Jeden z rakouských ministrů spravedlnosti dostal se do nebe a dělal tam svatému Petrovi u brány pomocníka.
Kouřil z dýmky, plival dolů do pekla a pozoroval duše, které chtěly se dostat do nebe.
Některé dušičky počínaly si sebevědomě, jiné byly ponížené a tiše prosily o laskavý vstup.
Jiné hlasitě mlátily na vrata a křičely drze, že jsou lilie.
Bývalý rakouský ministr spravedlnosti každou duši prohlédl, vyptal se, co je zač, a pak pomohl svatému Petrovi otevřít bránu, neboť během tolika staletí, co svatý Petr u brány sedí, zámek hodně zrezavěl a šlo to těžce otevřít.
„Milý Petře,“ pravil jednoho dne ministr spravedlnosti, „brána se musí namazat vaselinou. Takhle to dál nejde. Zámek skřípe až běda.“
„Už na to také myslím asi šest set let,“ řekl svatý Petr, „ale jak víš, nemohl jsem se odtud dostat, dokud jsem neměl pomocníka. A když jsem někdy pomocníka dostal, tu se stalo, že jeden příliš dotěrně si prohlížel světice, které pluly do nebe, cheche: Popleskal, polechtal, a víš, že dušičky nemají šaty. A některé dušičky byly takové kypré, cheche, mladé mučednice, Excelence. Tělo jako alabastr. Některé si nesly hlavu v klíně až jedna radost, a tu, jak se smála jedna z těch mučednic, když se k ní můj pomocník měl, hlava jí upadla s klína a museli jsme ji pustit do nebe bez hlavy. To je ta bezhlavá svatá, co sedí u vodotrysku na stromě a vždy večer si koupá nohy. Bylo z toho velké pohoršení a můj pomocník musel z brány. Dostal jsem tam jiného. Sloužil mně poctivě dvě stě let, až jednoho dne přišli dva silní andělé a chlapíčka shodili s nebe do očistce. Existovali totiž na zemi dva toho jména, jeden lotr a druhý hodný člověk a ten lotr dostal se do nebe a ten hodný přišel pozdě a musel do pekla. Pak to vyšlo najevo, když ho v pekle po dvě stě let potápěli do vařící hnojůvky, že je to světec. Voněl dnem i nocí přes tu proceduru tak líbezně, že se několik čertů polepšilo a počalo věřit v Pána Boha. Jsou, jak vidíte, s tím starosti, Excelence. Jak vám říkám, přes bůhvíkolik století jsem se nehnul od nebeské brány. Už si na zemi dělají ze mne legraci jako z papeže, že nikam nepřijdu, ale teď odpusťte, půjdu přece ven. Podívám se pro vaselinu, abychom namazali vrata. Vím, že se mohu na vás, Excelence, úplně spolehnout. Na noc račte vždy zavřít na dva západy a zastrčit závory, aby k nám se nedostali čerti. Jednou se mně stalo, že si paklíčem odemkli a vplížili se do oddělení, kde jsou některé duše na pozorování. Byla tam jedna vnadná mladá paní, která měla vysvědčení od samotného pařížského arcibiskupa, že je nevinná. Věc byla velmi spletená a vrchní nebeský soudní dvůr to vyšetřoval. Jeden z čertů, který vnikl do nebe, dostal se však přes zeď do toho pozorovacího oddělení a neštěstí bylo hotovo. Za devět měsíců narodil se čertíček. Dostala za to devětkrát sto tisíc let trápení a čertíčka jsem utopil s velkou slávou a pobožností. Také se Excelence nedejte pohnout nářkem. Lépe je spravedlivého nechat čekat po celá staletí, než jednoho nespravedlivého vpustit do nebe.“
„Tomu rozumím,“ řekl bývalý ministr spravedlnosti.
„A ještě něco, Excelence, když někoho budete vpouštět do nebe, račte ho laskavě prošacovat, aby snad nevnesli sem něco proticírkevního a proti pořádku. Třebas by si chtěli postěžovat, jak se teď o nebi píše, a měli by u sebe výstřižky z novin. Dnes ani svatým člověk nemůže věřit. Tak buďte tu s Pánem Bohem, já jdu pro vaselinu.“
Bývalý ministr spravedlnosti osaměl u nebeské brány a přísně pozoroval vizírem okolí.
Dole hluboko pod ním pluly světy, a když ukázala se zeměkoule, bylo Rakousko k němu obráceno zády.
Mrzutě obrátil se stranou a čekal na duše.
Konečně se ozvalo u brány smělé klepání.
„Co jste zač?“ „Vůdce sociálních demokratů.“
Bývalý ministr spravedlnosti se usmál: „Nu, vy jste to nikdy nemyslel doopravdy. Vstupte!“
Vstoupila dušinka, hluboce se ukláněla. Když uviděla zástupce sv. Petra, poznala ho okamžitě.
„Když jsme spolu drželi na zemi, budem spolu držet i v nebi,“ řekl bývalý ministr, „nechcete tabák, máte chuť na dýmku?“
Nový nebešťan si zapálil a pozoroval nové příchozí. Zase přišly dvě duše. Ministr spravedlnosti chtěl je již vpustit do nebe, když v tom zadržel mu jeho starý známý ruku.
„Příteli, ty dva ne,“ volal, „ti hlasovali jednou proti vládě!“
Za chvíli nato odnášeli již čerti oba pod paždím do pekla, kde byli strčeni do rozpuštěné síry na věky věkův.
Tak vidět, že nic neujde věčné spravedlnosti a třebas by zde na zemi opozičníkům se nic nestalo, moudrým za řízením nedostanou se nikdy do nebe, nýbrž do rozpuštěné síry.
Zdroj: Jaroslav Hašek Fialový hrom, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958
