Je na světě stát, kde zvěrolékaře udělají ministrem spravedlnosti a právníka ministrem orby.
Následkem toho došlo mezi novým ministrem orby a jeho sluhou Františkem k následující poutavé rozmluvě.
Nový ministr orby k sluhovi Františkovi: „Tak vidíte, Františku, už jsem ministrem. Apropos, Františku. Znáte venkov, jste z venkova?“
„K službám, excelence!“
„Na venkově musí být krásně, Františku. Často, když jsem ležel v zákonících, vzpomínal jsem si na venkov. Prý jsou tam stromy. Nevíte, Františku, co to je takové kulaté, různého tvaru, roste to na stromech. Viděl jsem to jednou, když jsem jel do hlavního města?“
„To je ovoce, excelence.“
„Aha, už rozumím. Pamatuji se také, že něco takového dlouhého se vyváželo s polí. Když vál vítr, tak se to sklánělo. Na konci to mělo chlupy. Nevíte, co by to mohlo být? Možná, že teď jako ministr orby budu s tím mít co dělat, tak abych věděl.“
„To bylo obilí, vaše excelence.“
„Obilí, obilí, to slovo mně zvlášť napište na tabulku u telefonu. Slyšel jsem už o něm povídat, nemá to snad také dělat něco se slámou?“
„Vaše excelence, má. Z obilí se totiž jí jen ten vršek, a to jsou s tím ještě obtíže, to by vaši excelenci nudilo, to je dlouhá procedura.“
„Františku, jen mluvte otevřeně. Moderní ministr orby se má o všem řádně informovat.“
„Tedy, vaše excelence dovolí: Obilí se musí mlátit. Napřed se pokosí, pak se udělají snopy.“
„Jen ne tak rychle, Františku, abych to mohl sledovat. Tedy napřed se udělají snopy, ty se pokosí a celek se vymlátí. To už začíná nudit.“
„Ano, vaše excelence, abych tedy nezapomněl. Když se do obilí mlátí, tu obilná zrna padají ven, a to dlouhé, žluté, co zůstane, tomu se říká sláma. S tou se stele pod dobytek.“
„Jak jste řekl to poslední slovo? Dobytek, to je věru zvláštní výraz. Poznamenejte to slovo na tabulku pod to obilí. Slyšel jsem už také o dobytku. Žere prý to, běhá to, řve to, ale nehodí se o tom mluvit v saloně. Raději mně řekněte, co by to mohlo být: Jednou, když jsem jel vlakem, viděl jsem u trati nějaké zelené listy a tam stál člověk. V ruce měl nějaký předmět a tím rýpal pod listy a vyrýpl vždy něco kulatého, bělavého.“
„To byla řepa, excelence.“
„Dobře, poznamenejte to, Františku. Stele se též řepou pod ten tak zvaný, jak to jmenujete, dobytek?“
„Nikoliv, vaše excelence, to není doposud zavedeno. Místo toho dělají z řepy cukr.“
„Ale to je interesantní, Františku. Kdo by si to pomyslil, že ten člověk, co tam stál, něco takového dovede. Ale teď už pro dnešek dost.“
A v ministerstvu orby se ten den strašně divili, proč jejich nový pan ministr chodí po své pracovně a stále si odříkává: „Dobytek, obilí, řepa, sláma, sláma, řepa, obilí, dobytek.“
Zdroj: Jaroslav Hašek, Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950
