.png)
V dobách, kdy nebyla ještě taková svoboda tisku jako dnes, za těch časů, kdy se ještě tiskopisy konfiskovaly, což se dnes už nikde na světě neděje, žil v zemi požehnané censor, který měl vodu v hlavě.
Ze stanoviska lékařského byl tento censor zajímavý tím, že počasí mělo jistý vliv na rozpínání vody v jeho hlavě. A jako počasí, tak i měsíc a slunce hrály důležitou roli v životě censora, měníce objem vody v hlavě.
On sám jmenoval ten zjev přílivem a odlivem. Buď mu vody v hlavě přibývalo, nebo ubývalo, ale vody měl v mozku stále dost.
Byl členem klubu, ve kterém byli zastoupeni všichni ti, kteří s pohrdáním dívali se na lidi, kteří v hlavě vody neměli.
„Klub idiotů“ stálo psáno nad dveřmi místnosti klubové, a toho klubu byl pan censor předsedou.
Jako předseda staral se neúnavně o duševní rozvoj členů klubu, a proto sám rád a velice často přednášel členům, co jsou to censorové, proč censorové musí být, a jak by to dopadlo, kdyby censorů nebylo.
Přednášky ty byly velice duchaplné, již proto, poněvadž pan censor přednášel jen tenkrát, když mu vody v hlavě přibývalo.
Do té duchaplné přednášky o svém vznešeném povolání vplétal úvahy o pořádku na světě, úvahy o státu a o dobrých občanech, proplétaje tyto úvahy řadou aforismů, které sám skládal.
V každé své přednášce vyložil, že na světě jsou lidé a zvířata.
Tuto větu dokázal, poukázav markantně na své bytí. Řekl, že lidé děli se na dva druhy. Ti, kteří v hlavě vody nemají, a pak lidé s vodou v hlavě. Ve státě pak jedině vážnosti těší se tento poslední druh.
Podal důkazy. Jmenoval sebe a ostatní členy v klubu a pravil, že z těchto vážených občanů nejoblíbenější jsou censorové, oblíbenější nežli policajti a podobně, kteří těší se též oblibě, ale přece ne takové jako oni.
„Každý censor,“ pravil, „ví o této oblibě, které se těší, a je též na ni hrd.“
Vyložil pak, co má každý censor. Má hlavu, uši, nos, ústa, ruce, nohy, krk, vlasy, vousy, pupek, často pohlavní úd a někteří mají též mateřské znaménko.
Od čtvernožců liší se tím, že ve většině případů chodí po dvou, nemají tělesných styků se zvířaty, mluví, kouří a pijí lihoviny a dbají o čistotu tisku.
Každý censor má ponožky, čili fusekle, podvlékačky, košili znamenanou svým jménem. Kapesníků nepotřebují, neboť povinností každého pořádného censora je, utřít si nos papírem ze zkonfiskovaných tiskopisů.
Dále nosí každý censor kalhoty, pokud možná tak ušité, aby nevzbuzovaly pohoršení. Nesmí být tedy těsně, aby vzatu nepraskly, censoři nosí dále vesty a kabáty, a to z toho důvodu, aby měli na sobě něco, co by jim ani nejzapřisáhlejší nepřítel nemohl vytknout. V čas potřeby každý může měnit prádlo. Dále jsou zde svrchníky, zimníky a klobouky. I těch každý censor používá jako kdokoliv jiný. Proč jsou tedy proboha lidé, kteří na censory plivají?
Položiv tuto otázku sám sobě, zodpověděl ji bystře a vtipně ve své přednášce.
Proto, poněvadž ti lidé nemají vody v hlavě. Člověk, který má vodu v hlavě, má mnohem bystřejší rozum než bez ní. Vždyť říká se, že voda tříbí rozum.
Úvahy censorů jsou proto mnohem vtipnější než lidí bez vody.
A nyní podal pan censor důkazy ze své činnosti, kdy oni lidé naivně něco otiskli, ačkoliv, kdyby měli vodu v hlavě jako on, dávno by autora článků vybičovali z redakce a zbičovaného přivlékli znovu do redakce a hodili ho do redakčního koše, aby se s ním ráno v administraci zatopilo
O tomto svém tvrzení podal následující důkazy: V jednom časopise odvážili se vytisknout následující větu: „Výkal netopýrů jest hnědočerný“. Tu větu musel zkonfiskovat pro hrubé porušení mravnosti. Každý soudný člověk uzná, že slovo „výkal“ nehodí se do časopisu a uráží mravnost dalekosáhlým způsobem. Čte-li někdo slovo „výkal“ třebas „výkal netopýrů“, vzpomene si na záchod, a poněvadž je rozhodně nemravnou věcí, musí být co nejostřeji ten pojem potírán.
A což nebylo jeho svatou povinností zkonfiskovat následující verše: „Je jaro plodné, láskou všechno dýše…“ Na první pohled by nikdo v tom nehledal vybízení k činům, které veřejný stud a mravnost uvádějí v pohoršení. Rozebereme-li však ty verše, tu padnou nám do očí slova: plodné a láska. Tedy: plodná láska a jaro. On, censor, má doma kocoura a kočku, a jakmile je jaro, tu ten kocour a ta kočka, zkrátka on, censor, ví, co chtěl ten básník říct tím plodným jarem a tou láskou. Chtěl tím říct: Podívejte se na kocoura a na kočku pana censora a dělejte tak jako ta zvířátka.
A což případy, kdy byl nucen následující věty zkonfiskovat z jiného časopisu: „Chudý muž kráčel těžce po silnici, zatím co kolem něho jela ekvipáž. Chudý muž podíval se v zamyšlení za vzdalující se ekvipáží.“
Opět by někdo řekl, že jest to velmi nevinně napsáno. Ovšem, ale čtěte mezi řádky. Slovo v „zamyšlení“ zahrnuje přečin proti veřejnému pokoji a řádu, poněvadž ten chudý člověk v tom zamyšlení přemýšlel. O čem přemýšlel, sice v článku nestojí, ale každý lehce si domyslí. Jistě že myslel na to, aby na vůz vyskočil, zabil lokaje, utloukl špinavou pěstí panstvo ve vozu a zmocnil se jejich peněz.
A co říkají členové klubu této větě: „U nás je 127 600 kořalen a 18 200 škol. Na jednu školu připadá 7 kořalen.“
Ctěné shromáždění! Co je ve škole kromě žáků, učitele a lavic ještě? Kříž. A dále? Podobizna mocnáře. A nyní přečtěte si ještě jednou zkonfiskovanou větu: Na 1 školu připadá 7 kořalen. Chápete, že tím chtěli říct, že panovník pije kořalku? Z toho důvodu jest to zločinem urážky Veličenstva a zločinem urážky náboženství, poněvadž je do toho podloudně zatažen krucifix.
Přednášky pana censora o jeho činnosti vzbudily všeobecný rozruch. Několik psychiatrů poslalo si navzájem surové dopisy, poněvadž každý chtěl být první, který dokázal, že je pan censor blázen nebo blbec.
Všem těmto řečem učinil přítrž pan censor následujícím prohlášením ve vládních novinách:
Vzhledem k neustálé rozepři pánů psychiatrů mezi sebou, zdali jsem blázen nebo blbec, odpovídám následující: Narodil jsem se s hlavou tak velkou, že několik let dělal jsem olověného panáčka, který vždy padne na hlavu. Správně mohl tedy říct kterýkoliv z pánů psychiatrů, že jsem padlý na hlavu. Tím nechci říct, že bych snad zavrhoval název idiota. Tím zajisté bych nejednal v zájmu našeho klubu, jehož jsem předsedou. Proč ale mne nazývat bláznem nebo blbcem. Říkejte mně tak, jak mně říká většina lidí: ,Pane censore!´
Toto své prohlášení sám si ve vládním listě konfiskoval a redaktora pohnal před porotu pro utrhání na cti spáchané tiskem.
Od té doby se o něm říkalo, že je nestranný. I počal si bedlivěji než jindy všímat „přímé akce.“
Čert ví, co to bylo za lidi, kteří psali o „přímé akci.“ Nestačil jim konfiskovat články, kde se objevila ta dvě slova. Nemusela být ani vedle sebe, dokonce ani na téže stránce. Mohlo být kupříkladu na první straně psáno: „Přímá posloupnost nedá se dobře zjistit“ a na straně následující: „Akce k zakoupení většího množství akcií potěšitelně vzrůstá.“ On to ale vypátral. Nedal se splést, že to na pohled nepatří k sobě.
Stejně jako byl nucen konfiskovat jeden pětisetstránkový román pro následující věty: Eva byla krásná, luštěniny jsou zdravé, noc je částí hlavy, cizinec není v městě znám, sova jest pták noční, úl přechovává včely, Václav byl sluha, jáma je hluboká, elektřina je síla. Orinoko je řeka, ruka ruku myje a jáma je hluboká. Když je srovnáte v náležitém pořadu za sebou, dostanete:
Cizinec není v městě znám.
Eva byla krásná.
Nos je částí hlavy.
Sova je pták noční.
Orinoko je řeka.
Ruka ruku myje.
Jáma je hluboká.
Elektřina je síla.
Václav byl sluha.
Úl přechovává včely.
Luštěniny jsou zdravé.
Vidíte: Počáteční písmena dají větu: Censor je vůl.
Jakmile se toto rozhlásilo, byl nazván nemravným, neboť jest tomu tak, když někdo dá si práci na pěti stech stránkách najít ojedinělé věty inkriminované a složit tak, aby bylo možno spisovatele žalovat.
A přece. Přiblížil se konec panu censorovi.
Jednoho dne dostal následující dopis:
Pánovi s vodou v hlavě!
Jakmile někde je zmínka o přímé akci, hned konfiskujete. Nešťastníku! Vždyť přímou akci provádíte již dávno. Vy chodíte na záchod, abyste nepraskl, vy jíte, abyste nezahynul hlady, vy pijete, abyste nezemřel žízní. Pane censore! Jste-li člověkem, který skutečně nenávidí přímou akci, zařiďte se dle toho!
Od té doby censor sesmutněl. On provádí přímou akci! On, který konfiskoval tolikrát to proklaté slůvko. Jí, chodí na záchod, pije a podobně.
A tu umínil si, že se zkonfiskuje. Nejedl, nepil, nechodil na záchod, a když už to nemohl vydržet, otevřel okno a skočil dolů z třetího patra.
Zabil se, zkonfiskoval se v nové formě.
Krve z něho vyteklo jako z vola a z hlavy mu vyteklo tolik vody, že se v ní kolemjdoucí starý vysloužilec utopil…
Nová Omladina 1907
.png?s3=1)
