte, co jsou to banány, Viléme?“
„Banán je myš bez ocasu, takže ji může ptakopysk lepší spolknout.“ Teta zakryla si dlaněmi obličej: „To je strašné, jaká zvířata jsou na světě.“
„Já za to nemůžu, tetinko,“ pravil Vilém, „já znám ještě jiné zvíře, hltouna strašlivého. Ten žije v moři a polyká koráby. Jinak je neškodný, že ano, pane profesore?“
„Kdo vám to pověděl?“
„Můj předešlý domácí učitel.“
Představil jsem si toho dobrého muže. Když viděl, že s klukem nemůže nijak přijít kupředu, plul s proudem a vykládal mu různé nesmysly, poněvadž rozumně mluvit s ním o něčem není možno.
Nebyl to zlý nápad. Alespoň nic ho netrápilo, a když ho ta komedie omrzela, odešel.
Od toho okamžiku umínil jsem si, že se budu řídit dle svého předchůdce. Nač si mám ztrpčovat život nějakým marným poučováním toho klacka.
Od té doby vykládali jsme jeden druhému různé nesmysly. U něho byl každý kámen křemen.
Nebylo naprosto možné vyložit mu rozdíly mezi nerosty. Tak jsem mu vypravoval o křemenu vápenatém, o křemenu živcovém, křemenu žulovém a rulovém.
Z rostlin poznal na první pohled růži. Růži rozeznal tento příjemný nadaný hoch na první pohled od obilí.
Samo sebou se rozumí, že obilí od sebe nerozeznával. Bylo mu naprosto lhostejno, jak se co jmenuje, a ječmenu říkal sedmikráska.
Dubu obyčejně říkal modřín. Topol a sosna bylo u něho jedno a totéž.
Ani v počtech nebyl silný.,
Dal jsem mu ku příkladu sečíst 12345 a 67890, vzal klidně tužku a napsal 92134567890111213,14 jak ho to právě napadlo, a když jsem mu řekl: „Dělte 120:5“, řekl: „Tak to musíme znásobit, 1 a 2 je 7 a od toho 5 je 13.“
Co jsem měl dělat. Řekl jsem mu: „Dobře Viléme,“ a nechal odpočívat na vavřínech a rozhodně byl jsem přesvědčen, že nikdy nevypočte, přes své neobyčejné nadání, vzdálenost Siria od Saturna.
Z dějepisu znal Indiány a Turky. Domníval se, že Turci a Indiáni stále mezi sebou válčí. Abych tedy doplnil jeho historické znalosti, vypravoval jsem mu u válkách Turků a Němců s Eskymáky, jak jednou Eskymáci dobyli Bavorska.
Rozumí se samo sebou, že ten nadaný chlapec klad Bavory do moře. Byly u něho ostrovem někde u Asie.
Z fysiky znal nejlépe házet kamením.
Pokud se týče mluvnice, skloňoval ku příkladu „děti“, druhý pád „dědka“, třetí pád „ dětmama.“
O četnících myslel, že jsou k tomu, aby točili zeměkoulí. Vydržel jsem to dva měsíce a pak jsem utekl od nadaného hocha.
Dnes je Vilém, můj bývalý žák, rakousko-uherským vyslancem v Berlíně.
Dobrá kopa 1911
.png?s3=1)
